1

Užívejme si Mynářova kličkování. Dokud můžeme

Témata: ,

V neformální soutěži trapnosti na politické scéně v těchto dnech nepochybně vede prezidentův kancléř Vratislav Mynář. Jeho trapná anabáze má vleklý průběh – již při parlamentních volbách v roce 2013 mu jeho šéf věnoval nepříliš vřelé vyjádření v televizním rozhovoru brzy po zveřejnění výsledků: absence jeho bezpečnostní prověrky se měla vyřešit tím, že se kancléř stane poslancem. Vzhledem k volebnímu výkonu Strany práv občanů (dříve Zemanovci) však tato varianta padla. Zeman, který tehdy oznámil, že bude chtít po Mynářovi řešení, čeká dodnes. Tedy do chvíle, kdy už vešlo ve známost, že Národní bezpečnostní úřad dokončil práci na Mynářově prověrce s negativním výsledkem. Mynář se několik posledních dnů schovává před novináři a rozlepení obálky, o níž připustil, že ji má na stole, odkládá jako překvapení – to nejméně překvapivé překvapení v Praze.

Obraťme na chvíli pozornost od toho, co bude dál. Kauza jistě nějak skončí. U Zemana člověk nikdy neví, ale stále ještě se zdá pravděpodobné, že tak, že se prezident Mynáře nakonec nějak zbaví.

Pokud ne, byl by to převratný precedent. Na té anabázi není pozoruhodné, jak Mynář kličkuje, ale to, že kličkovat musí. Žijeme koneckonců v době, kdy nemáme velká očekávání co do integrity státních institucí a dodržování zákonných požadavků. Prezidentovi například nečiní ve výkonu úřadu problém, že zveřejněné vyúčtování jeho volební kampaně zjevně neodpovídalo realitě. Způsob, jakým například doplňuje Ústavní soud, skýtá opravdu jen tu nejprůhlednější zástěrku nezávislosti a kvalifikovanosti. Vědět, které nominálně nezávislé instituce a regulační úřady komu „patří“ či kdo je „umí“, patří ke žvanící výbavě pražského politicko-podnikatelsko-novinářského sektoru. Zeman sám rozšířil seznam institucí, na něž je v pořádku vykonávat politický tlak, o Českou národní banku. To nemá paralelu od doby, kdy Václav Klaus kritizoval politiku banky v krizi v roce 1997, přičemž tehdy jeho kritika byla jinak víc dílčí a odborně fundovanější, jednak s sebou nestrhla lavinu napodobitelů z řad poslanců a senátorů jako teď (a zatím taky bohudík na chování banky neměla účinek; vybila se v podstatě jen obligátní neoficiální „majetkovou prověrkou“ guvernéra Singera v bulvárních médiích).

Stalo se i přijatelným, že změna mocenských poměrů na úřadech je v zásadě dosažitelná použitím trestněprávních orgánů – viz trestní stíhání předsedkyně ERÚ Vitáskové kvůli jmenování její náměstkyně.

Není vlastně pozoruhodné, že se v tomto místě a čase prezidentův kancléř musí podrobovat nějakému Národnímu bezpečnostnímu úřadu?

Vojenské zpravodajství se zdiskreditovalo kauzou Nagyová a na likvidaci své pověsti úspěšně pokračuje eskapádou svého pracovníka v Libanonu. Ale kontrarozvědka BIS i rozvědka ÚZSI (a NBÚ, který využívá jejich práce) si udržují postavení autorit, na které se nesahá.

To neznamená, že by byly bezvadné. Mají nějaké ty své skandálky a selhání, mezi špičkami každé z nich najdeme nějakou tu postavu, u níž je možné učinit otazník či spekulovat, jak, čím přičiněním a v čím zájmu se tam vzala. Přinejmenším jeden bývalý ředitel, Karel Randák, sehrává výrazně negativní roli ve veřejném životě. Dost možná jsou občas příležitostně trochu politicky využívány – byť ne tak nehorázně a nepředloženě jako VOZ v kauze Nagyová. Občas se provalí profesní pochybení.

To, co je z postavení našich veřejných institucí vyděluje, je to, že jsou stále respektovány jako autority. Ne že bychom schvalovali každý jejich krok, zvlášť když o nich nevíme, ale jejich veřejné vyjádřená stanoviska, jejich souhrnné soudy jsou brány vážně. Z výročních zpráv BIS, hlavního veřejného výstupu našich zpravodajských služeb, média citují podobným způsobem jako ze seriózního zahraničního tisku: jsou to věrohodné, autoritativní soudy, anebo s nimi přinejmenším nic neuděláme.

To je velká výjimka. BIS si přitom „dovoluje“ hodně. Když se probíráme jejími zprávami za posledních několik let, čteme si o klientelistických sítích v místní samosprávě, na soudech, při zadávání veřejných zakázek, při výstavbě dopravní infrastruktury, anebo o intenzitě zájmu konkrétních zahraničních služeb, můžeme si v duchu pospojovat fakta a představovat si jména lidí, na které to míří. A při sledování řady aktuálních politických rozhodnutí – od výstavby další jaderné elektrárny po to, kdo bude oficiálním reprezentantem ruské menšiny v Radě vlády pro národnosti – lze mít na paměti větu z poslední výroční zprávy BIS „Rusko dlouhodobě buduje v Česku vlivové a propagandistické struktury, jejichž cílem je prosazovat a chránit ruské ekonomické a politické zájmy na úkor zájmů Česka a potažmo NATO a EU“ a následující odstavce (poukaz na tradice Kominterny vzbudil i mezinárodní pozornost).

Ty služby taky mají své hodnotové ukotvení, což je výsostně politická věc. Naši euroatlantickou orientaci v zásadě řadí mezi státní zájmy, které mají chránit. Z toho vyplývají i institucionální kontakty a spolupráce se zahraničními službami, které mají. Aspoň na veřejnosti se zatím naše služby tohoto hodnotového ukotvení drží. Je to de facto součást zákonného rámce upravujícího jejich působení. Mimo ně dnes ovšem toto hodnotové ukotvení není vytesáno do kamene. V politickém smyslu je ve hře.

Miloš Zeman se s „hlasem zpravodajských služeb“ dostal do nejotevřenějšího konfliktu jen jednou – když cestou na summit NATO vyjádřil nevědomost o tom, že by na Ukrajině operovaly ruské jednotky. Jeden ministr zahraničí na to tehdy reagoval rétorickou otázkou, zda snad Česko nemá tajné služby.

Ale bylo by samozřejmě možné jmenovat další činitele, kteří nemají takovou zálibu v ideologicky vyhraněných formulacích v hlavním vysílacím čase, ale uvažují podobně. A víme o jiných ústavních činitelích, kteří se uchránili mynářovských patálií jen díky tomu, že své vytipované nominanty do citlivých funkcí včas a jistě neradi stáhli.

Může přijít den, kdy kritická masa politiků usoudí, že se tohle už tajným službám nebude tolerovat, že je čas, aby se přizpůsobily jak nové zahraniční politice všech azimutů, tak i novému domácímu korporatistickému politickému řádu. A nikdo jim v tom nezabrání.

Takže si užívejme Mynářova kličkování, dokud můžeme. Třeba není vzdálená doba, kdy se bezpečnostní prověrky budou rozdávat jak na běžícím pásu a Mynář se oprávněně bude ohlížet na minulost s pocitem křivdy.


/
komentátor

Narodil se v roce 1963, Pražák. Studoval češtinu a angličtinu na FF UK. Koncem 80. let přispíval do samizdatové Revolver revue, od roku 1990 novinář - Respekt, Český deník, Lidové noviny, MF Dnes, nejdéle, od roku 2006 do roku 2013, v Lidových novinách. Novinářskou kariéru přerušil v letech 1997-2000, kdy byl tiskovým tajemníkem na velvyslanectví ČR ve Washingtonu. Překládal z angličtiny (Malcolm Gladwell, Niall Ferguson).

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.