Nádor je onemocněním celého organismu, říká Koutecký

Setkání s profesorem Josefem Kouteckým, zakladatelem dětské onkologie v Česku, patří k vzácným zážitkům. V profesorově obývacím pokoji, v obklopení obrazů a soch s motivy Jana Nepomuckého či Rudolfa II., prostupuje nitrem poklidno, které ještě před chvílí bylo kdovíkde. Přicházejí úvahy, zda étos první československé republiky mohl být jako toto místo, jsou však přetrženy otázkou: „Bude vám vadit, když při povídání budu kouřit viržínko? Já kouřím celý život doutníky, ale teď máme raději viržínka.“ Je v ní jakási disciplína, ostatně k ní se pan profesor přiznává: „Víte, já jsem muž řádu.“ Témata hovoru jsou všelijaká, sem se ani nemohou vejít; zůstal z nich kousek. Řeč šla přirozeně o dětské onkologii, neboť profesor ji v tuzemsku založil, tu se ale stočila k vážné hudbě, Kouteckého životní vášni, jindy k význačnému bohemistovi Alexandru Stichovi, s nímž se Koutecký přátelil, a ovšem nejčastěji k zesnulé manželce Jitce. Na ni Koutecký nedá dopustit, vzývá ji a miluje každým slovem. Vloni, téměř na den přesně po dvou letech od manželčina skonu, navíc zemřela i profesorova dcera Eva.

Nevím, nakolik se patří tak začínat, ale vážím si toho, jak na ně obě pořád i veřejně myslíte.

Ztratil jsem dvě nejvzácnější ženy svého života. A tak můj život v současnosti spočívá v práci a v poslouchání hudby. Zrovna dopisuju knížku o hudbě. Během týdne ji odevzdám. Víte, já pořád pracuju, jenže mi to jde pomaleji než dřív. Co si budeme povídat, můj věk se na práci už odráží. Svou roli taky hraje, že pořád pracuju ve strachu, aby výsledek nebyl slabší než ty předešlé. Aby si lidé neřekli, že Koutecký už nestojí za nic. Takže jsem v psaní opatrnější a snažím se, abych nepolevil.

Celý rozhovor najdete v časopise 30 ROZHOVORŮ, který je k dostání na stáncích a v trafikách. Vy si jej můžete objednat za zvýhodněnou cenu a přijde vám do vaší schránky. OBJEDNÁVEJTE ZDE

Opravdu nemám dojem, že byste zvolňoval.

Dává mi sílu, že o mě mají někde zájem. Pořád na mně někdo něco chce, pořád někde přednáším, pořád za mnou chodí redaktoři. Nedávno se mnou televize natočila hodinový dokument, půjde prvního března. To vše mě utěšuje, stále ještě jsem nenastoupil na sestupnou linii – ještě mám co říct, co napsat, co sdělit. Vždyť žiju osmdesátý sedmý rok života, života tolik naplněného dobrým i zlým. V mé profesi samozřejmě, ale i okolnostmi politickými, protože jsme byli rodina poněkud perzekvovaná. Já jsem byl politicky na odpis, mě zachránila právě dětská onkologie, protože ze začátku, když ještě nenesla žádné úspěchy, nade mnou každý mávl rukou a říkal, jen ať se o ty děti někdo stará, stejně všechny umřou.

Jaké byly začátky?

V květnu 1957 se mi z Janských Lázní, kde jsem v tu dobu sloužil, podařilo dostat do Prahy na Kliniku dětské chirurgie. Tam jsem coby nejmladší byl napřed děvečka pro všechno. Ale když jsem tam byl sedmým rokem, už mě to vnitřně zlobilo. Tenkrát se dětská chirurgie začínala specializovat: jeden dělal neurologii, jiný hrudníky, další srdce, jiný traumatologii. A já pořád nebyl v něčem nejlepší! A protože jsem byl u profesora Šikla na patologii a on měl rád nádory, načuchl jsem jimi taky. Pilně jsem studoval zahraniční literaturu a v ní četl, že na Západě se začínají budovat jednotky dětské onkologie, a tak mě napadlo, že to je ono. V Československu se dětskými nádory cíleně nezabýval nikdo. Šel jsem proto za šéfem, požádal ho, jestli bych to mohl dělat, a on s tím souhlasil.

Tak jednoduché to bylo?

Řekl ano a nařídil, aby každé dítě, které přijde s nádorem, ošetřoval Koutecký. Začínal jsem na zelené louce úplně bez všeho. V roce 1970 mě udělali takzvaným ordinářem onkologie, to je funkce primáře bez lůžek, dnes už neexistuje. O další čtyři roky později se podařilo zřídit stanici dětské onkologie při Klinice dětské chirurgie. Ta už skutečně byla autonomní, měl jsem svoje sestry, byť ze začátku ani ne doktora. Pořád jsem byl sám, až pak přišel první, který je dodnes na klinice.

Co jsou vlastně další úkoly dětské onkologie? Kam se ubírá výzkum?

Když to řeknu obecně, molekulárně-genetickým a molekulárně-biologickým. Stále více a více se dovídáme o vlastnostech nádorových buněk, možnostech jejich života a možnostech nádorové buňky zničit. Dneska je možné u nádoru, který se dříve jmenoval tak a tak a byl chápán jako jeden nádor, rozlišovat typy. Jeho různé varianty, bych řekl. A různé biologické vlastnosti, které umožňují rozlišit léčbu, neléčit uniformně.

Chápu, důležité je bránit se velkému toxickému poškození organismu.

Přesně tak. To, co dětskou onkologii posunulo na výši, na níž dneska je, je chemoterapie. Nádory se operovaly vždycky. Nádor lze i zářit. Ale když je v těle byť mikroskopický rozsev, je taková léčba k ničemu. Chirurgie i radioterapie jsou pro léčbu nádorů důležité, ale jsou léčbou lokální. Nádor je onemocněním celého organismu. Probíhá jím krev a s ní všechno ostatní, co v ní je. Tím pádem má hlavní význam systémová léčba, a tou je chemoterapie, dneska i imunoterapie a léčba „biologická“, které však se správně má říkat „cílená“, protože účinná látka by měla jít jenom do nádorové buňky a ne do buněk zdravých. Takže další výzkum směřuje k dalšímu poznání biologických vlastností nádorových buněk. Tím, že poznáme mechanismy jejich života, můžeme nacházet způsoby, jak do tohoto mechanismu vniknout a porušit ho.

Celý rozhovor najdete v časopise 30 ROZHOVORŮ, který je k dostání na stáncích a v trafikách. Vy si jej můžete objednat za zvýhodněnou cenu a přijde vám do vaší schránky. OBJEDNÁVEJTE ZDE