Jak vyrábět tutti frutti nad novinkou Vladimíra Párala

S novou knihou Vladimíra Párala (snad je to pořád všeobecně známý autor Soukromé vichřice, Katapultu, Profesionální ženy, Playgirls a dalších titulů) přichází otázka, zda schopnost mlčet a nevyjadřovat se za každou cenu je přímo úměrná touze halasně halekat, když se už rozhodneme otevřít ústa v domnění, že konečně máme co říct.

Anotace Páralovy novely, nazvané jednoduše Kniha o biči, začíná sebevědomě: „Jeden z nejoblíbenějších českých spisovatelů přichází po dvacetiletém odmlčení s novým skandálním dílem.“ Těžko odhadovat, jak je to po takové pauze s předeslanou oblíbeností a schopností strhnout poprask, ale fakt je, že za měsíc, co je kniha v prodeji, se na ni objevily pouhé tři ohlasy. V jediném recenzním v Literárních novinách Petr Bílek na několika řádcích knihu kuriózně omluvil tím, že je nutno číst ji jako legraci na stará kolena (Páralovi je jednaosmdesát), jinak z ní bude čtenář rozčarován.

V obou zbylých připomínkách šlo o rozhovor s autorem, tedy nikoli o zhodnocení knížky, nýbrž o její obchodní prezentaci. Jednou pro časopis Květy, jednou v knižním týdeníku České televize U zavěšené knihy. Ani v něm nebyla nouze o slova sebedůvěry, to když se Páral dojal nad novým vydáním Milenců a vrahů a tázal se „kolegů spisovatelů“: „Komu z vás vyjde vaše dnešní kniha ještě po čtyřiceti letech?“

Unikání do vlastní slavné minulosti

Může to být klíč k pochopení současného Páralova vnímání času: neustále unikat do (slavné) minulosti. Podle grafické úpravy knihy se totiž zdá, jako by si on ani jeho spolupracovníci nevšimli vývoje uplynulých desetiletí. Kniha je vypravena černobílými pevnými deskami (vzadu je tato kombinace naředěna růžovým pozadím anotace), nepěkným fontem a je na ní rozpitá fotografie nahého ženského těla a vzadu líbajících se milenců. Vydalo ji nakladatelství podezřelého jména Bondy, které obvykle publikuje knihy o hercích, kuchařky a knihy o válce a vojenských spiknutích. Je plná chyb (chybějící interpunkce, neoddělená nebo naopak vynechaná slova, nezkorigované věty) a text je v ní vysázen v úzkých sloupcích pouze na půlky stran, aby celkově nabyl, kniha byla tlustší a prodejnější za víc peněz. (Kniha o Biči má 150 stran, 18 kratičkých kapitol, ale je to vlastně delší povídka, která by v běžné sazbě vydala odhadem nanejvýš na šedesát stránek.)

V ruce vyvolává pocit knížky z první půle devadesátých let a dávno zkrachovalého vydavatelství. Přes veškerý, Páralovi patrně vlastní nevkus nelze vyloučit, že jde o promyšlený záměr, jelikož dosud poslední knihu (příznačně nesla časoprostorový titul Tam za vodou) vydal Páral v roce 1995, kdy knižní výbava i slavných autorů nejednou vypadala právě takhle. Včetně obou dílů Playgirls (1994).

Odbyté knihy z té doby se podobají dychtivostí úlevného uvolnění a dojmem rychlého spíchnutí za účelem uspokojení porevoluční poptávky, rychlého nakladatelského i autorského výdělku. Těžko říct, zda právě jeho vidina přivedla Párala k sepsání Knihy o biči. V soběstačném rozhovoru do Květů její vznik odůvodňuje náhlým zábleskem imaginace po čase, stráveném lepší prací, než je psaní: „Těch 20 let jsem zrál a věnoval se meditaci a sportu. Až loni v září jsem náhle dostal úžasnou inspiraci – jako zamlada. Dostal jsem nápad na knihu, kterou jsem napsal během dvou měsíců. Poté, co jsem pracoval na jiných frontách, jsem už nevěřil, že se vrátím na vrchol psaní v nejvyšší formě pohlcení, uchvácení, radostného úžasu! Právě v září a říjnu roku 2013 po dvacetileté odmlce!“ Kvalt na výsledek a nadšení ze sebe sama musely být závratné, neboť hned v další odpovědi údaje o vzniku knihy Páral vyvrátil a upřesnil: „Prostě to vyrašilo. Za měsíc byl rukopis tutti frutti. To obrovské nadšení se mi vrátilo, doufám, že se v tom textu objeví.“

Paraguayská Farma, kterou založil nacista

Přes veškerou snahu jsem ho nenašel. V porovnání s energickým Páralovým vystupováním je novela mdlá. A řešit, kterými díly světové literatury je novela inspirovaná (jak autor v rozhovorech čtenáře ponouká), je zbytné. Pojednává o jakési paraguayské Farmě, založené nacistou. Ten ji vedl jednak jako výdělečnou firmu, jednak a především jako kondiční základnu dokonalého člověka. Po starořímském vzoru zde muži trénovali svá těla a radostně se podrobovali veřejným fyzickým trestům, aby tak zušlechtili svého ducha. Čas ale přenesl gladiátory do mýtů a přišel úpadek. Muži na plantážích Farmy pracují již jen za peníze a sociální výhody. Dál se ovšem nechávají dirigovat a podvolují se trestům, nejde už však o umění a filosofii, nýbrž o laciný kabaret a show v režii m

ladých domin, které muže ponoukají k práci, v případě provinění je trestají bičováním u kůlu a v případě potřeby s nimi tajně souloží. Vše je ovládáno sexem, který posouvá a rozvolňuje společenská pravidla. (A to velice, protože například Paraguayky horují pro moravská nářečí; co chvíli některá z nich zvolá: „Chcu!“) Ženy, až dosud vládnoucí mužům, je postupně přestávají zvládat a naplno podléhají svému chtíči a kouzlu pánských ohanbí. Jakmile si žena nechá odepřít svou moc, řád (Farmy a společnosti) zaniká a je střídán chaosem. Lidé volají po zavedení nového přísného pořádku, přicházejí s požadavkem, dost bylo cukru, teď zas chceme bič!

Celé to vypadá třeba takhle: „A Lola to vskutku pojala jako svou show. Aniž sesedla ze svého ryšavého hřebce, vytáhla z jeho postroje dlouhý kožený bič a mávajíc jím nad hlavou objížděla šibeničku se spoutaným Todorem předvádějíc krasojízdu jak v cirkusové manéži, kůň se vzpínal v divokých čtvrtobratech, písek vířil pod jeho kopyty, bič práskal do vzduchu jak výstřely z revolveru a přihlížející arbeti začali tleskat dříve, než padla první rána. Daniel naprázdno polkl a Simon se na něho díval se soucitem. Tenhle můj chlapec teď na Todora žárlí. Oba jsou Lolini milenci, ale Todor to s ní umí líp. S rukama spoutanýma nad hlavou se jeho boxersky mocné tělo vlnilo spíš v jeho rodném bulharském kolovém tanci než při trestu. A teď… vždyť on s ní docela drze koketuje! „Ti dva nám tu hrají divadlo,“ řekl Simon Danielovi. „Myslíš? Viď, že je to tak! (…) Vždyť tohle přece není žádný bičování!“ Poslední dorazila Dona Antonia a z výše své velké šedé klisny sledovala exekuci. Je mi špatně z toho, co nám tady zbylo ze zlaté doby Otce Zakladatele Gottfrieda.“

Politika? Kdepak! Čistá a čerstvá láska

Do opozice vůči politice Páral samozřejmě staví čistou a čerstvou lásku mladých lidí – ale jako družku politiky, nikoli její variantu. (K takovému uspořádání života ale nakonec dojde každé vyprávění.) Jde tedy o žánr podobenství. Páral truchlí, že svět už není, jaký býval, ani všeobecně srozumitelný ani spravovaný hrdě dodržovanými pravidly, natož ženami. V Květech ještě prozradil: „Téma je moje oblíbená dominance. Vycházím z antických autorů, které miluji. To byl zlatý věk, kdy vládly ženy mužům, byl matriarchát. A pak to všechno muži pokapali žlučí, podupali válkami… Ale věřím, že jednou se to vrátí, a proto jsem první český feminokrat. To jsem sám vymyslel. Znamená, že jsem stoupenec vlády žen. Ne feminista! Feminist(k)a je něco úplně jiného. Já jsem feminokrat.“

Podobně zmateně se ve svém fejetonu k letošnímu MDŽ v Lidových novinách vyjádřil Páralův vrstevník Ludvík Vaculík (87 let): „Ženy jsou přírodní síla zeměkoule. Jsou k nám agresivnější než my k nim, protože mají vyšší důvod. Žena vyhlíží muže s odhadem, jaký s ním bude mít život a jaké děti. Muž tak dalece pod jejím oděvem nejde. Jsou pro lidstvo důležitější než my, ba i naše pohlavní ústrojí patří jim, my je jenom nosíme. Jsou ale jako šelmy: derou se někdy i o maso, které už je v jiné hubě.“

Přirozeně nejsem schopen nahlédnout, zda mužům po osmdesátce vzniká touha po nadvládě žen proto, že s rozpětím světa kolem sebe a úbytkem sil častěji vzpomínají na maminčinu náruč a bezpečí a jistotu láskyplných příkazů, které jim v dětství pomáhaly se orientovat. Nervozita ze zmatku současnosti může být druhý důvod, proč Páral svou novelu sepsal. Coby volání o pomoc starého muže. Protože starcům (jako devadesátileté slepé majitelce Farmy) musí být pro klid duše nalháváno dětmi, že svět je stále týž jako za jejich mládí.

Vladimír Páral, Kniha o biči, Bondy, 2014, 156 stran, 269 korun