Tichý pakt oligarchů s aktivisty
Zástupce progresivistické levice Jiří Dienstbier pochopil, že pobyt v koalici bez hodnot a ideí je tou pravou konstelací pro prosazení nápadů, které by jindy neměly šanci. Česká republika otáčí při vyjednávání v Evropské unii svůj názor na povinné kvóty na ženy v dozorčích radách a antidiskriminační směrnici regulující všechny soukromé vztahy. Obojí jsme zatím razantně odmítali a tím fakticky bránili jejich uvedení do života.
U kvót pro zastoupení žen v dozorčích radách se rozhoduje kvalifikovanou většinou. Proti bylo kromě nás Německo, Velká Británie, Švédsko, Dánsko, Nizozemsko, Estonsko, Litva a Maďarsko. Tyto země dávaly dohromady potřebnou blokační menšinu. Bez nás už nebude dost hlasů. U antidiskriminační směrnice platí právo veta. Dosud jsme byli proti my a Němci. Poté, co to vzdáme a Berlín zůstane úplně sám, se dá čekat, že na něj ostatní země zvýší tlak, aby konečně směrnici, kterou se aktivisté snaží protlačovat už šestým rokem, uvolnil cestu.
O tom, jak kvóty zhoršují vztahy a poškozují prosperitu země, aniž by vedly k cíli, o němž jejich autoři sní, jsem psala v komentáři Feministická diktatura ohrožuje prosperitu Evropy.
Antidiskriminační směrnice má podstatně širší dopady. Týká se jakýchkoliv soukromých vztahů ve společnost. Nikoliv pracovních, které už jsou pokryty antidiskriminačními směrnicemi první generace. Tahle jde dál. Všechny dopady je tady těžké vyjmenovat, protože předem ani nejdou domyslet. Podobně jako u první směrnice tady platí presumpce viny. Když vás někdo nařkne, že jste s ním třeba neuzavřeli obchod kvůli jeho vyznání, věku nebo sexuální orientaci, nemusí předkládat důkazy. Vy musíte dokázat, že jste se žádné diskriminace nedopustili. To fatálně omezuje svobodu volby a otvírá prostor k účelovým obviněním až šikaně.
Může to přinést pozoruhodné spory. Představte si, že vlastníte a pronajímáte byty v domě bez výtahu. Nejen zdravotně postižený, ale třeba i obézní člověk, kterému se špatně chodí do schodů, vás může zažalovat, že ho při pronájmu diskriminujete. Připadá vám to absurdní? Jenže podobně absurdně znělo před lety i to, že se někdo bude domáhat pracovního místa, které nezískal, protože se cítí diskriminovaný.
Antidiskriminační směrnice bude mít také zásadní dopad na svobodu církví a institucí, které provozují. Klasickým příkladem mohou být církevní školy. Budou muset přijímat studenty, jejichž hodnoty a životní styl odporující jejich vyznání? Těch, jejichž svobodu směrnice omezuje je ale podstatně víc .
Proto je zarážející, v jaké tichosti obrat názorů prošel. Dienstbierova aktivistická parta na něj zatlačila a nikdo z vlády se nebránil. Andreji Babišovi na těchto tématech vůbec nezáleží a odmítá do nich investovat energii. To stejné se dá říct o Bohuslavu Sobotkovi, který považuje aktivistické dienstbierovské křídlo v ČSSD za loajálnější než pragmaticky kariéristické haškovce. Těžko pochopitelné je mlčení lidovců. Proč se alespoň nepokusili témata, na kterým by jim jako konzervativcům mělo záležet, a které se dotýkají zájmů jejich voličů, otevřít?
Když se většina o něco nezajímá, aktivistické menšině nic nestojí v cestě. Koalice, v níž si jdou navzájem z cesty zájmy oligarchů koncentrujících moc a aktivistů, toužících měnit lidskou přirozenost, těžce svírá svobodu z obou stran. Tak silný tlak jsme za pětadvacet let od konce totality ještě nezažili.
