Babiš hraje, co potřebuje

Slovo ANO v názvu hnutí Andreje Babiše původně znamenalo zkratku Asociace nespokojených občanů, dnes už je to jinak, aby taky ne – občané jsou zjevně spokojeni. V krajských volbách ANO zvítězilo, jistě, účast byla nízká, takže na tu dominanci nebylo potřeba moc hlasů, i tak je to ale velký úspěch. Otázku, jestli se z Babišova hnutí nestane hit na jedny parlamentní volby, je možné považovat za definitivně zodpovězenou. A Andreji Babišovi může být jedno, jestli v tom či onom kraji jeho hnutí nakonec skončí v opozici, protože se proti němu spojili ostatní. Sice by to znamenalo menší vliv na rozdělování peněz a další činnosti, o něž má pan předseda zjevně zájem, podpořilo by to však hlavní „narativ“ ANO, které se od začátku prezentuje jako protivník tradičních stran, všech těch „politiků“, jimiž členové hnutí nejsou a nikdy nebudou. Jen se podívejte, jak moc se nás bojí.

Andreji Babišovi všechno vychází. Asi taky proto, že některé věci jeho tým dělá dostatečně dobře. Ne snad na evropské, či dokonce světové úrovni, jazykem fotbalových komentátorů řečeno Babiš hraje, co potřebuje, což v českých podmínkách skutečně nemusí být bůhvíjaký výkon. Prázdnotu, nevyhraněnost dokázal v očích voličů proměnit ve svou hlavní přednost. Stačí mu neurčitá naštvanost na to, že všichni kradou, deklarovaná ambice dosáhnout toho, aby těm „všem“ (každý si za tím slovem může představit, koho se mu zachce) bylo zle. Žije z představy politiky jako žvanírny, která komplikuje praktická řešení problémů, zanáší je balastem světonázorů, ideologií a hodnot. Těmito nezatížený pan předseda je vidí o to jasněji. Ta rozčilená nevyhraněnost mu umožňuje brát voliče na všech stranách, komunistům i ODS, říkat každému, co plus minus potřebuje slyšet.

Nejvíc ale ANO apeluje na stoupence jakéhosi českého technokratismu, kteří také věří v jakousi hodnotami nezatíženou praxi – jako ve firmě. Tihle praktičtí lidé dřív ve velké míře volili občanské demokraty, kteří v časech své největší síly byli také stranou či servisní organizací jednoho muže. Andrej Babiš je svým způsobem ideální „posel dobrých zpráv“ ANO – častá zakaboněnost v jeho případě není překážka, ale přednost, stejně jako špatná čeština – slyšitelný projev outsiderství.

Stačí mu málo, aby zvítězil. Může se to vysvětlovat tektonickými posuny ve společnosti, české, evropské, západní, krizí liberální demokracie, stoupající přitažlivostí autoritativního stylu vládnutí – na tom všem něco bude. Především je ale úspěch Andreje Babiše (podobně jako přetrvávající popularita Miloše Zemana) vizitkou neschopnosti jeho protivníků – přímo na politické scéně i ve společenské debatě. Je to vlastně až udivující, jak málo je v téhle zemi potřeba, jak moc je její, řekněme, elita na duchu zlenivělá, navyklá na způsoby myšlení a konání, jež sice nikam nevedou, ale člověk se zase moc nenadře. Z Andreje Babiše je možné mít ze spousty důvodů legraci, z jiných důvodů je možné se ho bát. Nedá se mu ale upřít pracovitost, vůle k vítězství. Ví, že je v nějakém střetu, že ho chce vyhrát, a něco pro to dělá. Pokud by našel podobně motivované protivníky, vítězilo by se mu mnohem obtížněji. Ale zatím může být v klidu.