Tak už proboha utrácejte
Hospodářský růst bude v příštích letech akcelerovat, je třeba splnit pouze jediný předpoklad. Lidé musí skončit s přehnaným šetřením a konečně utrácet. K tomu se však ani podle nejnovějších údajů nemají. Ekonomové proto musí najít cestu, jak občany zbavit strachu z utrácení.
Lidé vydělávají víc peněz než před počátkem krize a jejich příjmy vyrostly i v prvním pololetí roku 2014, hlásí Český statistický úřad v přehledu rodinných účtů. Ovšem za spotřební zboží utrácejí zhruba stejně jako v minulém roce a investice do bydlení se snížily. Rostou pouze vklady na bankovních účtech.
Obrázek je i v letošním roce stejný, jako v posledních sedmi letech letech od začátku krize. Nic se nemění, převládá opatrnost, vklady v bankách rostou proti roku 2007 už dvojnásobným tempem. Nad chováním obyvatelstva se pozastavil v deníku E15 i guvernér centrální banky Miroslav Singer: „Není normální, aby za pět let vzrostly úspory zhruba o třetinu,“ upozornil.
Opravdu to není normální a nelze to vysvětlit tradičními obavami z budoucnosti, který mají společný všechny středoevropské národy. Také Němci jsou opatrní a také oni se od začátku krize začali zajišťovat pro budoucnost. Neukládali ovšem peníze v bankách, naopak si půjčovali a začali nakupovat nemovitosti. Výsledkem je cenový růst, který za posledních pět let dosahuje ve velkých bavorských městech a v Berlíně padesáti procent, v centru Berlína se ceny skoro zdvojnásobily. V jiných částech země nemovitosti podražily o třetinu až čtvrtinu. Stavebnictví a s ním spojené služby zažívají boom.
Úplně jiný obraz nabízí Česko. V Praze ceny klesly během posledních pěti let ceny nemovitostí o deset, v ostatních městech o dvacet procent. Co Němci investují do vlastního bydlení, dávají Češi za minimální úrok bankám. Proto výkon tuzemského stavebnictví poklesl od počátku krize o třetinu.
Nedůvěra k budoucí prosperitě
Politici často vytýkají Čechům ekonomickou negramotnost a srovnání s Němci může posloužit jako důkaz. Namísto, aby rozmnožili své peníze investicí do nemovitostí, tak připouštějí, aby ztrácely na hodnotě na bankovních účtech. Je však daleko pravděpodobnější, že také Češi sledují jednoduchou ekonomickou úvahu. Za hypotéku platí roční pětiprocentní úrok, cena nemovitostí přitom neroste, spíše klesá. Když uloží peníze do banky, tak i při téměř neviditelných úrocích přijdou o méně. V nejbližší době se tedy investice do nemovitostí nevyplatí.
K váhání před investicemi ještě přispívají příliš vysoká rizika, která číhají na ty, kdo se na investici do bydlení zadluží. Práce není stabilní, značná část lidí pracuje ve švarcsystému, kdy mohou přijít o zaměstnání z měsíce na měsíc. Mediální příklady z praxe exekutorů přitom upozorňují, že stačí nesplácet pár měsíců a člověk snadno přijde o celý dům.
Příklad z oboru bydlení poukazuje na obecnější rovinu. Češi z vlastní zkušenosti vědí, že žádné hodnoty nemají trvání. Ochrana soukromého majetku není na vysoké úrovni, továrna snadno zkrachuje a o práci se dá rychle přijít. Politici se mění jako na běžícím pásu, co někdo slíbí, málokdy dodrží. Především ale chybí historická zkušenost dlouhodobé prosperity. Němci vědí, že se nemusí vždycky dařit a že také nemovitosti mohou ztrácet na hodnotě. V delší perspektivě se ale vždycky vyplatí. Češi ovšem zažili prosperitu v řádu desetiletí naposledy před první světovou válkou.
V této chvíli je důležitý fakt, že existuje snadná cesta, jak strnulé poměry rozmrazit. Právě na to upozorňují guvernér Singer a další ekonomové. Nejsou třeba revoluce ani složité reformy, prostě stačí překonat psychologickou bariéru z minulosti a začít už za něco utrácet.
