Lidé církvi nerozumí. A církev lidem?

Když ve čtvrtém století po Kristu křesťanství dospělo do fáze, která měla rozhodnout o jeho vítězném tažení tehdejším známým světem, to znamená především Evropou tak, jak ji známe dnes, nedalo se ještě tušit, že právě jeho učení se stane základním formativním prvkem společnosti, v níž žijeme a kterou dnes známe jako maximálně sekularizovanou, individualistickou, liberální (zatím ...) a která přesto - a nebo možná právě proto - spočívá a životně závisí na všeobecném respektování hodnot a etických norem, které z křesťanství přešly do systému abstraktně pojímané společenské i individuální etiky.

O vítězství křesťanského světonázoru se během čtvrtého století zasloužila podstatnou měrou střední společenská třída - početná skupina dostatečně zámožných, dostatečně vzdělaných a na obecné stabilitě a předvídatelnosti společenských poměrů zainteresovaných obyvatel pozdní římské říše. Další staletí existence všeobecné, t.j. katolické křesťanské církve byla opravdu barvitá (dalo by se to samozřejmě říct i jinak). Obsahovala nesmírné množství paradoxů, jež si současné historické vědy v jejich hloubce a závažnosti teprve začínají uvědomovat. To se může zdát na první pohled také poněkud paradoxní.

Fakt, že moderní historické vědy teprve teď zhusta přicházejí na to, jak mimořádně důležitý, a proto stejně mimořádně hodný pozoru, je faktor křesťanství ve společnostech, které zkoumají, je dán dalšími dějinami církve a rolí, kterou sehrála v dobách nástupu industrializace a modernity.

Nelze sice jednoznačně odpovědět na otázku, kdy začala především katolická církev ztrácet v Evropě právě ty společenské vrstvy, které na počátku zaručily její vítězství, ale pokud začneme hledat někdy na začátku 19. století, nebudeme patrně příliš daleko od pravdy. Stačí pro ilustraci sáhnout například k otcům českého národního obrození. Zatímco pro Josefa Dobrovského, dnes obecně uznávaného zakladatele moderní vědecké discipliny slavistiky, bylo ve třetí třetině osmnáctého století jenom logické stát se knězem (a členem řádu jezuitů v jeho případě), chtěl-li učinit zadost svému naprosto mimořádnému vědeckému nadání, pro jeho o dvacet let mladšího následovníka Josefa Jungmanna, vlastního tvůrce moderního českého jazyka, už něco takového v podstatě nepřipadalo v úvahu. Vychován na církevních školách, odmítl plánovanou kněžskou dráhu a zvolil místo ní studium práv v naději na důstojné zaměstnání ve státním aparátu habsburské monarchie. Vlažný, ba až formální katolík Jungmann si v pozdějších letech svého života poznamenal: „Dvůr římský jest jeden z největších překážek rozvíjení se pěkného květu věd a umění. Protestanti nás dávno předstihli, protože u nich mysliti mezi hříchy se nepočítá.“

Psát o katolické církvi dnes, a vůbec psát o ní do novin, je podnikem nad jiné prekérním: Propast vzájemného neporozumění, zející mezi ní a společností, je už mnohdy tak hluboká, že jakákoliv formulace, jakýkoliv úsudek, dokonce i jednotlivá slova nutně musí být špatně pochopeny.

Nicméně za pokus to stojí, a stojí to za to právě v této době, kdy katolická církev, především prostřednictvím svého současného římského pontifika, začíná mobilizovat síly, které by jí umožnily postupně překlenout propast, která se mezi ní a sekularizovanou společností evropského západu otevřela před dvěma sty lety.

Opět trochu paradoxně nelze říci, že by obecně ve společnosti a v médiích nebyl o katolickou církev žádný zájem. Právě naopak: skandály kolem pedofilních kněží, otázky kolem finančního hospodaření církve (v České republice ve specifické podobě „otázky restitucí“), diskuse o její neschopnosti vůbec jen rozumně diskutovat vývoj etického myšlení v liberální společnosti posledních padesáti let, to všechno se zdá být tématy, k nimž se může vyjádřit každý, protože každý má na ně nějaký názor. Tento názor se v drtivé většině opírá o silné povědomí toho, jaká by církev ideálně měla být a jaká reálně není.

A právě existence tohoto silného obecně společenského povědomí je opět paradoxně krásným důkazem toho, jak životné a úspěšné etické učení křesťanské církve dodnes je. Také je to možná docela dobrá zpráva pro církev samotnou: dokud se i zcela sekularizovaní pohané a ateisté rozčilují nad morálním bahnem katolické církve a jejích kněží, znamená to, že vůči ní v žádném případě nejsou lhostejní.

Papež František I. zvolil jméno symbolicky nabité tak, že víc to prakticky nejde. Přihlásil se jím k člověku, který nebyl kněz, ale syn bohatého obchodníka s látkami, který ve 13. století, v dobách, kdy církev začala ztrácet věřící na všech stranách ve prospěch nových křesťanských výzev, vzal Kristovo poselství natolik vážně, že rozdal všechen svůj majetek a vydal se hlásat evangelium mezi pochybující lid. A v intencích svého jména se i František I. pouští cestou nové evangelizace, nové interpretace úkolů katolické církve v dnešním světě.

Nelze samozřejmě v tuto chvíli vyslovovat soudy o tom, zda se něco takového může podařit, ale určitě stojí za to podívat se podrobněji na to, jak takový pokus o novou interpretaci pod taktovkou církve (v každém případě nejstarší existující stabilní instituce ve známém světě) vypadá.

Právě v těchto dnech (od 5. do 19. října) se koná v Římě mimořádná biskupská synoda s tématem „pastorační výzvy rodiny v kontextu evangelizace“. Celkem nenápadně znějící téma, které nevypadá jako nic, co by bylo hodné celospolečenského zájmu. Pravděpodobně jenom mimořádně mediálně přitažlivá papežova osobnost vedla k tomu, že světová média si synody všímají více, než je u podobných akcí zvykem.

Ačkoliv většinou redukují a často i dosti komolí komplexní problematiku projednávanou na synodě (má 191 účastníků, z toho 114 předsedů biskupských konferencí, tj. sdružení biskupů z jednotlivých územně ohraničených oblastí), shodně prohlašují probíhající synodu za klíčovou pro další postavení katolické církve v současném světě. Synoda měla dlouhou přípravnou fázi, která vyústila v mimořádně zajímavý dokument s názvem Instrumentum laboris (pracovní dokument). Text, který shrnuje výsledky průzkumu mínění členů katolické církve po celém světě, provedeného v roce 2013 (ke stáhnutí http://www.bcb.cz/udalosti/Mimoradna-biskupska-synoda-o-rodine.html).

Po uplynutí prvního týdne debat vydala synoda tzv. Zprávu po diskuzích, která shrnuje dosavadní průběh synody a jednotlivá projednávaná témata. Pečlivé pročtení zprávy prozrazuje, proč by skutečně mohla být synoda o rodině klíčová pro další směřování církve: nejen že opírajíc se o výše zmíněný průzkum mínění formuluje často velice přesně problémy a výzvy, před kterými rodiny v současném světě stojí (jejich šíře odráží celosvětové působení církve), ale formuluje nově i rodinu jako základní jednotku stability současného světa a odhodlání za ni jako takovou podle svých nejlepších sil a možností bojovat.

A rodinou nemíní už jenom ideální katolickou rodinu, jako vystřiženou z reklamních televizních spotů z padesátých let například v západním Německu (ale nejenom tam), nýbrž všechny typy rodinného soužití, které jsou v současném světě běžné. To znamená například i rodiny partnerů stejného pohlaví či rodiny zcela sekularizované. Je samozřejmě ohromně složité (bohužel) probít se komplikovanými a až příliš často podivně zavádějícími formulacemi vydané zprávy (mluvčí synody se musel už den po jejím vydání ohradit proti záplavě mylných interpretací), což vypovídá hodně o tom, jak dlouhá ještě bude cesta, kterou církev musí ke svým dávno ztraceným ovcím ujít.

Synoda končí v sobotu, uvidíme, co nakonec přinese. Ale je třeba varovat před přehnanými očekáváními: církev je stará a nedělá nikdy překotná rozhodnutí (pokud tak kdy učinila, nic dobrého jí to nepřineslo). Je možné, že po vydání závěrečného dokumentu nastane zklamání a vzájemné neporozumění se jenom prohloubí. Bylo by to škoda - katolická církev stála u zrodu mnoha nejušlechtilejších ideálů, jaké naše společnost vůbec byla schopná ze sebe vydat. Bylo by dobré, kdyby se znovu stala jejich živoucí strážkyní. Řady jejích obránců totiž hrozivě řídnou.