Kdo chce zabít Vinnetoua, zabíjí krásu
Nové televizněfilmové zpracování Vinnetoua jsem se rozhodl oželet z citových důvodů. Příliš bych riskoval zklamání – a první ohlasy mi v tom dávají spíš za pravdu. Jsou věci, které by měly zůstat nedotčeny, když k dokonalosti už není co dodat.
Už nikdy v životě jsem v kině nezažil něco tak silného a krásného jako to, když k nám do vesnické ratejny, do starého předválečného kina, ze kterého je teď rozvalina, přišly začátkem 70. let mayovky, což byla událost, na kterou jsme se těšili týdny dopředu. Sál byl nacpaný k prasknutí, seděli jsem po dvou na sedačkách a na podlaze, všichni v teplákách, sem tam něco indiánského na sobě a čekali jsme, až se objeví náš hrdina.
Ty filmy většinou začínají špatným prologem, třeba zlí běloši (za pomoci proradných a zkorumpovaných divochů) někoho zabili a chtěli to hodit na hodné indiány: dalo by se také říci, že chvíli vítězila lež a nenávist. Byli jsme tím hluboce zasaženi. Pak se ale objeví on, zprvu je to jen tečka, už poznáváme cválajícího koně a je čím dál jasnější, kdo to je! Vinnetou! A po jeho boku Old Shatterhand! Pravda a láska jede a svede spravedlivý boj! Padouši budou potrestáni! Sálem se ozval vítězný řev Hurrrrááá! Kluci, jedničkáři i ti největší grázlové, vyskočili se zdviženýma rukama a začali se navzájem objímat. Všechny zaplavil nejčistší příval štěstí a radosti. Naděje a dobro byly obnoveny. Skoro bych řekl, že to byla jedna z nejkrásnějších věcí, co jsem kdy zažil. Ještě z toho doteď vlastně žiju.
Karl May je samozřejmě německý úkaz non plus ultra. Jeho popularita je omezena jen na střední Evropu, přičemž v míře, jak je – snad dosud – znám a čten, se s Němci zřejmě můžeme srovnat jen my, Češi. Již v Polsku či Maďarsku jsou v povědomí tak nanejvýš filmy s Vinnetouem. Pro Francouze a Brity je to už spíše neznámé jméno, v Americe to jeho nakladatelé ani nezkoušeli.
Sas May vlastně prožil celý život coby kamenem od nás přes Krušné hory dohodil a občas si vyjel do českého (sudetského) pohraničí, kde se ovšem tehdy dorozuměl rodnou řečí.
Narodil se v chudobné tkalcovské rodině v městečku Ernstthal mezi Cvikovem a Saskou Kamenicí (Chemnitz, dříve Karl-Marx-Stadt), kde také prvně, v roce 1862, leč nikoli naposledy okusil vězeňský mundúr; po různých saských kriminálech strávil natřikrát dohromady osm let. Do vězení ho opakovaně přiváděly drobné krádeže a podvody, občas dosti kuriózní: kradl například svíčky, hodinky, svrchníky, za podařený kousek lze mít nápad vydávat se za kontrolora pravosti bankovek a vybírat je k prověření od důvěřivých saských obchodníků, kteří mu je prý skutečně poskytovali. Ve vězení začal též psát a proud jeho fabulace už se nikdy nezastavil.
Poté co slavil obrovské literární úspěchy (jeho obrat z podvodníka na literáta je vůbec velká psychologická hádanka, vysvětlitelná snad podobností obou „profesí“), zakotvil v roce 1895 v Radebeulu u Drážďan ve vile Shatterhand, kde nakonec úřady NDR zřídily v roce 1985 literátovi muzeum – tedy poměrně pozdě, neboť NDR se zas až tak nadšeně ke svému rodákovi nehlásila: zato ve východním Německu vycházely knihy Fritze Steubena o Tecumsehovi, a to navzdory tomu, že Steuben byl oficiální autor třetí říše.
Pro našince jsou zajímavé jeho cesty přes hranice do českého (sudetského) pohraničí, například roku 1869 (to bylo ještě v časech jeho „kriminální“ kariéry) a pak v roce 1897, kdy už jako hvězda navštívil Sokolov (Falkenau), kde má pamětní desku.
V Brné nad Labem, předměstí Ústí, se pro změnu po něm jmenuje jedna ulice, to na paměť jeho pobytu v penzionu Srdíčko (Herzig), v němž se zdržoval koncem devadesátých let. A připomenout by se slušelo jeho policejní zadržení v Děčíně v lednu 1870, kdy se vydával za syna německých vystěhovalců z Martiniku, přičemž poměry na karibském ostrově líčil prý tak věrohodně, že si s ním policie nevěděla rady a poslala ho raději zpět do Saska.
Kontext, v němž May žil a z něhož ve svých fantaziích vycházel a zpětně je zase tvořil, je zcela odlišný od toho našeho. Je to kontext optimismu a velkého okouzlení světem, o kterém se věří, že se bude jen a jen zlepšovat. Je to čas překotného rozšíření obzorů, vědeckých výprav a expedic, které se zpět do Evropy vracejí se slávou mediálních hvězd a přivážejí tuny materiálu, jenž dodnes tvoří hlavní části etnografických sbírek evropských muzeí. Je to čas prvního skutečně už masovějšího doteku „bílé civilizace“ s Orientem a jejího postupného pronikání do divokého a temného srdce Afriky.
Svět je stále ještě plný bílých míst, ale náhle – díky fotografické technice, telegrafu, rozvoji médií a vůbec duchu vědeckého pozitivistického optimismu – se vzdálenosti rychle zmenšují. Pořádají se první „světové výstavy“, na nichž jsou velkou atrakcí divošské vesnice se skutečnými divochy: civilizovaní Evropané se na ně chodí dívat jako na zvěř, s úžasem, ale snad už i s pocitem, že tohle všechno je jedno lidstvo. Velkou show představují cirkusy nejen s exotickými zvířaty, ale i s bojujícími a křepčícími černochy a indiány: nejslavnější je podnik Williama Codyho alias Buffalo Billa, který vystupuje na mnichovském Oktoberfestu v roce 1890. Není náhoda, že si Karl May nechá narůst stejný vous a bradku jako velký vybíječ bizonů...
Německo Karla Maye má ale oproti Británii a Francii zpoždění. Teprve po sjednocení v roce 1871 vstupuje na světové velmocenské jeviště jako suverénní, ekonomicky stále silnější hráč. Svět je však už rozdělen, zbývají drobky, něco v Africe, ostrovy v Tichomoří... Imperiální zájmy směřují tedy především do Orientu, přes Osmanskou říši do Arábie a odtud pak i dále směrem k britské Indii a Číně. Největším zahraničním podnikem německého průmyslu se stává stavba takzvané bagdádské dráhy, zahájená v roce 1908. Tu předznamená císař Vilém II. cestou do Palestiny, během níž navštíví Cařihrad, Jeruzalém, Haifu a Bejrút. Rok poté ho stejným směrem následuje Karl May, který je tehdy na vrcholu slávy a vůbec poprvé konfrontuje své sny, které mezitím vtělil do cyklu orientálních románů (Ve stínu padišáha), se skutečností. Tím, co viděl, byl zřejmě zaskočen, stejně jako když přijel na sklonku života do Ameriky… Se znalostí reality by zřejmě nikdy nemohl tak svobodně fabulovat, jako když mohl o vzdálených zemích jen snít.
Před pár lety jsem si udělal výlet do Radebeulu a tak, jako šel Šalda k hrobu Nerudovu, blížil jsem se k hrobce Karla Maye. Ve stínu smutečních vrb tam spočívá mezi honosnými hroby saských měšťanů, v chrámku napůl antického a napůl jaksi ekumenickokřesťanského stylu.
Nic indiánského tu člověk nenajde: žádný totem nebo amulety nezdobí velebnost místa. Mramoroví andělé se sklání nad ženskou postavou, nejspíš duší čili psýché, která se k nim vzpíná vstříc. Velmi decentní ztvárnění toho, oč starý May usiloval a čemu přikládal ze svého díla pravou váhu – a co jeho čtenáře většinou zajímá nejméně. Jeho poslední, nejméně atraktivní díla prostupuje křesťanská symbolika, secesní ezoterika a nietzscheovská vize nového člověka. Tedy zeitgeist, který Evropou vanul před sto lety, ještě dva roky před válečnou katastrofou. I Vinnetou je v této perspektivě vlastně ušlechtilý nadčlověk, jenž se jako Kristus obětuje za lidstvo.
To byla jistě i představa Karla Maye. Na sklonku života, roztrpčen vleklými soudy, pomluvami a články, které ho zesměšňovaly a psaly o jeho kriminální minulosti, objížděl německé země s přednáškami, v nichž vystupoval jako prorok míru a vykoupení. Ta úplně poslední přednáška se jmenovala Vzhůru do říše ušlechtilého člověka a konala se ve Vídni, čtrnáct dní před jeho smrtí (22. března 1912). Je známá věc, že na ní byla přítomna nejen pacifistka a nositelka Nobelovy ceny míru Bertha von Suttner, jež řekla, že v „duši tohoto člověka sídlí plamen ohně Dobra“, ale že na místech pro chudší seděl a nadšeně poslouchal také mladý Adolf Hitler, jeho celoživotní čtenář... I s Hitlerem může člověk cosi sdílet. Vegetariáni o tom vědí své.
