Rusko bez Putina? Dávejte si pozor, co si přejete
1
Do emotivně vyhrocené atmosféry vztahů mezi Západem a Ruskem perfektně zapadly fámy a spekulace, jež se snažily vysvětlit neobvykle dlouhou nepřítomnost ruského prezidenta Putina v médiích. Je těžce nemocný, zemřel, byl svržen, odchází na odpočinek, je u těhotné milenky, narodilo se mu dítě. Divoké teorie však zcela nezmizely ani po Putinově nedávném televizním výstupu, protože to prý nebyl on, ale jeho dvojník.
Jistě není málo těch, kdo si přejí „Rusko bez Putina“. Současný ruský prezident je mimořádně kontroverzní osobností s davy nadšených obdivovatelů i zapřisáhlých nepřátel. Slogan „Rusko bez Putina“ často zněl na velkých demonstracích proti režimu v roce 2012, kdy se uskutečnily i volby, v nichž Vladimir Vladimirovič získal „jen“ necelých 65 % hlasů, což bylo varováním, že jeho veřejná podpora má své meze. Součástí Putinovy volební kampaně byl i profesionálně zpracovaný klip, jenž také nesl název „Rusko bez Putina“.
Ruským voličům předkládal apokalyptickou vizi vývoje jejich vlasti, pokud bude prezidentem zvolen někdo z opozice. Nová vláda liberálů a nacionalistů nezvládne problémy státu, který se propadne do těžké krize. Mnoho regionů bude usilovat o samostatnost, Ruskem začnou zmítat boje mezi separatisty, neonacisty a islamisty, nastane občanská válka a humanitární krize a do některých hraničních oblastí Ruska vstoupí cizí vojska. Poselství klipu by se tedy dalo shrnout do teze, že bez Putina v Kremlu čeká Rusko katastrofa.
V současné době sice Putinova popularita láme rekordy, jenže ani největší experti se nemohou shodnout, jak dlouho tato situace vydrží tváří v tvář ekonomickým (a následně také sociálním) problémům, jimž Rusko čelí. A pomalu se začaly objevovat spekulace, v nichž figurují i slova jako „převrat“ nebo „změna režimu“. Mnozí kritikové Kremlu je jistě vítají s úsměvem, neboť je těší vize konce (nejen) politického života nenáviděného Putina.
Tyto úvahy ale zpravidla postrádají jednu „drobnost“, a sice upřesnění, kdo by se měl v Rusku ujmout vlády po případném svržení nebo odchodu Vladimira Vladimiroviče. Že by snad slabá ruská opozice? Tedy roztříštěná koalice od liberálů po neonacisty, kterou spojuje pouze odpor proti Putinovi? V tom případě lze s oním předvolebním videem souhlasit přinejmenším v tom, že by Rusko čekaly skutečně vážné vnitřní konflikty.
Daleko pravděpodobnější je jiný scénář, který naznačil Putinův bývalý poradce Illarionov, dle jehož názoru by prezidenta mohlo odstavit od moci „tvrdé jádro“ z jeho vlastního tábora, resp. některé osoby z bezpečnostních složek (jako Sergej Ivanov). Na svou příležitost čekají rovněž ti, kteří místo Putinova „pragmatického“ nacionalismu vyznávají nacionalismus mnohem více ideologicky vyhrocený, např. osoby okolo Alexandra Dugina, jehož idea euroasianismu a vize Ruska jako „spasitele světa“ má četné zastánce i na Západě.
Vůči ruskému prezidentovi můžeme mít opravdu velké množství výhrad, ale přinejmenším jej lze pokládat za osobu racionálně uvažující a předvídatelnou (spekulace o tom, že Putin údajně trpí nějakou formou autismu, ponechejme bulváru). Ačkoli Putin může působit jako „radikál“, ve skutečnosti spíše drží na uzdě skutečné radikály (kteří už volali také po úplném anektování Ukrajiny) a nalézá kompromisy mezi nimi a liberálním křídlem ruského establishmentu, které vede premiér a bývalý prezident Dmitrij Medvěděv.
Je také diskutabilní, zda by si odstavení Putina od moci přáli představitelé západních velmocí, a to právě kvůli riziku, že jej nahradí někdo daleko „horší“, resp. neznámý či nepředvídatelný. Nabízí se paralela s událostmi v Pekingu v březnu 2012, kdy se frakce neo-maoistů pokusila o ozbrojený převrat, který byl ale potlačen údajně mj. díky informacím z USA, jejichž vedení se (a to asi rozumně) postavilo na stranu tehdejší čínské vlády.
Pro ty, kdo rádi hovoří o paralelách mezi Putinem a Adolfem Hitlerem, se nabízí jedna značně znepokojivá analogie. Jestliže by totiž Stauffenbergův atentát 20. července 1944 uspěl, pak by hlavní kandidát na vítězství v boji o moc v Německu nebyla armádní opozice (jejíž plány byly v řadě věcí založené spíš na zbožných přáních než na realitě), nýbrž organizace SS, která měla mnohem lepší přístup k mocenským pákám. A Třetí říše řízená černými uniformami by zajisté byla daleko krutějším nepřítelem než ta vedená Hitlerem.
Každopádně bychom na všechny zprávy o mocenských bojích v Kremlu měli reagovat s jistou opatrností a nepodléhat emocím. Očekávání, že by v podmínkách ruské politické kultury měla Putina vystřídat liberální demokracie, je spíše projevem naivity. Pravděpodobnější je, že už po velmi krátké době s novou ruskou vládou bychom nostalgicky vzpomínali na Putina. A ti, kdo chtějí „Rusko bez Putina“, by se mohli zamyslet také nad úslovím, že si máme dávat pozor, co si přejeme, protože by se nám to třeba mohlo splnit.
