Cobainův křik... a skončily devadesátky i jeden velký rauš

Devadesátá léta skončila dřív, než stihla dospět do poloviny – pátého dubna 1994, kdy se zastřelil Kurt Cobain, frontman kapely Nirvana. Je to už dvacet let.

Nebo jinak. Skončily tehdy „devadesátky“. Skončily pro lidi z generace, jež tehdy zažívala mládí a dospívání, kluky a holky, pro něž revoluce přišla tak akorát včas, aby plně pocítili její osvobozující sílu a přitom ještě nebyli tolik okopáni a semleti normalizačním způsobem života. A především pro ty z nich, komu nebyla lhostejná hudba, brali ji jako podstatnou, možná definiční součást životního stylu.

Řetěz asociací, které máme společné

Slovo „devadesátky“ v nich dnes spustí řetěz asociací, každý má svůj a přitom si jsou všechny dost podobné. Každodenně se potvrzující dojem, že možné, dovolené a uskutečnitelné je všechno, samozřejmost, s níž se tehdy braly věci hodně nesamozřejmé. Všude možně se objevující kluby, často malebně zašpiněná doupata. Noční přesuny mezi nimi. Zakouřené noční tramvaje. Dychtivé vymetání koncertů hvězd, jež snad na vystoupení v Praze stály frontu.

Ty písně ale zároveň do entuziastických časů nepatřily, byly prodchnuté vztekem, pocitem bezmoci, pohrdáním světem i sebou.

Křeče, úšklebky a krása města v přerodu, plného projevů na koleně prováděných kutilských úprav, podivných zlepšováků a taky symptomů věcí o dost temnějších, tehdy přehlížených, braných jako součást koloritu (i ti grázlové bývali tenkrát barvitější, povzdychne si dnes sentimentem zaslepený pamětník). Přesvědčení, že "svět patří nám", které se ten svět navíc zdál potvrzovat, třeba tím, že na nějakou dobu vykázal normalizační kulturu do rezervace. A taky víra v to, že tohle všechno je teprve začátek, prvních pár kroků na cestě ke zlatým časům, jež jednou přijdou. Pomýlená a zavádějící, to mimořádné, neopakovatelné se odehrávalo právě v tu chvíli a už se to nevrátí – naštěstí, naneštěstí, určitě.

Nirvana hrála všude

Hrála k tomu Nirvana, všude a často až do omrzení. Osud té kapely jako kdyby potvrzoval, že cosi obdobného české změně poměrů se odehrává i v globálním měřítku. Hlučné trio ze Seattlu vymetlo hitparády, přestože jeho hudba popírala do té doby neotřesitelné komerční zákonitosti. Možná dokonce právě pro to. Rokenrol - ne jako uhlazené retro, ale jako poblázněný životní postoj - dobyl svět, zdálo se. Ty písně ale zároveň do entuziastických časů nepatřily, byly prodchnuté vztekem, pocitem bezmoci, pohrdáním světem i sebou. Cobainův křik, zvuk jeho kytary se na deskách nenesly volně do prostoru, kam za nimi mohl posluchač vyrazit. Spíš jako kdyby se odrážely od stěn nějaké jeho privátní kobky, zpátky do hlavy, otlučené o ty zdi.

Na jaře '94 měla Nirvana hrát v Praze, lístky byly vyprodané během chvíle, koncert se už neuskutečnil. Zklamaní fanoušci přišli... o co vlastně? Možnost vyblbnout se při známých písničkách, podlehnout iluzi jednoty s kapelou, jejíž vůdčí duch tou dobou už ale nic takového zažít nemohl - znavený a lhostejný, na konci cesty od kytary k pušce.

I tohle ale byla útěšná iluze - frontman Nirvany nebyl obětí zlého světa, pro nějž by jeho hudba byla až příliš dobrá.

Cobainova smrt byla v čase bezprostředně následujícím vykládána jako umělcovo poslední rebelské gesto. Akt vzpoury proti cynickému byznysu, jímž se umělec nechtěl nechat semlít a byl za to ochotný zaplatit i tu nejvyšší cenu. I tohle ale byla útěšná iluze - frontman Nirvany nebyl obětí zlého světa, pro nějž by jeho hudba byla až příliš dobrá. Jeho příběh byl při vší tragičnosti o dost všednější - člověk, který ztratil oporu a zájem, dosáhl toho, oč usiloval, aby zjistil, že o to vlastně nestojí, že nestojí o nic. Pohlcený a znechucený sebou, uvězněný v závislosti. Hudba jeho kapely znamenala spoustu věcí pro spoustu lidí, pro něj ale už nic.

Rozjařený vlak se vrací do normality

Cobainův konec jako kdyby byl extrémní variantou toho nárazu, jenž čekal i na jeho zdejší obdivovatele, kteří měli taky brzy zjistit, že ten jejich rozjařený vlak, jenž měl jet k čím dál barvitějším zítřkům, se  - v tom lepším případě - vrací do ne zrovna povznášející normality. 

Sentimentální pamětníci dnes mohou unavovat potomky vyprávěním, jak to v těch bájných devadesátkách chodilo, co všechno bylo tehdy možné. Očekávají od mladých posluchačů úžas, možná i závist: moc pěkně jste si to tehdy dokázali zařídit. A vlastně dokázali - na krátkou dobu, teď už přibarvovanou vzpomínkami na ten velký rauš. Mělo jím cosi začít, místo toho jenom skončil, vyvanul. A o moc víc než ty vzpomínky po něm nezůstalo.