Zvláštní? Šílený? Určitě ale geniální: John Nash
Život někdy píše hořce ironické příběhy. A tak jeden z největších mozků dvacátého století, nesporný génius John Nash, končí svoji pohnutou životní pouť – pouť, jež se stala námětem multioscarovému snímku – až nemístně banálně. Při nehodě taxíku. Podle všeho se nepřipoutal. Osud tomu chtěl, že ve voze seděl i s chotí Alicií, k níž ho poutalo pouto osudovější, než bývá zvykem.
Genialita, jak známo, nemívá daleko k šílenství. Koncem padesátých let se u Nashe, tehdejší hvězdy „nové matematiky“ (jak jej nazval časopis Fortune v roce 1958), naplno projevila paranoidní schizofrenie. To už ale měl téměř deset let v kapse doktorát, který získal ve dvaceti za své objevné teorie. Takzvaná teorie her dnes nalézá uplatnění v ekonomii, evoluční biologii, účetnictví, politologii, vojenství i při konstrukci umělé inteligence či výpočetní techniky. S odstupem času byl Nash přesvědčen, že náchylnost k psychickému onemocnění chodívá ruku v ruce s nadáním pro tvořivé myšlení, které je tak vlastní géniům jeho typu.
„Pravdou může být, že existuje určitý vztah mezi zavrhnutím formálních vzorců myšlení a naopak jednáním v souladu s kreativním, tvořivým myšlením,“ řekl mi před čtyřmi lety, když jsem se s ním setkal na Princetonu, se kterým byl spoután vlastně po celý život podobně osudově jako s Alicií. „Domnívám se také, že mé vědecké ideje by nebyly objevné, pokud bych smýšlel jaksi normálněji. Albert Einstein také nebyl bůhvíjak normální osobností. Newton byl vyhrocený neurotik.“
Fantom z Fine Hallu
Nash začal slýchávat podivné hlasy. Přišel o svůj univerzitní post. Nemoc rozvrátila i jeho manželství. Zbytek světa jej odepsal, měl jej za mrtvého. Jen na Princetonu se o něm ještě vědělo, stal se z něho „fantom z Fine Hallu“, budovy princetonské katedry matematiky. Tam duševně již těžce chorý Nash po nocích psával na tabule roztodivné rovnice, v nichž úzkostně hledal tajná poselství, ve kterých se snad i odrážely v šíleném echu ony hlasy.
Více než půlstoletí poté, kdy nemoc propukla, působil Nash, někdejší „fantom“, při našem rozhovoru zvláštně, ale ne šíleně. Nemoc totiž začala v osmdesátých letech ustupovat. V roce 1994 se vědec dokonce dočkal Nobelovy ceny za ekonomii, později se podruhé oženil. Opět s Alicií, tedy s ženou, s níž se kdysi, po propuknutí onemocnění, rozvedl. A v Hollywoodu vznikl film Čistá duše (získal čtyři Oscary) o jeho životě.
Byl to prazvláštní život. Až do samého konce.
