Když opera, tak vídeňská. Co stojí za to vidět

Když už jsme minule krátce pojednali lákavé menu Salcburských slavností, nezbývá, než udělat i trochu reklamy podniku nad jiné váženému, který své brány otevře po prázdninové přestávce v září.

Vídeňská Státní opera není řazena mezi nejkvalitnější operní domy světa náhodou. Opírá se o velkorysé státní dotace (přes padesát milionů eur ročně), privátní sponzoring (dalších padesát milionů ročně), o věrné a početné místní publikum. Existuje velká skupina Vídeňáků, kteří tam chodí prakticky na všechno a pořád. Je výjimkou ocitnout se na představení, které není zcela vyprodáno, a to při cenách za lístek do 250 eur... A pak je tu soubor, který je pravděpodobně bez přehánění vůbec světovou špičkou - mluvím teď o stálém souboru, nikoliv interpretech, uzavírajících smlouvy na jednotlivá představení, což je případ první ligy operních pěvců. 

I z této úzké, zbožňované skupiny hostujících umělců se ve Vídni za sezónu vystřídá celá řada. Nicméně, i když se stane, že zrovna nezpívá Elina Garanča, Piotr Beczala nebo (nedej bože) sám velký Plácido Domingo, úroveň představení tím v žádném případě neklesá. Právě naopak: celá řada ze současných interpretů první velikosti začínala svou dráhu členstvím ve stálém souboru Vídeňské opery. Za všechny je možné jmenovat právě Elinu Garanču.

Současná kvalita stálého pěveckého souboru Vídeňské opery je více méně výsledkem práce mnohaletého ředitele domu, Ioana Holendera (byl ředitelem v letech 1992-2010 a kvalitu jeho práce dokáže překonat pouze jeho samolibost), v éře jeho nástupce Dominique Meyera však dochází k dalšímu velmi pozitivnímu rozvoji směrem k větší otevřenosti novým dílům a netradičním interpretacím (ne všechny se samozřejmě líbí všem, ale to už je život).

V minulých několika sezónách vzbudily pravé furóre například první uvedení opery Medea od Ariberta Reimanna (2010), Janáčkovy Zápisky z mrtvého domu v režii Petra Konwitschnyho (2011) či Wagnerův prsten Nibelungův v interpretaci Christiana Thielmanna.

Konzervativnímu publiku, především pak příslušníkům starších generací, vychází vstříc šéfdirigent domu, Franz Welser-Möst se svojí otevřeně přiznanou zálibou ve velmi tradičních režijních a scénických interpretacích. (Všichni si s hrůzou vzpomínáme na příšerně tradicionální inscenaci Adrieny Lecouvreur s Angelou Gheorgiu v titulní roli, kterou v sezóně 2013/14 spáchal režisér David McVicar a kterou Franz Welser-Möst bránil proti rozhořčené kritice do roztrhání těla).

Minulá a nadcházející sezóna je v tomto směru jedinečná, neboť významného jubilea se v tomto roce dožívá operní režisér Otto Schenk, který debutoval ve Vídeňské opeře režií Janáčkovy Jenůfy právě před padesáti lety. My všichni, kdo milujeme operu a velmi bychom jí přáli, aby dokončila svoji úspěšnou transformaci z mrtvého umění pro snoby v živý umělecký organismus se schopností hovořit jazykem současného světa a umění, se z jubilantova výročí příliš neradujeme.

Celá řada nezapomenutelně úděsných autorových inscenací (za všechny nechť je jmenována Liška Bystrouška) znovu povstává v plné síle, aby zastrašila a zahnala každého, alespoň trochu moderně myslícího a cítícího diváka. Spolu s Francem Zeffirellim a jeho historicky přesnými, nákladnými a mdlobně nudnými inscenacemi klasických, především italských operních děl 19. století tvoří Otto Schenk monumentální žulový pomník opery Světa včerejška. Není náhodou, že oba se dočkali největších úspěchů v newyorském METu, což zase vypovídá opravdu hodně o běžném publiku tohoto slavného operního domu - i když Zeffirelliho mrákotně bombastickou Turandot (1988) už nestrávili ani tam.

Takže, co že je to v nadcházející sezóně lákavé natolik, aby to stálo za cestu z Čech do Vídně a zase zpátky?

Všem milovníkům tradičních kostýmních inscenací lze doporučit vše, pod čím stojí podepsán Otto Schenk, jako je Donizettiho Elixír lásky, Straussův Růžový kavalír nebo Janáčkovy Příhody lišky Bystroušky - ale tady pozor, zpěváci se opravdu pohybují po jevišti v různých zvířecích kostýmech, a to může mít pro citlivější povahy nedozírné následky. Pro skalní romantiky zde máme i jednoho nefalšovaného Zeffirelliho: Pucciniho Bohému (inscenace, která je k vidění v příslušných sekvencích slavného bia Pod vlivem úplňku).

Pro ty, kteří k opeře přistupují jaksi z opačného konce, je pak nabídka v nadcházející sezóně skutečně vzrušující. Nejprve Wagnerův Tannhäuser v režii jednoho z nejzajímavějších režisérů mladé generace Clause Gutha (připomenout lze jeho kontroverzní inscenaci Dona Giovanniho pro Salcburské hudební slavnosti v roce 2008), dále pak Musorgského Chovanština v režii Lva Dodina a v interpretaci Semjona Byčkova, Verdiho Don Carlos v režii Daniela Abbada či (jako zlatý hřeb programu) Lady Macbeth Mcenského újezdu Dmitrije Šostakoviče v režii Matthiase Hartmanna, který prokázal velký cit pro ruský materiál svojí bez přehánění fenomenální inscenací Tolstého Vojny a míru ve vídeňském Burgthateru.

A to samozřejmě není zdaleka všechno: Bez nějakého toho Puciniho (Tosca, Madamme Butterfly), Verdiho (Rigoletto), spousty Mozarta (Kouzelná flétna, Idomeneo) a tak dále se neobejde žádná sezóna. A chlebíčky s kaviárem se sklenkou šumivého vína, tradiční to přestávkové občerstvení ve foyeru opery, sice stojí nestydaté sumy, nicméně: nekupte to!