1 Francie a východ EU

Szydlo z pytle ven

Témata: , , , ,

Výpad polské premiérky na adresu francouzského prezidenta Macrona se nevídá v diplomacii často. Ale už to, že byl hodnocen jako nediplomatický, upozorňuje na jednu důležitou věc. V EU nakonec neexistuje mnoho skutečné politiky hodné toho jména. Skutečná politika je stále domácí politika.

Macron od počátku kampaně kritizoval přítomnost dělníků z nových členských zemí EU ve Francii a k tomu směřuje jeho úsilí o novelizaci tzv. direktivy o vyslaných zaměstnancích. Jedná se o problém převážně symbolický. Těch dělníků není ve Francii zdaleka tolik jako v Británii. Ale vybrat si je za terč je společensky přijatelnější než přistěhovalce z jiných kontinentů. Tím, že to prezentuje v kontextu „aby Evropa fungovala“, ukazuje schopnost definovat, že „fungující Evropa“ znamená „Evropa fungující pro Francii“, což jistě taky voličům konvenuje. Pochopitelně nezůstává u vyslaných zaměstnanců, mluví i o „daňovém dumpingu“ a podobných trvalkách. Jak napsala kolegyně Lenka Zlámalová: „Už v kampani slíbil, jak zatočí s ‚dumpingovými zeměmi střední Evropy‘. Proto se rozhodl je jako blok rozdělit a rozkastovat. Čechy a Slováky zjevně považuje za zlomitelné. Proto se s nimi schází, baví a fotí. Zatímco tvrdohlavé Poláky a Maďary si rezervoval pro roli vnějších nepřátel.“ Co mu Bohuslav Sobotka slíbil, by bylo zajímavé vědět. Na obecný důraz na „konec levné práce“ mu Macron obecně kývne, a nic se tím nevyřeší.

Polská premiérka Beata Szydlová na Macronova slova o tom, že Polsko se izoluje a chová se v rozporu s evropskými hodnotami, reagovala ostrým prohlášením. Nejenom připomněla, že v Unii rozhodují všechny členské země kolektivně, ale taky dodala několik jedovatých vět o tom, že když se bude starat o vlastní problémy, „možná bude schopen dosáhnout stejných hospodářských výsledků a stejné úrovně bezpečnosti, jaká je garantována v Polsku“. A jeho „arogantní“ poznámky připsala nedostatku politických zkušeností a praxe, což bere na vědomí „s pochopením“.

Byl to typ prohlášení, jaké premiér adresuje vůdci opozice, ne svému zahraničnímu protějšku. Domácí publikum ocení jedovatý tón i narážku na nevyřešený problém s muslimskými přistěhovalci, který polská vláda nehodlá doma dopustit. V Unii se takové vyjadřování nepěstuje. Tam platí železné pravidlo, že velké země se zásadně nekritizují a urážet je dovoleno pouze Velkou Británii.

Minulý týden například řecká vláda odmítla pozvání estonské vlády na konferenci o zločinech komunismu (konané jako součást programu estonského předsednictví EU) s tím, že „vysílá chybné a nebezpečné sdělení“. Viní ji z oživování studenoválečnického klimatu, odmítá srovnávání nacismu a komunismu a chválí komunismus za to, že v období Pražského jara dal vzniknout eurokomunismu. Je to taky urážlivé a taky v rozporu s evropskými hodnotami. Ale Estonsko je malá země a Řecko nikdo nebere vážně a na to, že bude hystericky urážet země, od nichž zároveň žebrá o peníze, už si všichni zvykli. Takže to nevzbudí takový ohlas, jako když jde o Polsko a Francii.

Výpad polské premiérky je oprávněný v té míře, v jaké upozorňuje na to, že v Evropě o tom, co je „evropské“ a v „evropském zájmu“, rozhodují jen někteří a je to nenormální a neudržitelný stav. Z vnitropolitického hlediska si to Szydlová může dovolit. Ani jeden z obou lídrů není nijak populární, ale ona má stále větší podporu (47 %) než Macron (40 %). A její domácí publikum spíš ocení gesto hrdosti a protiútok, než že se bude strachovat, zda si Polsko v EU neuškodí. Je to střetnutí dvou hrdých zemí, které si myslí, že mají hrát větší roli. Zároveň byla snaha obou zemí v minulosti převážně frustrována. Poslední tři desetiletí je vlastně sledem francouzských proher a úpadku vlivu. Francie nedokázala zabránit sjednocení Německa, nedokázala zabránit rozšíření EU na východ, pozdě zjistila, že s prosazením eura se šeredně spletla. Klesla její váha jak vůči věčnému rivalovi Německu, tak i v bruselských institucích, kde může být postavení francouzštiny jen zdrojem stesků.

Stejně tak ale nedosáhlo ničeho zvláštního ani Polsko – jeho snahy vymoci si při schvalování nových smluv větší hlasovací váhu k ničemu nevedly, jeho snahy o vzbuzování historického pocitu viny vůči Polsku se nesetkaly s pochopením. Úspěch ovšem neměla ani naruby obrácená strategie ministra zahraničí Sikorského, který chtěl připoutat Polsko k Německu.

Takže prohlášení Szydlové můžeme hodnotit podle libosti. A co vlastně Sobotka Macronovi slíbil?

/
komentátor

Narodil se v roce 1963, Pražák. Studoval češtinu a angličtinu na FF UK. Koncem 80. let přispíval do samizdatové Revolver revue, od roku 1990 novinář - Respekt, Český deník, Lidové noviny, MF Dnes, nejdéle, od roku 2006 do roku 2013, v Lidových novinách. Novinářskou kariéru přerušil v letech 1997-2000, kdy byl tiskovým tajemníkem na velvyslanectví ČR ve Washingtonu. Překládal z angličtiny (Malcolm Gladwell, Niall Ferguson).

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.