Kdo je dnes v Česku autorita? I Masaryk byl kdysi trestanec
ROZHOVOR s Cyrilem Höschlem
TÝDENÍK ECHO
K pádu autorit docházelo vždy. I Masaryk byl pro staré Rakousko svého času trestanec odsouzeníhodný nejlépe k trestu smrti, říká psychiatr a ředitel Národního ústavu duševního zdraví Cyril Höschl v rozhovoru pro Týdeník Echo. Problémem podle něj není, že by mizely autority, ale spíš mizí naše rozlišovací schopnosti poznat, co je opravdu důležité.
Žijeme v době krize autorit?
Vypadá to tak, i když periodicky docházelo k masové krizi autorit vždycky. Teď se zdá, jako kdyby ta krize byla permanentní. Určitě souvisí i s možností kamuflovat různé postoje, takže dnes v uvozovkách autoritou může být kdekdo, koho média dostatečně připraví. Mám na mysli takové ty VIPky, které ve vašich a mých očích autoritami nejsou a rekrutují se z různých oblastí lidské činnosti, jež mohou být i zavrženíhodné – jako třeba být dvojnásobným vrahem. Dnes je Kajínek pro mnohé národní hrdina. Různé „autority“ ještě ke všemu dostávají ve veřejném prostoru stejnou váhu zásluhou toho, že každý může cokoli okamžitě masově zveřejnit. Stačí k tomu připojení a klávesnice, a může se z vás stát velký manipulátor ve veřejném prostoru.
Autoritu jedné sociální skupiny nemusí sdílet jiná skupina, což se asi týká i zmíněného doživotně odsouzeného vězně. Existují dnes nějaké autority napříč společností?
Problém je, že ve veřejném prostoru nelze rozlišit mezi tím, co je opravdu důležité a co méně. Takže někdo, kdo si dal vycpat silikonem prsa, je stejnou autoritou jako někdo, kdo vyhrál matematickou olympiádu. Dokonce ještě větší, protože má větší vizibilitu. Kdyby přiletěl nezaujatý čtenář z Marsu, vůbec neví, co je co, protože všechno má relativně stejnou váhu. To je možná atmosféra, která vede k pocitu, že mizí autority.
A nemizí?
Problém ani tak nevidím v mizení autorit jako spíš v mizení naší rozlišovací schopnosti.
Neměly stejný pocit mizení autorit i generace před šedesáti či sto lety? Nám připadá, že jasné autority tehdy měly, ale nebyli jim lidé tehdy také tak blízko, že je jako autority prostě neviděli, tak jako s tím máme problém my dnes?
Je tu absolutní rozdíl oproti době, kdy se informace šířily jen určitými kanály a kdy byly, ať už v dobrém, nebo ve zlém, v rukou pouze určité elitní vrstvy. Z dnešního pohledu to může vypadat jako nedemokratické, ale všechno má svá pro a proti. Zatímco tehdy užší skupiny mohly manipulovat širšími skupinami, dnes může manipulovat každý s každým, bez jakékoliv úrovně rozlišení, což má své výhody, ale jedna z velkých nevýhod je právě ztráta měřítka. Ale na co jste se ptal: Například při stmívání se nad Rakouskem-Uherskem to skutečně vypadalo, že autority se ztrácely, ale po revolučním kvasu se objevily autority nové. Pro staré Rakousko byl Tomáš Garrigue Masaryk trestanec odsouzeníhodný nejlépe k trestu smrti, hned rok nato se karty s autoritami obrátily o 180 stupňů.
K pádu autorit nepochybně docházelo. Z dnešního pohledu to vypadá, že ta doba měla autority. No, ona je měla, ale také rychle padaly a rychle vznikaly. Vezměme si autoritu Bourbonů a pak autoritu Robespierrů či Napoleona ve Francii. Ano, to byly autority, ale to neznamená, že jejich pozice byla v dějinách stabilní. Oni ztráceli na reputaci možná daleko dramatičtěji než dnes, jenomže dnes se nám ve zpětném zrcátku jeví minulost jako doba určité stability, jíž rozhodně nebyla. Dnešek se jeví jako doba převratného kvasu, jenže ten kvas je nejméně půlstoletí poměrně stabilní, když to beru v celoevropském měřítku.
Celý rozhovor čtěte v Týdeníku Echo.
Co dále najdete v aktuálním vydání Týdeníku Echo:
O čem se nesmí mluvit? Zastírání pravdy a omezení prostoru pro „nevhodné“ názory ohrožují společnost. Čtěte hlavní téma Renesance politické korektnosti.
Na text Martina Weisse navazuje Salon, ve kterém s Danielem Kaiserem diskutovali o projevech politické korektnosti v Česku dlouholetý ředitel Národní galerie Milan Knížák, náměstkyně ministra pro lidská práva Martina Štěpánková a bývalý tajemník vlády pro romskou komunitu Roman Krištof.
Útvar pro odhalování organizovaného zločinu se možná v kauze firmy Excalibur Army dostane na tenký ekonomický led. Jak policie dokáže, že jim armáda prodávala vojenskou techniku pod cenou? Více Daniel Kaiser v textu Excalibur. Když plukovník zatýká generála.
Petr Holub upozorňuje v Případu ústeckých drtičů ledvinových kamenů na prohraný boj, který Brusel i přes zpřísnění zákonů vede s českými specialisty na dotační podvody. Firmy se je totiž za přihlížení úřadů naučily rychle obcházet.
