Unie bezpráví, rovných a rovnějších

Je to zásadní summit Evropské unie, který má rozhodnout o budoucnosti Velké Británie a tím pádem i celé Evropy. Původně měl být i důležitým mezníkem migrační krize. Měl přijet turecký prezident Erdogan. A německá kancléřka Angela Merkelová chtěla protlačit svůj nový plán „kontingentů“. Závazek, že země Evropské unie každý rok leteckými mosty převezmou z uprchlických táborů v Turecku 200 až 300 tisíc migrantů a přerozdělí je mezi sebou podle povinných kvót. Po ostrém vystoupení francouzského premiéra Manuela Vallse, který jasně odmítl účast Paříže na nové vlně přerozdělování lidí, si kancléřka uvědomila, že je v izolaci. A že se jí nevyplatí tři týdny před důležitými zemskými volbami tu izolaci servírovat domácímu publiku, které od ní čeká jasné řešení. Proto kontingenty mlčky odsunula na další summit v bezpečném termínu po volbách.

Ten zásadní summit začal už před večeří státníků skutečným prolomením ledů. Řecký komisař pro migraci Dimitris Avramopulos vyplísnil Rakušany za to, že chtějí přijímat maximálně osmdesát žádostí o azyl denně. Avramopulos v dopise rakouské ministryni vnitra Johanně Miklové-Leitnerové napsal, že zavedení denního stropu na počet přijímaných žadatelů „by byl zcela evidentně v rozporu se závazky Rakouska“, které vyplývají z unijních právních norem a z mezinárodního práva. Vídeň na to reagovala tím, že bez ohledu na stížnost Bruselu začne limit hned od pátku 19. února uplatňovat.

Plísnění působí absurdně a arogantně zároveň, když si uvědomíme, v jakém stavu bezpráví se Evropská unie, v mnoha ohledech už od koncem srpna a v jiných dokonce řadu let, pohybuje. Jen pro oživení paměti. Pětadvacátého srpna loňského roku oznámila Angela Merkelová, že Německo přestává respektovat evropská azylová pravidla známá jako Dublinská dohoda. Podle ní musí každý požádat o azyl v první zemi Evropské unie, do níž vstoupí. Do Německa přišlo loni 1,1 milionu migrantů. To samo sobě je nejlepším důkazem o porušování práva. Kdyby se dodržovalo, nepřišel by jediný. S výjimkou těch, kdo v Německu přistáli letadlem nebo by připluli lodí. Nikoliv přes Egejské nebo Středozemní, ale přes Severní moře. Symboly bezpráví jsou ty stovky tisíc lidí, pochodujících bez jakékoliv kontroly Evropou, aniž by na cestě podávali žádosti o azyl.

Skupina německých právníků na kancléřku podala žalobu ke Spolkovému ústavnímu soudu, za to, že na právo rezignovala svévolně a nenechala si své rozhodnutí schválit ani parlamentem. Bavorský premiér Horst Seehofer, jehož spolková země na svévoli Berlína doplácí nejvíc, prohlásil, že v Německu vládne stav bezpráví. Bývalý ústavní soudce Udo di Fabio už pro bavorskou vládu připravil analýzu, že kancléřka svou rezignací na ochranu hranic porušila ústavu. Seehofer se chystá obrátit na ústavní soud.

Němečtí soudci si nejsou jisti, jak v chaosu bezpráví rozhodovat. V listopadu odešel od soudu v Pasově srbský pašerák lidí s podmínečným trestem. „S ohledem na podmínky na hranici, které německá politika přestala respektovat. Žadatelé o azyl byli německou kancléřkou pozváni, aby přišli do Německa“ uvedl soudce. Kdyby se to prý stalo před dvěma měsíci, pašerák by mířil nejspíš na dva roky natvrdo za mříže. Jenže, koho dnes v tomto chaosu máte považovat za pašeráka? A podle čeho máte soudit?

Maďarský premiér Viktor Orbán jako jeden z mála dodržoval Dublinskou dohodu. Nutil migranty, aby žádali o azyl v Maďarsku. Jinak je nepouštěl. Jako jediný se snažil chránit vnější hranici schengenského prostoru. Vysloužil si za to nálepku nehumánního xenofoba a trvalou ostrakizaci Bruselu.

Řecko, odkud přijel do Bruselu komisař (bývalý starosta Atén a ministr), který dnes plísní Vídeň, roky na ochranu Schengenu naprosto kašle. Peníze, které na to opakovaně dostávalo, utratilo na jiné věci. Kdyby platilo evropské právo, je dávno z oblasti bez hraničních kontrol venku.

Je to stejný příběh, jaký se před lety odehrával v eurozóně s Paktem stability a růstu, diktujícím výšku rozpočtových schodků a dluhů. Když ho porušilo Německo a Francie, nic se nedělo. Když se to přihodilo malému Portugalsku, hned odcházely do Lisabonu modré výhrůžné obálky.

Historie Evropské unie posledních let je historií porušování pravidel. A sérií příběhů o dvojím metru, rovných a rovnějších. Když Němci bez debaty s kýmkoliv poruší pravidla a ohrozí tím celou Evropu, řekne se tomu „evropské řešení“. Když se Rakušané, které to porušení pravidel odnášeli dost tvrdě, začnou chránit, začne je plísnit řecký komisař.

Jak  takovému spolku, kde nerozhoduje právo, ale velikost a síla, mají Evropané věřit?