Příkop za to nemůže. Češi rozdělení moc nezvládají

Mluvčí prezidenta Jiří Ovčáček pokáral skupinu českých vědců, která zveřejnila výzvu k politikům, médiím a veřejnosti, aby nepomáhali šířit nenávist a předsudky vůči uprchlíkům, neuzavírali před nimi zemi. Podle Ovčáčka výzva „prohlubuje příkop mezi takzvanými elitami a českou společností“. Dovolím si nechat stranou otázku uprchlíků a třeba i zhusta neodolatelnou personu pana Ovčáčka. Jenom pár slov k tomu „příkopu“.

O nutnosti zahlazování příkopů, nezdravosti rozdělení nemluví jenom Jiří Ovčáček, politici různých stran i občanstvo na sociálních sítích i jinde dává často najevo touhu po jednotě a zklamání z toho, že se zdá být nedosažitelná, kdybychom spolu všichni žili v míru, lásce a harmonii, bylo by krásně na světě. Já bych se ale příkopu trochu zastal. On za to nemůže. Problém české společnosti a způsobu, jímž v ní probíhá veřejná debata, není rozdělení. Rozdělení je přeci normální stav. A pokud se po lidech právem žádá, aby se o svět kolem sebe zajímali, společnost nemůže rozdělená nebýt. A v některých otázkách způsobem, v němž nají kompromis může být třeba i nemožné. Rozdělení je předpoklad pohybu, vývoje, který většinou vychází z nějakého sporu.

Krize kolem uprchlíků ale vyjevila, že zdejší společnost tu rozdělenou existenci moc nezvládá. Probíhající spor je ostrý, vášnivý, uráží se v něm a hrozí šibenicemi, jestli ale i on zdejší společnost někam posune, třeba k lepšímu, těžko říct. Zatím to tak moc nevypadá. Mimo jiné proto, že působí dojmem, že si ji monopolizovaly krajnosti, extrémní hlasy a projevy jako by zastiňovaly většinu ostatního.

Může se mluvit o cynismu politiků etablovaných i aspirujících, kteří využívají nálad ve společnosti, může se mluvit o nedostatečné odpovědnosti médií starých i nových, která jsou leckdy schopna šířit ledacos. Možná podstatnější problém ale je, že ta forma debaty, nad níž lidi na veřejnosti často žehrají, mnoha z nich vyhovuje a to na obou stranách „příkopu“. Potřebují vidět druhou stranu jako kondenzát toho nejhoršího, potřebují se průběžně ujišťovat, že proti nim stojí jen dav klonů Adama Bartoše či Martina Konvičky nebo naopak Milana Kohouta. Umožňuje to žít ve zřejmě libém stavu permanentního pohoršení.

Dá-li se dnes mluvit o příkopu, není to zhusta ten, který by od sebe odděloval dvě skupiny. Spíš tvoří hranici nějakého osobního království, za níž nikdo druhý pomalu není vidět a nemůže tak rušit osamělou idylku, v níž se člověk slastně hrozí přízraků, jež si za tím účelem vytvořil.