Sean Penn, zruinování Oscarů a svůdnost lynče

Předávání Českých lvů a jeho dohra zanechaly publikum ve stavu oněmělé tumpachovosti, zřejmě došlo k pokusu o „použití humoru“, vtipu provedeném ve značně velkém měřítku, trpícího ovšem značnou konstrukční závadou - nikdo se nesměje, není ani moc čemu. Americká zkušenost ale ukazuje, že i v případě, kdy se na pódium dostaví stoprocentně nefalšovaná filmová hvězda, může z toho být problém – pro ni a – má-li člověk věřit některým pobouřeným ohlasům po vyhlašování Oscarů – i pro svět.

Laureáta ceny pro nejlepší film – snímek Birdman mexického režiséra Alejandra Gonzáleze Iňárritua – vyhlašoval známý herec Sean Penn. Režiséra dobře zná,, hrál v jeho filmech, jsou zvyklí dělat jeden na druhého docela drsné vtípky. Než Penn jméno vítězného snímku oznámil světu, prohodil: „A my tomu čubčímu synovi dali zelenou kartu.“ Jasně – je možné se dohadovat, jestli je vhodné pronášet žerty, řekněme, interní povahy – a proto nesrozumitelné outsiderům - ve chvíli, kdy se na člověka dívá velký kus světa plný právě těch outsiderů. Ale v kontextu furore, jež se po hercově vystoupení strhlo, je to vlastně úplně okrajová věc. Proud pobouřených komentářů na sociálních sítích o hercově údajné necitlivosti k údělu imigrantů obecně a těch hispánských zvlášť. Komentáře v médiích na obou stranách Atlantiku ve škále od shovívavých, podle nichž Penn jen špatně zvážil situaci, po zuřivé (například na velmi vlivném serveru Huffington Post) - Penn svým fórkem "zruinoval celé Oscary", v souvislosti s kauzou se začala připomínat hercova minulost, jeho manželství se zpěvačkou Madonnou v 80. letech, vůči níž se měl tehdejší hollywoodský "zlý kluk" dopouštět násilí.

Podobné situace se často popisují obratem "zešílevší politická korektnost" a pokud bychom se na Pennův průšvih podíval čistě z ideologického hlediska, ten termín sedí. Je možné se podivovat tomu, že u "politicky korektní brigády" nemá nikdo své jisté. Může se přátelit s ikonami revoluční levice Chávezem a Castrem jako Sean Penn, dávat peníze na ty správné účely, nasazovat se v charitě a stejně. Pár třeba neuvážených slov a člověk je najednou horší než Hitler. A je pravda, že ten svět vágně definované politické korektnosti zhusta přitahuje lidi, již i svou potřebu šikanovat druhé racionalizují jako boj za práva utlačovaných. Neznamená to ale, že člověk, který je ideologicky jinde, je vůči svodům "svatého pohoršení" imunní.

Deník The New York Times nedávno v obsáhlém textu rekapituloval příběhy několika lidí, kteří se z různých stali na internetu terčem svatouškovské nenávisti.  Právnička cestou do Jižní Afriky udělá na Twitteru hloupý vtip, ve kterém je možné (prý neprávem, ale moc nevím) vycítit rasismus. Všimne si toho někdo na síti hodně sledovaný, označí to za příklad pobuřujícího křupanství. Fór i jeho odsudky se rychle šíří, když letadlo s nic netušící právničkou v JAR přistává, přišla o práci, půlka světa cítí potřebu jí sdělit, že ji nenávidí, a má vážný konflikt v rodině. Chlapík se nudí na školení IT, sousedovi šeptem vypráví nějaký přisprostlý vtip, vyslechne ho ovšem dáma v řadě před ním, na Twitteru popíše situaci, vypravěče vyfotí a označí za nositele převládajícího sexismu v IT branži.  Chlapík přijde o práci, žena, která ho vyfotila dostává spousty výhružek smrtí. I autor článku v NYT přiznává, že kdysi na webu rozjížděl podobnou likvidační kampaň, navenek v ní šlo sice o nějaké principy, jeho motivy ale byly prý i osobní.

Filmová hvězda to má v konfrontaci s vlnou internetové šikany v něčem jednodušší, na pozornost nenávistných typů je zvyklá, má kolem sebe lidi, v jejichž popisu práce je, aby na ni problémy tohoto typu nedolehly, dostává se jí podpory od fanoušků a tak dále. Absurdní kalamita, do níž se dostal Sean Penn, ale může člověku připomenout všechny ty lidi, s nimiž se i na české síti setkal jako s masově vysmívanými příklady hlouposti, nepřijatelných názorů a podobně. Většinou v takových případech nejde o nějakou diskusi, ale o ponižování lidí, protože... Ponižování vlastně žádné zdůvodnění nepotřebuje, samo o sobě může být svůdné dost, zvlášť pro člověka, který ve virtuálním světě projde proměnou z individuality v součást davu. Šikana, touha ponížit pro radost, není doména těch hloupých druhých, jejich apel je univerzální a podlehnout se mu dá velice snadno. Pokud by normy chování měla stanovovat mentalita lynče, povede to k mnoha obětem a zahyne na to také veřejná diskuse. Promění se z arény, v níž je potřeba oponenta přesvědčit nebo to alespoň zkusit v místo, kde se vítězství debatě dosahuje zastrašením všech potenciálních protivníků, jež možnost šikany donutí k mlčení.