Matky, vzchopte se. Ze svých dětí vychováváte neschopné jedince

Některé zásadní změny si uvědomíte, až když se dotáhnou do extrému. Když slyšíte, že ministr školství se v rámci svého nového on-line projektu chystá očipovat školáky, aby mohli být pod nepřetržitou kontrolou, dojde vám, jak moc se za generaci proměnilo dětství. Kdy jste naposledy potkali devítiletého školáka, jak si šel sám něco koupit do obchodu? Kdy jste na hřišti viděli partu desetiletých kluků a holek, jak si hrají sami, bez dozoru rodičů? Nebo kdy jste potkali třeťáka, který jede sám tramvají či autobusem na kroužek? To, co bylo ještě před patnácti dvaceti lety běžné, je dnes považováno za riskantní, lehkovážné, nezodpovědné a společensky nepřijatelné. V některých zemích už je přímo trestné nechat bez neustálého dozoru dítě až do mladšího teenagerovského věku. V Austrálii je to do dvanácti, ve Velké Británii do třinácti let. Ve Spojených státech se pravidla liší stát od státu, ale například v Illinois musejí být děti pod neustálým dozorem až do čtrnácti let.

Svět není nebezpečnější

Jak jsme se z doby, kdy šestiletí prvňáci chodili sami ze školy s klíčem na krku a odpoledne trávili lítáním po hřišti s kamarády, případně lese, pokud žili na venkově, dostali k dětem upoutaným v sedačkách aut, v nichž pod dohledem putují mezi školou, domovem a kroužky? Je svět nebezpečnější, nebo jsme my úzkostnější? A jak ztráta samostatnosti a zodpovědnosti poznamená děti?

Svět nebezpečnější není, ale jako nebezpečnější ho vnímáme. Jsme úzkostlivější a mnohem víc posedlí bezpečím. Navíc máme mnohem více technologických možností, jak dítě nepouštět z dohledu. Když se zeptáte rodičů, proč odmítají pustit děti samotné na ulici nebo na hřiště, padnou nejčastěji dvě obavy. Ze zločinu a z nehody. Bojí se, že někdo cizí úmyslně ublíží dětem, nebo si ony neúmyslně ublíží samy, protože na ně čeká mnohem víc nástrah.

Zločinů spáchaných na dětech nepřibývá. My ale máme pocit, že je jich víc, protože když už se nějaké neštěstí stane, máme ho díky médiím neustále, on-line, před očima. Tím se nám do podvědomí vrývá pocit, že svět je čím dál nebezpečnějším místem, kde své děti musíme chránit. Zločin spáchaný na dítěti hýbe emocemi a každého zasáhne. Pátrání takřka v přímém přenosu plní nejen bulvární média, která se na prodej emocí zaměřují, ale i média seriózní. Má i svou pozitivní stránku. Varuje okolí a může policii přivést důležité svědky. Rodičům ale jitří nervy a nutí je k přirozené ochraně dětí. Racionalita jde stranou a spouští se řetězová reakce. Když nenechají chodit děti samotné vaši kamarádi, příbuzní a sousedé, nenecháte je tak přece chodit ani vy. Společenská norma se posouvá.

Policejní statistiky přitom ukazují, že zločinů spáchaných na dětech do patnácti let za posledních patnáct let nepřibývá. Vražd dětí cizími lidmi je stále mezi pěti až sedmi za rok. Mimochodem, víc je vražd přímo motivovaných osobními vztahy v rodinách a příbuzenstvu. Vraždy se sexuálním motivem jsou zcela výjimečné, maximálně dvě do roka, ale po většinu let vůbec žádné. Únosů dětí ubývá. V roce 2000 jich bylo dvacet, loni jedenáct. Z dalších nejtěžších trestných činů neroste ani počet znásilnění a sexuálního zneužití. U nich navíc bohužel policejní statistiky nerozlišují, jestli dětem ublížil někdo blízký, nebo cizí člověk.

Celý článek si můžete dočíst v aktuálním vydání Týdeníku ECHO