Gestapáci? I právníci z dobrých rodin, píše historik
Kniha o tajné nacistické policii
NOVÉ
Příslušníci nacistické tajné policie Gestapo neblaze prosluli svými brutálními metodami. Nešlo ovšem pouze o hromotluky či nevzdělance, tvrdí ve své nové knize jeden britský historik. Muži na středních a vyšších velitelských pozicích této organizace často pocházeli ze středostavovských poměrů a mnohdy za sebou měli i studium práv.
Nová zjištění o Gestapu se na světlo snaží vynést britský historik Frank McDonough. Tomu se nedávno dostaly do rukou dokumenty, které po sobě německá tajná policie zanechala a na jejich základě vydal knihu The Gestapo: The Myth And Reality Of Hitler’s Secret Police. Její úryvky nyní zveřejňují britská média.
Jedním z jeho tvrzení je, že střední a vyšší velitelské posty zastávali lidé, kteří pocházeli z dobrých poměrů a mnohdy za sebou měli vysokoškolské studium. Podle něja tak mezi příslušníky gestapa byli hojně zastoupeni například vystudovaní právníci, kteří se rozhodli své nadání věnovat zvráceným ideálům Hitlerovy třetí říše.
To ostatně na dotaz serveru ECHO24.cz potvrdil i Vojtěch Šustek, archivář z Archivu hlavního města Prahy: „Na území Čech a Moravy vyšší velitelské pozice v tajné policii většinou zastávali vysokoškolsky vzdělaní lidé. Například Hans-Ulrich Geschke, šéf pražského gestapa, byl vystudovaný právník. Nedá se říct, že by to platilo vždycky, ale tam, kde to šlo, se Heydrich snažil dosazovat vzdělané lidi.“
Britský historik se tak snaží vyvrátit představu, která je v mnoha zemích rozšířená i 70 let po konci druhé světové války. Tedy, že „gestapák“ byl výhradně urostlý a obhroublý hromotluk, který se ve sklepních mučírnách – jako třeba v těch v útrobách Petschkova paláce – snažil barbarskými způsoby vymlátit doznání ze zadrženého odbojáře.
Takových mučitelů sice bylo mnoho, ale zdaleka takoví nebyli všichni. „Představa gestapáka jako uřvané mlátičky je přinejmenším zkreslená. Ti lidé sice byli mimořádně brutální, ale nebyli hloupí. Většina z nich byla přirozeně inteligentních – řekl bych, že to byli takoví rafinovaní zločinci. Při výsleších tak kromě násilí spoléhali i na různé metody psychického nátlaku a vydírání,“ uvádí k tomu Šustek.
Po válce se vrátili k právnické praxi
McDonough ve své knize zároveň upozorňuje, že Gestapo by jen těžko mohlo dosáhnout efektivity, jaké dosahovalo, kdyby na okupovaných územích nemělo k ruce rozsáhlou síť konfidentů. Například na území Říše dokázalo několik tisíc komisařů Gestapa držet v šachu desítky milionů běžných Němců – udavači tajnou policii de facto zastupovali v ulicích, hospodách a někdy i domácnostech. Komisařům potom už zbývalo jen poskládat si jednotlivé střípky z výpovědí do celkového obrazu a následně zasáhnout.
Po skončení války se nejvyšší představitelé tajné policie v mnoha případech pokusili utéct do zahraničí, mnohým se to povedlo. Nižší a střední příslušníci organizace, jež byla po válce označena za zločineckou, se však často vraceli do běžného života. Ti z nich, kteří měli právnické vzdělání, se pak podle McDonougha v nejednom případě vrátili ke své soukromé praxi a užívali si pohodlný život. Tedy alespoň ti, kteří se po válce octli na území západního Německa.
Jejich kolegové, kteří pocházeli ze Saska, Braniborska a dalších zemí, jež připadly jako okupační zóna Sovětskému svazu a následně zformovaly Německou demokratickou republiku, na tom byli o poznání hůř. Dlouho se sice mělo zato, že řada z nich skončila na velitelských pozicích východoněmecké tajné policie – Stasi. McDonough nicméně uvádí, že takových případů bylo minimum.
„Komunisté se s bývalými exponenty nacistického režimu vypořádali podstatně důsledněji, než jejich západoněmečtí kolegové, kteří tyto zločince důsledně chránili,“ potvrzuje McDonoughova slova Šustek. „Například Kurt Hubert Franz, jeden z nejvýše postavených esesmanů ve vyhlazovacím táboře Treblinka, byl po válce sice odsouzen na doživotí, posléze byl ale kvůli zdravotním důvodům propuštěn na svobodu. Franz Suchomel, níže postavený esesman z Treblinky, pro změnu dostal jen 6 let,“ dodává.
Frank McDonough je britský spisovatel, historik a vysokoškolský profesor, který se dlouhodobě soustřeďuje na dějiny Německa, obzvláště pak na britsko-německé vztahy. Ve svých dřívějších pracích se zaměřil například na příčiny vzniku první a druhé světové války. Těžiště jeho práce se však nachází v nacistickém Německu, kde se soustředí na protihitlerovskou opozici, holokaust a represivní složky režimu.
