‚Vlci mě vítali, když jsem nesl další mrtvolu‘

Před 70 lety se do Československa vrátila většina přeživších vojáků z východní fronty. Lidé se od nich povětšinou poprvé dovídali o táborech gulagu a o řádění sovětské NKVD. Svědectví vydávaly tisíce lidí, ať už to byli Volyňští Češi, kteří se rozhodli přestěhovat z Ukrajiny zpátky do staré vlasti – nebo ti, kteří za války utíkali z protektorátu či Podkarpatské Rusi do SSSR. Mnozí z nich zažili Gulag na vlastní kůži.

Další prosovětské směřování společnosti to ovšem neovlivnilo. Informace o zvěrstvech stalinismu se tu s těžko uvěřitelnou lehkostí házely za hlavu, buď jednoduchým tvrzením, že jde o propagandu, nebo argumentem, že Sovětský svaz se během války demokratizoval vlivem západních spojenců. KSČ se dostala k moci za podpory podstatné části obyvatelstva – a ukázalo se, že vojáci měli „do puntíku“ pravdu.

Přes toaletu na svobodu

Mikuláš Hulín pochází z Rachova na Podkarpatské Rusi. Narodil se roku 1922 v rodině sedláka, majetného katolíka a současně přesvědčeného komunisty. Krátce po maďarské okupaci, tedy v roce 1939, byl jeho otec zatčen. Ve vězení s ním Maďaři zacházeli tak drsně, že během několika měsíců zemřel. Osmnáctiletý Mikuláš se bál o život. Vydal se za kamarádem do protektorátu, ale německá policie ho zatkla už na nádraží v Moravské Ostravě.

Podezřelého mladíka deportovali do věznice ve Vídni a vyšetřovateli trvalo šest měsíců, než si ověřil, že vězeň je skutečně z Podkarpatska. Pak se rozhodl, že s Hulínem už nebude ztrácet čas, a povolal eskortu, která ho měla předat slovenským policistům – a ti pak maďarským úřadům v Užhorodě: „Byla to katastrofa. Věděl jsem, že mě Maďaři zastřelí a nemyslel jsem na nic jiného, než jak jim utéct. V jakési zastávce před Užhorodem jsem eskortě oznámil, že potřebuju na záchod. Buď byli neteční, nebo se nade mnou smilovali, ale každopádně jsem jim utekl oknem,“ vzpomíná Mikuláš Hulín.

Zmizel v lesích u Velkého Brezna, kde po několika dnech narazil na skupinu dělníků. Vymyslel riskantní plán: přidá se k nim a pokusí se přesvědčit jejich předáka, že za jídlo a nocleh bude oddaně a usilovně pracovat – za podmínky, že se ho nebudou vyptávat na minulost a neohlásí ho na úřadě. Předák nabídku přijal a dodržel slovo, ačkoli mu podle Hulína muselo dojít, že nový dělník je nejspíš na útěku. Navíc Mikuláši Hulínovi po několika týdnech vystavil potvrzení, v němž napsal, že pracoval v lesní četě půl roku.

Z jedné strany do nich stříleli Maďaři, z druhé Sověti

S touto bumážkou se uprchlík vrátil domů, do Rachova. „Ovšem maďarským úřadům se ten papír zdál podezřelý a začaly věc prověřovat. Bylo mi jasné, že je zle. Zorganizoval jsem osm kluků a rozhodli jsme se, že utečeme do východní Haliče, do Sovětského svazu. V jakémsi městě jsme se courali tak dlouho, až nás zastavili policisté a předali NKVD. Ve věznici nás vyslýchali ve dne v noci asi tři týdny. Řekl jsem jim všechno o svém putování, neměl jsem důvod cokoliv zatajovat,“ vypráví Mikuláš Hulín.

Doufal, že Sověti poskytnou jemu i kamarádům azyl. Jenže jedné noci vytáhli dozorci všechny vězně z cel, nastrkali je do vlaku a odvezli zpátky na hranice: „Řekli nám, že máme jít přes kopce do Maďarska. Že když se pokusíme vrátit, tak nás postřílejí. Vyšli jsme na kopec, kde byla dřív československo-polská hranice a najednou na nás začali střílet z obou stran. Byla to obyčejná vražda – zespoda Maďaři, shora Sověti. Bylo nás asi pět set. Lidi propadli panice a utíkali do všech stran, všude plno mrtvých, nářek zraněných. Hrůza!“ Střelba skončila, Maďaři udělali rojnice a zbylé vězně včetně Hulína pozatýkali. Skončil v budapešťském kriminále.

Ve vězení se naučil, jak přesvědčivě lhát

Když do vyšetřovací cely nakráčel maďarský důstojník, Hulín strnul, protože voják držel v ruce protokoly NKVD, v nichž byla Hulínova předchozí podepsaná výpověď. Označili ho za zrádce a špiona a také s ním podle toho zacházeli – dodnes má na těle jizvy: „Bylo to kruté. Bili nás, vyhrožovali popravou. Pak nás transportovali do tábora Vorjulopoš, kde jsem se seznámil s jedním slovenským důstojníkem, skutečným zpravodajcem. Na jeho příjmení si už nepamatuju, ale jmenoval se Jano.“ Mikuláš Hulín říká, že tento muž se mu stal učitelem. Pomohl mu vymyslet „krycí legendu“, dozvěděl se od něj, jak se má chovat u výslechu, aby jeho výpovědi působily věrohodně, aby vyšetřovatelé měli dojmem, že na jejich otázky odpovídá pravdivě a ochotně.

;

Oba vězni chodili na práci na nádraží, kde se jim naskytla příležitost k útěku. Využili půlhodinové polední pauzy, při níž trochu opadla pozornost bachařů. Obvykle vykládali vagony a na druhé koleji kolem nich projížděly vlaky – Hulín a jeho přítel tedy v příhodné chvíli přeskočili z otevřených dveří stojícího vagonu do jiného prázdného vozu, který kolem nich projížděl. Mikuláš prý doskočil „ukázkově“, ale Jano byl starší a slabší, nepodařilo se mu dopadnout na nohy, zachytil se v poslední chvíli a zůstal viset těsně nad podvozkem.

Mikuláš ho vší silou vtáhl dovnitř. Jano sténal bolestí, protože si narazil žebra. Už nechtěl v útěku pokračovat: „Jenomže to by nás hned dostali, protože dozorci rychle zjistili, že jsme pryč a muselo jim být jasné, v kterém vlaku jedeme. Museli jsme z jedoucí soupravy co nejdřív zase vyskočit. Jano nechtěl, tak jsem ho shodil a skočil pak za ním,“ vzpomíná Mikuláš Hulín, který přítele podpíral až do setmění. Dorazili k neznámému statku. Měli hlad, ale neodvážili se prosit o pomoc, a tak Mikuláš ukradl v domě chleba. Po jídle vyrazili znovu na cestu, zjistili, že jsou jižně od Čopu a jejich cesty se rozdělily. Jano, který se už jakž takž zmátožil, směroval na Košice, Mikuláš na Berehovo.

Mladí uprchlíci hledali v SSSR ráj na zemi

Útěkář Hulín se z chování sovětských důstojníků, kteří ho nahnali pod ostrou palbu, nepoučil. Sovětský svaz nebyl daleko a propaganda, která ho představovala jako zemi rovnosti, v níž nehrají roli náboženské ani národnostní rozdíly, měla za války značný dopad. Tisíce podobně ztracených a nešťastných lidí, jako byl Mikuláš Hulín, se vrhaly přímo do náruče „pohostinného“ stalinského aparátu. A koneckonců: brzy po okupaci ani neměly jinou možnost. Hulín se tedy znovu pokusil přejít hranice – a znovu byl dopaden hlídkou, která ho tentokrát odeslala do městečka Stanislavja, do „vězení pro špiony“.

Důstojník NKVD musel být jeho případem zaskočen. Jak je možné, že mu první sovětská lekce nestačila? Paranoidní sovětský aparát zřejmě došel k přesvědčení, že Hulín, vstupující do téže řeky, jednoduše musí být špión, protože jinak by něco takového nepodnikal. A špión má úkol, tudíž je třeba z něj za každou cenu dostat, kdo ho poslal a čím ho pověřil. Sověti nabídli Hulínovi, aby se stal agentem NKVD a řekl všechno o svém poslání. Hulín si během výslechů nejednou vzpomněl na slovenského přítele Jana, který mu radil, aby na nabídku spolupráce nikdy nepřistupoval, protože beztak není míněna vážně: když přistoupíš, budou to brát jako přiznání, že špión opravdu jsi. Skutečná nabídka ke spolupráci se dohaduje jinde a jinak…

Nabídku odmítl: „Probudili mne o půlnoci a odvedli do sklepa, do černě vymalované místnosti, na zemi ležela z prken ztlučená bedna. ‚Co to je?‘ – ptal jsem se. Ten NKVDista, kapitán, mi řekl: ‚Až tě střelím, tak do ní padneš.‘ Postavil mě čelem k okýnku. Viděl jsem ven – vím, že krásně svítil měsíc. Pak natáhl pistoli a povídá: ‚Budu počítat do tří a pak to zmáčknu.‘ Věděl jsem, že kdybych řekl, že s nimi budu spolupracovat, tak tu kulku do hlavy dostanu. Tak jsem mlčel a myslel na rodiče. Bylo mi hrozně líto, že můj život skončí zrovna takhle. Cítil jsem, jak mi položil hlaveň pistole k uchu. A říkal: ‚Vidíš, jak je smrt studená? Ale máš ještě vteřiny. Jedna, dvě…‘ – A tři jsem už neslyšel. Praštil mě pistolí do hlavy a omdlel jsem. Probudil jsem se na chodbě, kde mě nějaký voják polil vodou a zavolal: ‚Ubrať!‘ – ‚Vzít ho!‘ Někdo mě pak chytil za nohy a odtáhl zpátky na celu.“

Pro Mikuláše Hulína to byl asi nejstrašnější zážitek v životě. Jakmile se trochu zotavil, znovu ho nečekaně vzbudili a ve čtyři hodiny ráno dopravili k oknu věznice, kde musel sledovat popravy prováděné na dvoře. Vyšetřovatel mu prý hučel do ucha, že přesně tohle ho čeká, pokud se nepřizná a nezačne pravdivě vypovídat. Tak dlouho si tento muž říkal o pozornost sovětských soudruhů, až ji dostal – na Sibiři v gulagu, daleko od civilizace, v divokých končinách, kde jen těžko pohřbíte lidské tělo, aby ho vlci nevyhrabali a nesežrali.

Krmil vlky mrtvolami svých spoluvězňů

V lágru nejdřív pracoval v lesích, kácel stromy. Po několika měsících vážil 45 kg. Pak ho přeřadili na ošetřovnu a vyčlenili ho na práci hrobaře: „Nosil jsem mrtvé ven ze zóny. A pohřbíval je. Ale dali mi nějakou tupou sekyrku a malou lopatku, ta se mi potom ještě zlomila. Měl jsem strašné mozoly. Tak jsem říkal: ‚Já tady u toho chcípnu! To není možné!‘ Hrabal jsem hroby, ale do hloubky jsem se nedostal. Jednou, když jsem přinesl dalšího mrtvého, tak jsem s hrůzou zjistil, že ten hrob je rozhrabaný a mrtvý tam není. Byl jsem z toho úplně zoufalý, jak se mohl odsud dostat?! Zkrátka, bylo to v zimě, kolem byly lesy a vlci to vyčíhli. Hroby rozhrabali a mrtvolu odtáhli. Nakonec mě vlci vítali, když jsem tu mrtvolu nesl,“ vypráví Mikuláš Hulín, který se po třech letech dostal k čs. vojenské jednotce, se kterou prošel celou východní anabází 2. sv. války.

Bojoval u Sokolova, Bílé Cerekve, Dukly, Nižného Komárniku. Během války byl třikrát zraněn. V důsledku svých zranění přišel o levou nohu.

Vyprávěl o SSSR, zatkla ho StB

Po válce si dodělal maturitní zkoušku na gymnáziu. Za organizování a pomoc protikomunistické odbojové skupině, za údajné šíření pomluvy o SSSR, ho v únoru 1948 zatkla StB. Byl sice propuštěn, v té době ještě komunisté neovládali celou justici, přišel nicméně o svůj majetek. Uchýlil se ke Karlovým Varům, kde léta pracoval v prodejně tabáku. Po jistém čase v době Pražského jara 1968 se vrátil do armády, z níž v roce 1972 – před normalizačními prověrkami – raději odešel do civilu. Od roku 1975 je v penzi.

Zde najdete doposud publikované díly seriálu „Příběhy 20. století“. Další díl budepublikován příští sobotu 28. listopadu.