'Sebestředné myšlení Zemanů je rakovina dneška'

„Miloš Zeman, opojený diktátory v Rusku a v Číně, bohorovně prohlásí, že konflikt na Ukrajině je jen chřipka a Islámský stát je rakovina. Ne. Sebestředné myšlení Zemanů je rakovina dneška,“ říká v rozhovoru pro ECHO24.cz spisovatelka Radka Denemarková. 

Na začátku října vám vyšla nová kniha Příspěvek k dějinám radosti. Mohla byste ji čtenářům serveru ECHO24.cz představit?

Na rozdíl od předešlých knih jsem opustila prostor Čech a střední Evropy. Dosud jsem si prosvětlovala a ohmatávala prostor, ve kterém jsem se narodila, ve kterém žiju a ve kterém pravděpodobně i zemřu, lži a tabu, kterým nerozumím. Jiná je i forma a jazyk na pomezí prózy, poezie a publicistiky. Kniha je psaná z pohledu vlaštovek. Potřebovala jsem stylizovanou bytost, která letí světem a po staletí se nebojí navracet s nadějí, že všechno je jinak. Vlaštovky letí a netuší, že pod nimi existují státní hranice, národnosti, náboženství, pohlaví, a proto nechápou, co tam ti lidé dole provádějí. A vidí jiná zvěrstva, která se z našeho úhlu pohledu ztrácejí v hlušině povrchních informací. Ten román jsem nepsala, spíš malovala. Ne štětcem. Štětkou, kterou jsem namáčela do husté barvy. Miluju sever a jeho ostrovy, jezdím na ostrov Amrum, i letos jsem ta byla, tam je ticho a tam mne navštěvují moje věty. S románem se okukujeme, číháme, co od sebe můžeme čekat. Tuto fázi mám ráda. A i všechno, čím jsem žila, do něho padalo, jako do trychtýře. Chtěla jsem, aby to byla nebojácná kniha. Zároveň křehká. Titul je Příspěvek k dějinám radosti.

Témat mi do románu prorostlo hodně, nechci prozrazovat. Každý má mít možnost si text interpretovat po svém. A nad všemi slovy a -ismy, ční v textu slovo jediné, humanismus. Nabízí řešení a vynucuje si návrat k počátkům. Ale návrat k počátkům nikoho nezajímá.

Proč vás vlaštovky tak fascinují?

Mám ráda vlaštovky. Nepotřebují odvahu. Žijí podle sebe, jinak nemohou. A přitom jsou na první pohled křehké, ale zároveň houževnaté a kurážné. Jejich moudrost vyrůstá ze silných pochybností a vždy zůstávají své povaze věrné a v hejnu chrání slabší jedince, berou ohled na druhé. To člověku vlastní není. Člověk zdvihne oči a všímá si formací a nebeského baletu a dějinného údivu a čte vzkazy vysoustruhované na nebi. Vlaštovky obletí svět a jen u člověka nalézají masové vrahy. Člověk je jediná bytost, která není přizpůsobená své vlastní společnosti.  

Objevuje se tu opět postava Birgit Stadtherrové. Je to ta samá Birgit jako ve Vaší první knize A já pořád kdo to tluče?

Ano. Ony se mi ty postavy vracejí. A já pořád kdo to tluče jsem napsala před deseti lety, psalo ji mé tehdejší já. S každou knihou je to jiné. Po některé vám zbude v mysli otázka, na kterou hledáte odpověď v dalším textu. Na některé se vás lidé neustále ptají. Ty knihy jsou součástí mého života. Ale když je kniha hotová, odloupne se, nevracím se k ní. Ani při nových vydáních. Žádné dodatečné úpravy. Nechápu autory, kteří starší knihy pro nová vydání upravují. Jako by své děti nutili podstoupit plastiku. I když, teď mě napadá, smí se něco takového říct? Ne. Přestanu mluvit o svých knihách jako o dětech. 

Původně jsem měla jednu postavu a tu jsem rozporcovala na tři. Na praktickou Klamovou, inteligentní, sarkastickou a hypersenzitivní Birgit, která vidí pod povrch a obětavou, empatickou Johanku. Všem zasáhne do života režisér Buch, a všichni se míjí. Dohromady vytvářejí ideální bytost, takto separované umožnily ostrou stylizaci. Birgit říká pravdu o tomto světě, ale nikdo ji nechce slyšet, protože pravdu pronášejí právě tato nesnesitelná ústa. A předobraz v případě dramaturgyně Klamové: v úvodu stojí věnování přítelkyni Mileně Honzíkové, které klamala tělem celý život. I postavy režiséra Bucha, dramaturgyně Klammové a autorky Birgit jsou různé aspekty jednoho člověka. Ve svých knihách odkrývám všechno, odkazy jsou zašifrované, roztroušené. A líbilo se mi, jak knihu označili v Maďarsku. Jako existenciální detektivku. Takové jsou asi všechny moje knihy. A společná je jim i grotesknost a černý humor, pravda, na některých místech se směju jen já... A samozřejmě Čechy jsou důležité. Tak dlouho chodím kolem Vltavy, říkala jsem si třeba, a už ji ani nevnímám. Věnuji jí knihu. Proto se například Kobold odehrává na břehu Vltavy i v jejích hlubinách.

Birgit je sympatická, divoká, intenzivní, chytrá, ale zároveň nesnesitelná, protože říká pravdy o světě, které nikdo nechce slyšet.

To mi trochu připomíná Vás.

Protože Birgit často vkládám do úst i své úvahy o světě. Ale nezapomínejte, že co si myslí postava, neznamená, že si to automaticky myslí i její autor.

Kdo je váš čtenář? Jak byste ho charakterizovala?

Vyžaduji aktivní partnerství. Tak mi moje postavy zpětně podávají zprávu o světě. Na základě reakcí čtenářů, na základě rozdílných interpretací téhož textu. Vyžaduji umné čtenáře. Kteří umějí číst doopravdy. Ostatní ať mne nečtou. Umný čtenář přemýšlí o světě a není mu cizí metaforické vnímání a smysl pro humor. Je mu vlastní kritické myšlení, kterým dokáže vše zpochybnit. A mám radost, že existují různé možnosti, jak moje texty číst. V různém věku jinak. Text by měl rozezvučet neznámá sklepení v nás… Do jazyka mi prorůstá vícero témat. A každý má právo si z textu vyloupnout „své“ téma, zaslechnout svůj tón, zahlédnout svůj odstín. Já čtenáře nepodceňuju, naopak. Právě proto píšu tak, jak píšu. Psaní, které je svobodné, od kterého nikdo nic nečeká. A ono nechce nic, než tu být pro sebe. Skrze mne. Psát jako bych šla na procházku k chladnému moři na milovaném ostrově Amrum. Jsou dny, které mi opětovně dokazují, že nevím, co je psaní. Jednoho dne je prostě tu, s takovou samozřejmostí a lehkostí. Trápím se, že to není ono a pak během jediného dne…psaní přirozené jako dýchání. A někde bliká kontrolka: dýchám správně?

Čtete recenze na vaše knihy, mají pro vás nějakou hodnotu?

Ano, je to zpráva o vnitřním vesmíru jednoho čtenáře. Můj redaktor je spolehlivý filtr, odkazuje mě na postřehy, které stojí za zamyšlení. Jinak je to ztráta času. A jakápak literární kritika. Ti co neustále sledují, aniž to vědí, vyšlapanou cestu? Umělecké zpracování dnešního světa vyžaduje jiný vhled, jiné myšlení, jiný jazyk.

  Vždyť na začátku mi radili, ať píšu o něčem jiném, to bych se musela zbláznit. Za ty roky se ale nastřádaly i reflexe, kterých si vážím. Zahraniční recenze a diplomové a doktorské práce. Na druhou stranu se vám stane, že čtete pochvalnou recenzi od někoho, koho si nevážíte. To pak paradoxně přemýšlím, že jsem někde udělala chybu, když se to líbí zrovna dotyčnému. Buranství v zdánlivě kultivovaném hávu je nejhorší buranství.

A co je tedy pro vás plnohodnotná zpětná vazba? Čí názor je pro vás důležitý?

Všech a ničí. Vím, kdy je hotovo, vím, kdy dosáhnu stropu. Ze své kůže nevyskočím. Ale vděčná jsem za prožitky čtenářů, kteří díky mým knihám prožili katarzi, osvobodili se. I když mé knihy jsou stylizované a metaforické, zachycují esenci určité doby a modelové situace, do nichž si čtenáři promítnou své životy. A zbaví se zátěží, jako kdybych jim stála za zády a ulevovala jim. Vždycky budu stát na straně obětí zahnaných do kouta.

Existuje někdo, komu vaší knihu dáte přečíst ještě před tím, než vyjde?

Pokud píšu, nikdo mi do toho nesmí mluvit a k psaní se vyjadřovat. Psaní je laboratoř a v laboratoři má být člověk sám. Text dám z ruky až v momentě, když je hotový, dřív nikdy. Pak ho čtou lidé v nakladatelství a redaktor Miloš Voráč. Vybírám si i grafiky, se kterými spolupracuji, protože potřebuji být obklopena profesionály a zároveň charakterními lidmi, kterým mohu důvěřovat. Mám vždy přesnou představu i o vizuální stránce knihy. Vymyslela jsem výtvarnou podobu a formu celého Kobolda. Nadšená jsem byla spoluprací s Bedřichem Vémolou, Helenou Šantavou, Janem Čumlivským a Lucií Zajíčkovou. S ostatními grafiky jsem spolupráci okamžitě ukončila, byli to jen prázdní, amúzičtí pozéři s dýmkou v koutku úst.

Na Vaše knihy jsou obecně rozporuplné reakce.

Samozřejmě, až děsivé a hysterické. Určití čtenáři mají chuť se po přečtení knihy zvednout a jít mi nafackovat, jiní mají chuť se zvednout a jít mě obejmout. Po dokončení A já pořád kdo to tluče mi v mysli uvízly tři postavy. Vylouply se z textu, rozhodla jsem se jim darovat příběh. A těmi příběhy si prosvětlit prostor, kde žiju. Promísit rovinu společenskou a rovinu intimní, až po ticho, které panuje kolem duše. Co je to za prostor, kde žiju? Co je to za prostor, kde jsme se narodila? Co je to prostor, kde vychovávám děti? Co utvářelo místní mentalitu? Jak to, že kdekoliv na světě okamžitě poznám, že toto jsou Češi? Jako zvířata se poznáme, jdeme po čuchu. Jak vypadá dnešní Čech, vím. Ale co si neseme v mentálním podvědomí? Jsem Češka. Můžu odejít ze své mateřštiny. Můžu odejít z češství? Podivínovi z tramvaje, který Birgit irituje a odpuzuje, je věnována část Kobolda. Protože i takoví lidé jsou schopni lásky. Šarmantní tajemné paní doktorce Gitě Lauschmannové, která za záclonou sleduje dění před divadlem, jsem věnovala knihu Peníze od Hitlera (a z knihy A já pořád kdo to tluče je patrné, kde v Praze žila). S postavou Jiřího Oujezdského jsem nakonec čas trávit nechtěla, mysl ho propustila, přestal mě zajímat, je zbabělý.

„Mně už je v určité fázi textu jedno, jestli je někdo Polák, Čech, Američan, Ital, Žid, komunista, nacista, disident, věřící, ateista... Mě zajímá, jak se kdo chová jako člověk v konkrétních situacích.“

Rozbíjet klišé a předsudky a vzorce a nálepky, které se předávají z generace na generace, je bolavé. Mně už je v určité fázi textu jedno, jestli je někdo Polák, Čech, Američan, Ital, Žid, komunista, nacista, disident, věřící, ateista... Mě zajímá, jak se kdo chová jako člověk v konkrétních situacích. Život nebývá černobílý, nad vším ční iracionalita lidského života. A to samozřejmě lidé neradi slyší, protože jim rozbíjím čitelné dorozumívací kódy a škatulky, kam se zbaběle schovají. Každý se rád schová za nějakou pozitivní nálepku. Nejhorší nálepky ze všech ze všech jsou pojmy kolektivní viník a kolektivní oběť. Ale stačí, když někdo řekne, že je třeba Američan, a nastoupí obdiv. A když někdo řekne, že je z Balkánu, tak si ostatní odplivnou. Jsme lidé. Promíchejme se. Jak vypozorovali sociologové: Němci obviňují Poláky, Poláci obviňují Ukrajince, Ukrajinci obviňují Kyrgyzy a Uzbeky, zatímco země, které jsou příliš chudé na to, aby přitahovaly sousedy, a zoufale hledají zdroj obživy, jako Rumunsko, Bulharsko, Maďarsko nebo Slovensko, svůj hněv obracejí na obvyklé podezřelé a náhradní pachatele: na místní, kteří se však přesouvají z místa na místo, nemají stálou adresu, a proto jsou pořád a všude „nově příchozí“ a cizí – na cikány.

Pokud se takováto značkování nerozpustí, tak to nikdy nikam nepovede ani v politice, ani ve společnosti. V každém tématu přece naleznete člověka. Já budu vždycky na straně oběti. A je úplně jedno, z jaké skupiny ta oběť je. Jestli tu bude jeden jediný nevinně zmařený život, tak se já musím nad tím zmařeným životem zastavit. Porovnávat utrpení prostě nelze. V žádné válce nikdo není vítězem. Tam není vítězů. Obhlížím děje s takovým časovým odstupem a literárně vysoce stylizovaně, a přesto lidé reagují zjitřeně. Já si vždycky budu všímat podobných věcí všude na světě. Už dlouho přemýšlím o tom, co se například dělo na konci 19. století, kdy se zadělávalo na století dvacáté. Přemýšlím o té nacionální zapouzdřenosti. Říkám si, kdyby lidé měli empatii a respekt ke komukoliv. Jak toho dosáhnout. Já mohu literaturou ukázat jen to, že jsme tady na chvíli, nikdo tu není na věky, a že se máme navzájem vnímat.

Jste ráda, že Vaše knihy vzbuzují debatu?

Ano. Nemám ráda knihy, které uspávají, které jsou duté, které mizí po přečtení jako voda v dlani. Raději, ať se čtenář naštve a má chuť mě jít zfackovat. Pojmenováním i nepříjemných věcí se rozhoduje, jak bude naše společnost vypadat. I politika a politici jsou výsledkem výchovy, a pokud jsou jejich duše a psychika pochroumané, předávají zvěrstva nenápadně dál. Podívejte, jak se rychle zapomnělo na to, že současný prezident týral svou matku i první manželku a syna. Zemanův loňský výrok o znásilňování byl úděsný a stejně strašidelná byla reakce publika, i některých žen, které se při tom pochichtávaly. A společnost toleruje zločiny, které se dějí bezbranným, dětem především. Ale tady se pozná úroveň a kvalita lidské společnosti. Totalita nevymizela. Existuje nejen totalita nacistická a komunistická, existuje i totalita ve firmách, v rodině, ve vztazích. Totalita ve vztahu mezi zeměmi. Problém dneška jsou „koboldové“: neřeší, kritizují, stahují pozornost k sobě. Jsou vysoce inteligentní, ale chybí jim emoční inteligence, sociální soucítění. Snadno manipulují s druhými.

„Totalita nevymizela. Existuje nejen totalita nacistická a komunistická, existuje i totalita ve firmách, v rodině, ve vztazích.“

Předchozí dvojromán Kobold byl o násilí v rodině a lhostejnosti okolí, o rasové nesnášenlivosti a sociální nespravedlnosti dnešní doby. Témat mi zase do jazyka prorostlo vícero. Pro mne je to metafora: jak obecně funguje totalita a jak naše jednání ovlivňují síly, které jsou běžným jazykem jen těžko uchopitelné. Násilí v mikrokosmu rodiny je metafora totalitních režimů, kterými bylo 20. století nasáklé. A tím pádem i naše země. A nějakým způsobem zůstává tento otisk v chování lidí, v gestech, v mentalitě národa. Jak je možné, že většina menšině dovolí v tak krátké době neskutečné věci? Chtěla jsem ukázat, že vše začíná nenápadně. Lidé s vidinou nějakých krátkodobých výhod se vzdají toho nejcennějšího, co mají. A to je svoboda, sebeúcta a seberespekt. Přemýšlím o tom delší dobu, od knihy A já pořád kdo to tluče. Kobold je kniha, která svým způsobem završila mé přemýšlení o prostoru, kde žiju a kde jsou ještě mnohá tabu. Všechny mé postavy se snaží marně vysvobodit ze systému přítomnosti.  Na současnosti mě nejvíc trápí fakt, že když se někdo ne vlastní vinou dostane na okraj společnosti, najednou mizí solidarita a občanská sounáležitost. Ti lidé jsou naopak kriminalizováni, jejich neštěstí jako by bylo odsouváno, aby se společnost nenakazila. Místo aby jim pomohla. Přitom společnost je přes všechny problémy blahobytná, my tu žijeme v době míru, nejsou války, základní potřeby jsou pro všechny pokryty.  Mám pocit, že si zaděláváme na velké problémy do budoucna. Ve slovech ona účast existuje, ale v činech není, ani v chování lidí. 

Blahobyt může vést k sociálnímu otupění, je to zvláštní druh agresivního otupění a davové lhostejnosti, kdy najednou mizí to nejzákladnější, co dělá člověka člověkem. A to je soucit, empatie, elementární slušnost a taky rozhovor, kdy jeden naslouchá druhému, kdy se vnímáme. Není to pěkný pohled. Ty nálepky, které jsme si z minulých desetiletí přinesli, jako kolektivní vina a kolektivní hrdinství, zůstaly. Ano, k tomu, aby člověk nabyl zkušenosti, je zapotřebí času, ale u nás jako by za určitou hranicí poznání už nebyla ochota zkušenost prohlubovat. Nálepkování lidí podle barvy kůže nebo podle toho, zda se narodili v kůži ženy nebo muže, zůstává. Místo toho, abychom už konečně jasně cítili, že hranice skutečně vede jen a jen od člověka k člověku.

Jste na volné noze. Dá se u nás v dnešní době psaním uživit?

Ano, i když je to drsné. Protože nedělám komerční věci a nikdy komerční věci pro davy dělat nebudu. Skutečná literatura vyžaduje jistý druh nekompromisnosti. Já jsem si talent nevybrala, talent si vybral mě. Nikdy jsem si nepředstavovala, že budu spisovatelka. Stalo se. Tak jsem se k tomu postavila čelem.  A pomáhá mi zájem o překlady mých knih v zahraničí, kam mě zvou neustále na diskuze a čtení. Musím být na sebe přísná, nepolevit. Je to daň za svobodu. Za skutečnou nezávislost. Nic se nevyrovná pocitům, když kniha vzniká. To střídání zoufalství a radosti. Jsem román, který právě píšu. Jen v takovém údivu má cenu psát. Když píšu novou knihu, začínám od nuly. A když se ohlédnu, nejsem udivená, co jsem dokázala nebo nedokázala jako spisovatelka. Jsem udivená, že jsem sama dokázala vychovat děti, sama plnit a odškrtávat seznamy dennodenních povinností, které nám nenápadně a cílevědomě podtrhávají nohy a vysávají z nás energii. Nevzdala jsem se své práce, tedy svého života. I díky jakémusi čistému údivu, s jakým jsem samu sebe pozorovala a přemýšlela, co mi to osud navalil do cesty za výzvy, co mi tím chce vlastně vzkázat. 

Jaký máte pocit, když přijdete do knihkupectví a tam vévodí právě ty komerční tituly, které se mají prodávat?

Žijeme v bažině blýskavých cetek a publicistikou kontaminovaných povrchností. Ambice všech přesměroval trh a celá ta falešná hra na kulturu. Netýká se to pouze literatury, ale i výtvarného umění, fotografie. A filmu. Film ztratil náročné publikum, publikum zdětinštělo televizí a chce už jen komiksy. Televizní způsob myšlení, kde se všechno soustředí na jednu myšlenku či obraz, aby mohli film vtěsnat do reklamního spotu, převažuje všude.  Je to až strašidelné. Jako by autory nezajímal jazyk, nepřemýšleli o světě, chtějí jen a jen produkt se svým jménem. Na knize ale okamžitě poznáte, jestli byla napsána, protože musela být napsána. Všechno se mění na produkt masové kultury. Všichni se chtějí ubavit k smrti. A nikdo za nic neručí. Začtete se, a tak nahlédnete dnešku pod kůži. Je to studie dnešní doby. Lhostejnost. Podvod, povrch, smetí, póza. Toho se nikdo nebojí, protože to nebolí. Toto lidé chtějí dnes číst. Neviditelná ruka trhu nevyřeší vše. Neviditelná ruka trhu opravdu žádá, aby společnost dětinštěla. 

Určitě je možné bojovat proti sebeklamu a lži tím, že věci pojmenujeme přesně a neuhýbavě. I zpětně. A připadá mi nechutné, že většina zvlášť komerčních umělců přetře a zapatlá minulá desetiletí lživou a růžovou polevou, podbízí se uboze čtenářům a filmovým i televizním divákům, vymývají jim po léta mozky, což ať si klidně a s vervou dělají, ale vzápětí se v rozhovorech či českých směšných bojůvkách pasují na neuhýbavé bojovníky za pravdu, jako by se svým dílem vůbec nesouviseli.

Když už jste zmínila film, v jaké fázi je filmové zpracování knihy Peníze od Hitlera?

To se chystalo před lety. Ale nechci, aby někdo mé knihy zjednodušoval. Povrch říká hodně, ale neříká vše. Musel by se najít tvůrce, který se k látce postaví nekompromisně a vytvoří adekvátní filmový jazyk. V Čechách se ale netočí filmy, točí se televizní pořady pro nedělní večery. Líbivá kamera i hudba, režiséři bez názoru, špetka vážné tematiky, ale ne moc, špetka lechtivých vtipů a situační komiky, hlavně „naši“ herci, Polívka, celá Geislerová, půlka Bohdalové... Toho se účastnit nechci. Téměř to vypadá, že se v českém filmu perou špinavé peníze, jaké upatlané nesmysly vznikají. Film přitom přece už dokázal, co umí. A těší mě, že stále vznikají silné filmy, naposledy jsem byla nadšená z amerického filmu Chlapectví a z britského snímku Chyť si mě, tati.

A jak jste vlastně spokojená obecně s českou společností? Pochopila jsem, že asi moc ne?

To by bylo na dlouhé povídání. O co nám tu dnes vlastně jde? V politice? V umění? O co? Jsme země, která zdokonaluje lhostejnost ve všem a ke všemu. Až ji dovedeme k dokonalosti, můžeme ji vyvážet.  Mluví se o menšinách, nepomáhá se jim. Nevím, kdo nebo co to je. Každý jedinec je menšina. A nezávislost dnes vypadá zatraceně jinak, svět je drsnější: nestačí nosit dlouhé vlasy, chodit na zakázané koncerty. Hodně problémů mi vadí jen proto, že jsou to zbytečné problémy. Neustále tu převládá maloměšťácký klam.

Určitá šance je v mladých jednotlivcích, kteří tlaku východoevropského postkomunistického systému, kde jsme demokracii zredukovali na byznys, uniknou studiem v zahraničí. Problém je, že v zahraničí zůstávají. Čemuž rozumím. Jako by naše společnost nebyla schopná se narovnat. Souvisí to i s chováním politických špiček. Fakta, která jsou jasná, se okamžitě zamlží.

Co tím myslíte?

Tak například… Evropská unie se dohodne na sankcích vůči Rusku. Naše reakce je: ne i ano. Putin se chová jako diktátor. Putin je diktátor. Tečka. Sankce jsou to minimální, co můžeme udělat. V civilizovaném světě už určité věci připustit nesmíme. Diktátoři celého světa reagují jen a jen na sílu. Tak prostě musí dostat symbolicky přes prsty. Protože když nedostanou přes prsty, tak je budou natahovat dál a dál. A je úplně jedno, jestli je to Ukrajina nebo jiná země bývalého Sovětského svazu.

„Putin se chová jako diktátor. Putin je diktátor. Tečka. Sankce jsou to minimální, co můžeme udělat.“ 

 U nás se podstata míjí, diskutuje se o detailech, podobá se to konferencím fachidiotů. Nebo se pozornost rovnou odvede úplně jinam. V tomto případě Miloš Zeman, opojený diktátory v Rusku a v Číně, bohorovně prohlásí, že problémem je Islámský stát a konflikt na Ukrajině je jen chřipka, Islámský stát je rakovina. Ne. Nic nelze porovnávat. Obojí je velký problém. Sebestředné myšlení Zemanů je rakovina dneška. Toto století je stoletím narcisů. Politika a film mají dnes taky jedno společné: ambice všech přesměroval trh. Dochází k nestoudnému propojení podnikatelů a politiky, peněz a moci. Už nejde o demokratickou volbu, ani o pravicové a levicové strany. Jde jen o mocné jedince. Několik málo jmen skoupí noviny, televize, rádia a opanují mediální sféru, Bakala, Soukup, Babiš... Logicky tuto sféru bez skrupulí cenzurují ve svůj prospěch. A jak víme, mohou si koupit od vysokoškolských titulů po papír, že s StB nespolupracovali nebo že nebyli aktivními komunisty. Je tu i silná skupina starých struktur, která se k penězům dostala v divokých devadesátých letech a dnes si uzurpují moc. Počítají se ztrátou národní paměti. Ale nic není zapomenuto. A nemyslím tím jen Andreje Babiše. Opravdová nezávislost je dnes mnohem těžší, protože každý, kdo opustí byt, vstupuje do nepřehledné džungle.      

Jaký je Váš názor na náboženství?

Náboženství je problém budoucnosti.  Zamýšlím se nad tím i v Příspěvku k dějinám radosti. Není to otázka víry. Je to otázka náboženství a církví obecně. Za ta staletí prokázaly, jakou krystalickou formu totality a vymývání mozků uvedly do praxe. Jestliže jakékoliv náboženství považuje nějakou skupinu, třeba ženy nebo homosexuály nebo židy, za občany druhé kategorie, tak prostě nemá právo existovat. Zrůdné je pokrytectví, jak se všichni tváří, že jim jde jen a jen o dobro a lásku k bližnímu: jen to musí být ten správný a ten jejich vyvolený bližní. Ostatní si pomučí nebo rovnou pozabíjejí. Tento temný středověk dnes a denně přežívá. Z těchto totalit se poučily další totality. Na to se taky zapomíná. Mají za sebou hromady mrtvol. Církve a náboženství jako systém zklamaly na celé čáře.

„Náboženství je problém budoucnosti. Žijeme v roce 2014. Ale ženy a děti prodávají jako otroky na tržišti, s cenovkou. Jenom proto, že odmítly přestoupit k jinému náboženství. To je zrůdné.“

 Když jsme zmínili Islámský stát, je to samozřejmě složitější, ale podhoubí je stejné. Žijeme v roce 2014. Ale ženy a děti prodávají jako otroky na tržišti, s cenovkou. Jenom proto, že odmítly přestoupit k jinému náboženství. To je zrůdné. Ten, kdo si je koupí, si s nimi může dělat, co chce. Kdyby se to dělo mužům, tak se ozvu stejně. Ale nevím, že by někde považovali muže za méněcennou bytost. Děje se to jenom ženám a dětem. A tohle nevyřeší ani feminismus. Je to boj za lidská práva. Je to snaha o humanismus.

Proč si myslíte, že feminismus tyto problémy nevyřeší?

Jde o slovo samé. Feminismus ve všech bojovných podobách dvacátého století byl nesmírně důležitý, ale dnes se vyčerpal. Nejde o to se vůči něčemu nebo někomu vyhraňovat. Je nutné připomínat lidská práva a právo každé lidské bytosti na důstojný život. Každá lidská bytost má mít právo volby. Slovo feminismus navíc na sebe nabralo rozporuplné významy, že ho pomalu musíme bránit. Když někdo o sobě řekne „jsem feministka“, „jsem feminista“ setká se jen s negativními reakcemi, je nucen se trpělivě vymezovat i vůči ženám, které piští, že jsou rády, když je muž pustí do dveří, nebo jim vezme kufr.  Ale o to přece vůbec nejde! To já mám taky ráda. Jde o lidské životy. O právo žít svůj vlastní život.

Jsou země, kde se dívky podívají na ulici na kluka a vlastní strejdové, tátové je zaživa zahrabou, nebo ukamenují, nebo polijí kyselinou, nebo jim zakážou studovat, nebo vyjít z domu, jít k lékaři... Znásilnění se nepovažuje za trestný čin. Přitom nemá nic společného se sexem. Je to těžký zločin. A ještě se zlehčuje, oběť se pak cítí vinna, oběť se stydí. Ale nezapomínejme, že to nejpodstatnější pro lidstvo, je důstojný život nikoli přežití za každou cenu.

To je ale problém i u nás. Oběti sexuálního násilí se to často bojí nahlásit na policii.

Některé to ani nenahlásí. Pokud nemají za sebou někoho, kdo jim pomůže, tak jsou v tom samy. A když už to nahlásí a narazí na primitiva, tak je za to ještě potrestají. U nás se například nesmyslně řeší, co měla oběť na sobě. Ale i kdyby byla nahá, neznamená to, že má někdo právo ji pomučit a zmrzačit její tělo a duši. To je jako kdyby nějakého muže někdo znásilnil a u soudu by mu vyčítali, že měl na sobě těsné džíny…

Co obnáší narodit se v kůži ženy... Co obnažil případ znásilněné Tunisanky před dvěma lety. Nahlásila znásilnění na policii a vzápětí byla odsouzená za nemravnost. Jsou oblasti, kde lidská bytost s vaginou žádná práva nemá. Muži ten systém znají, jsou jeho strůjci. O úrovni české společnosti vypovídají i tyto reakce. Reakce na Tunisanku byly stejné jako v případu šéfa MMF Strausse-Kahna, obviněného ze znásilnění pokojské: bůh ví, jak to bylo, třeba si to i užila. Jaká by se asi zrodila kauza, kdyby nějaká žena nebo nějaký muž v policejní uniformě beztrestně znásilnil prezidenta nebo někoho z politiků.

Tohle ovšem politici svými zákony neřeší. A jsou to nejdůležitější věci, témata, která se týkají lidského života a ochrany slabých, obzvláště dětí, jsou podstatná, protože život máme všichni jeden. Muži často znevažují i mateřství a menstruaci zneužívají v mezních situacích k ponižování. Nedávno zemřela výtečná novinářka Agneša Kalinová. Byla to moje kamarádka, v Mnichově mi vyprávěla, že když byla za normalizace s manželem v Bratislavě zavřená, tak je ve vězení dozorci deptali tím, že musely žadonit o vložky, když menstruovaly. Jí i jiným ženám je odmítali dávat, takže se musely ponižovat. To jsou nelidské momenty.

Jde o vyjasnění si pojmů. To přece není nic proti mužům nebo proti ženám. Pro muže i pro ženy je svět stejně nečitelný. Proto by se měli navzájem plně respektovat. A jsme opět u slova humanismus...

Zpět k české společnosti. Když ji porovnáte se svými zkušenostmi ze zahraničí, je na tom třeba Německo lépe?

Samozřejmě, nesrovnatelně.

Zvažujete někdy, že byste odsud třeba odešla?

Odcházím už teď, dvakrát za rok. Až dovychovám děti, chci žít nějakou dobu v Berlíně, nebo na ostrově Amrum u Dánska. Německo mám ráda. Podařilo se jim za minulá desetiletí společnost ozdravět ve všech ohledech. To je podoba demokracie, které rozumím. Poctivost a preciznost a nekompromisnost a dobré mravy na všech úrovních. Když tam někdo lže, je lhář. Když někdo krade, je zloděj. Když někdo někoho podvede, je podvodník a jde za mříže, v politice už nemá co dělat. A to společnost pozdvihne. Lidé se narovnají, protože jsou si před zákonem všichni rovní. Existuje tu solidarita. U nás vznikají ghetta zámožných a ghetta diskriminovaných chudých a uprchlíci jsou vnímáni jako poslové neštěstí. Taková forma buranství, jaká je v české společnosti, je tam nemyslitelná. Tady není demokracie. Tady se demokracie zredukovala na byznys a onen byznys má podobu kuplířství a mafiánských praktik. Taková společnost produkuje naprosto negativní typ solidarity, jde o solidaritu nebezpečí, rizik a obav.

Máte pocit, že naše česká mentalita je něco, co v sobě máme zakořeněného? Že za deset, za sto let, to bude pořád stejné?

Já jsem se tolik těšila, že se to změní. Uběhlo 25 let od sametové revoluce a je to stejné. Systém je zabetonovaný určitými typy lidí. To jsou ti odnože Koboldů, Zemanů, Klausů, Babišů. V demokracii se jako kyvadlo na hodinách střídá pravice a levice. V Čechách vybublal zajímavý úkaz: místo mezi stranami, osobnostmi, idejemi se dnes řada lidí rozhoduje mezi politickým systémem a jeho totálním odmítnutím. Řešením není výběr mezi politickými stranami, ale mezi mravností a nemravností.

„Systém je zabetonovaný určitými typy lidí. To jsou ti odnože Koboldů, Zemanů, Klausů, Babišů.“ 

U nás „kluci“, kteří se znají, v politice kolují a recyklují. A oni určují, co se bude dít. A pokud se některý z nich dostane k moci a vlastní třeba zemědělské firmy, snaží se o změny zákonů v prospěch svého podnikání.  Možná je nepříznivá atmosféra ve společnosti důsledkem tohoto infantilního chování. Ve východní části Evropy vznikaly a vznikají politické strany, které jsou jakýmsi osobním podnikatelským záměrem party nezralých jedinců. Emočně nedozráli k roli, kterou získali. Já už věřím jen v humanismus, to je politika společného lidství.  

Vy jste zmiňovala, že už máte v hlavně další námět na další román... 

Pracovní titul je Čokoládová krev. Ale nechci o tom mluvit.