Realisté a realismus k rychlé spotřebě

Právě vzniklý YouTube kanál strany Realisté má na nově vzniklý kanál slušnou sledovanost. Pod videem Realisté právě vznikli najdeme v živé diskusi následující komentář: „Pana Robejška poslouchám pár let. Je to člověk velice rozumný a své názory říká velice natvrdo! Každý si může jeho videa poslechnout a udělat si názor sám. Česko potřebuje výraznou, nebojácnou osobnost. A to je pan Petr Robejšek.“

Když jsem dělal s Petrem Robejškem rozhovor v roce 2013, zanechal ve mně zcela opačný dojem: jako člověk, jenž názory formuluje velice opatrně, aby se náhodou nedopustil nějakého kroku, kterým by se vymezil příliš výrazně a uzavřel si cestu ke spolupráci s nějakou zdejší mocenskou skupinou. Jeho metoda „Na jednu stranu chápu rozhořčení… na druhou stranu bych upozornil na to...“ tehdy měla do říkání věcí velice natvrdo daleko.

Co se změnilo?

U Robejška bychom asi už dávno našli sklon říkat, že „král je nahý“, a překládat to do analytických pojmů, aby to nevypadalo jako čirá negace. A jako by doba sama postupně tahala k povrchu tuto jeho tendenci, dnes v jeho projevech zůstávají hlavně ty „elity“, které nic nevidí a dělají všechno špatně, a ty „národní zájmy“, jež jsou jedinou konstantou a které ony opomíjejí. Člověku, jenž si je vědom, že současné politické komunikaci nerozumí (protože kdyby jí rozuměl, byl by v politice), přijdou jeho projevy občas na hranici komedie. „Nebojíme se říkat, že máme národní zájmy, které hájíme. Ochrana českých rodin, ochrana českého prostoru, ochrana českých lidí,“ říká na videu. „Před čím?“ klade si rétorickou otázku, která je srozumitelná opravdu každému.

„Před čímkoli, co nám chce někdo vnutit a co pro nás není dobré.“ Je to vyčerpávající a hlavně to funguje. O národních zájmech a hlavně o tom, že se jich nemáme bát, hovoříval už Josef Zieleniec. Robejšek to nově akcentuje v době, která slovu národní fandí. Není ovšem žádný hospodský nacionalista či sexem posedlý islamofob. Obsadil pro antielitářskou část spektra tu roli, již hraje Tomáš Sedláček pro pražskou kavárnu. Vystupuje v perfektním obleku, název svého hnutí vyslovuje se svérázným tvrdým přechodem mezi samohláskami „e“ a „a“. Vzniká tak dojem odbornosti, výslovně stvrzovaný slibem, že v dalších videích se „seznámíte s naším přístupem, který využívá přírodní zákony“. Klidně by v tu chvíli mohl pokračovat slovy: „Budoucnost patří aluminiu.“ Ale máme co do činění s reálnou politickou stranou. Robejškův život v emigraci dodává určitou auru kvalifikace (ona se ta elitnost a globálnost taky nakonec hodí) a nestrannosti a eliminuje téma namočenosti do někdejších komunistických struktur. Distingovanost taky ujišťuje o tom, že tady nehrozí žádná reálná politická změna, žádný bordel, jichž se ten Čech chválící Robejškovu tvrdost vůči všem ve skutečnosti bojí. A reálná je ta politická iniciativa podle znaků, které málokdo vykládá výslovně, ale veřejnost je nepochybně vnímá. To, že Robejšek, aniž by byl v domácím dění nějak důkladně zapleten, dostal státní vyznamenání; to, že jeho Institut 2080 byl solidně financovaný podnik a je veřejným tajemstvím kým – to všechno není samo sebou.

Oligarchové se rozhodli, že se chopí své příležitosti. Pozorují Andreje Babiše a v reakci na něj si nejdříve pořídili média pro systém „vzájemně zaručené destrukce“ – a teď zkoušejí obsazovat i pole politických stran. Třeba jen testují vodu, ale prostor musí být vykolíkovaný. Mohlo by to být tak?

Z těchto důvodů je pro budoucí politický vývoj nepodstatné, co přesně Robejšek říká a v čem má nebo nemá pravdu. Jeho způsob projevu je takový, že je v kterémkoli okamžiku snadné nechat se strhnout k nějaké abstraktní diskusi o Paretovi, anebo naopak k diskusi nad jedním konkrétním číslem (Robejšek vám řekne, že je to „magie čísel“ nebo že „čísla nestačí“).

Jen pro příklad uveďme jednu jedinou tezi, s níž Robejšek pracuje, a jak její výklad není jediný možný – ani jediný „realistický“. Nadzvukové letectvo nepotřebujeme, tvrdí opakovaně Robejšek. Už když jsme vstupovali do NATO, říkal nám to generální tajemník Robertson. Jenže: zaprvé by měl realista vzít v úvahu, že to, co říkal Robertson, nemusí zohledňovat naše zájmy cele. Konkrétně jde o to, že stíhačky, i když je NATO od nás nevyžaduje, nám dávají určitou politickou váhu a možnost do věcí mluvit, kterou jinak nemáme. Navzdory všem smlouvám je vždy dobré nebýt odkázán na laskavost cizinců. Patnáctimilionové Nizozemsko má 60 stíhaček F-16. Pětimilionové Norsko jich má 46. Vzdaly by se jich, kdyby jim generální tajemník NATO řekl, že je nepotřebují? Pochybuji. Zadruhé: od té doby, co jsme vstupovali do NATO, uplynul nějaký čas, během nějž se svět a bezpečnostní prostředí v našem okolí změnily. Názor, že gripeny jsou zbytečný výdaj, na němž si zkorumpovaní politici a zahraniční výrobci namastili kapsy, najde v plebejském Česku vždy dostatek vděčných posluchačů. Doporučil by Robejšek místo nadzvukového letectva něco vhodnějšího, ale taky ne levného? Něco, co by se třeba jeho posluchačům nemuselo líbit?

Anebo chce být jen chytře proti?

Ale to, obávám se, není skutečně důležité. Mnohem spíš jsme svědky toho, před čím v roce 2013 Robejšek varoval: „My naši politiku nezlepšíme tím, že budeme spotřebovávat stále nové strany.“ Realisté ze všeho nejvíc připomínají projekt Občané.cz, který zaštiťoval Petr Havlík. Také byl prý financován nějakým českým oligarchou. Někteří jeho protagonisté se myslím později objevili v řadách ANO, a to je tak všechno, co z něj zbylo. Mocenská konstelace se, pravda, od té doby trochu změnila. Ale budu překvapen, pokud z realistů zůstane něco víc než několik pro další diskusi provařených pojmů.

Na závěr snad jen detail. Nejenže spotřebováváme stále nové strany, ale ty nové strany stále spotřebovávají Pavla Kohouta. Tento talentovaný ekonom a autor se upsal ke spolupráci už tolika politickým garniturám a formacím, aby od nich pak s železnou pravidelností zklamán vycouvával, že už to začíná být nápadné. Je zřejmě případem toho vysoce inteligentního člověka, který opakovaně nechápe něco, co je jasné všem ostatním v místnosti.