1

Trump zastavil přistěhovalecký bazar. Projde mu to?

Témata: , , ,

Trump jednak zastavil program přesídlování uprchlíků do USA na 120 dnů, jednak zastavil přijímání uprchlíků ze Sýrie na neurčito. Vyhláška obsahuje možnost výjimek pro příslušníky perzekvovaných minorit a Trump v televizním rozhovoru řekl, že se bude vztahovat především na křesťany.

A pak taky dočasně, na 90 dnů, zastavil imigraci i vstup do země občanům několika konkrétních blízkovýchodních zemí. Včetně trvalých legálních rezidentů USA, včetně osob s dvojím občanstvím. Tzv. Visa Waiver program, umožňující vstup do USA bez víz občanům vybraných zemí, jehož beneficienty jsme i my, zatím zůstává v platnosti, ale do budoucna je prý taky ve hře.

Trump zašel skutečně hodně daleko a je otázka, zda mu to projde a zda se mu to vyplatí.

Zaprvé právně. Podle některých názorů má prezident právo zablokovat přístup návštěvníkům z určitých zemí, ale ne imigraci. Pravomoc v zákoně z roku 1952, na niž se zastánci odvolávají, byla podle jiných fakticky anulována zákonem z roku 1965.

Politicky je to ještě horší. Možná mají Trumpovi lidé nějaké čerstvé údaje o bezpečnostních rizicích v sedmi blízkovýchodních, většinově muslimských zemích, na něž dopadl zákaz. Ale nezveřejnili je a podle všeho, co víme, postižené země nejsou o nic menším zdrojem rizika než třeba Pákistán, Saúdská Arábie, Egypt nebo Libanon. Zato má řada zemí, jež by podle bezpečnostních kritérií připadala v úvahu pro zákaz, ale vyhnula se mu, jedno společné: Trumpovy investice či obchody. Konkrétně jde o Turecko, Egypt, Saúdskou Arábii a Spojené arabské emiráty.

Zákaz začal být uplatňován okamžitě. Na letištích tak začali být zadržováni lidé, aerolinky začaly rušit zákazníkům letenky, držitelé zelených karet vracející se domů se nemohou vracet. Americké úřady a úředníci ve styku s veřejností často fungují dost tupě. Obyčejní Američané o tom vědí své v případě dopravních inspektorátů či kontrol na letištích (při vnitrostátních letech). O tom, jak tupé a bezohledné někdy bývá zacházení s cizinci, moc nevědí, protože to nezajímá ani je, ani politiky (Američan se při střetu s úřední zvůlí třeba obrátí na svého kongresmana a ten začne příslušné vládní agentuře dělat dusno; cizinec pochopitelně tuto možnost nemá).

Teď se tedy Američané dozvídají, jak taky jejich orgány fungují. Třeba že nechají trčet na letišti v právním limbu dva Iráčany, kteří pracovali deset let pro americké vojáky v Iráku jako tlumočníci a měli vyřízené postavení uprchlíka. Dřív se o podobné případy zajímala jen relativně okrajová média. Když v roce 2011 Obamova administrativa přestala na šest měsíců přijímat irácké uprchlíky, jeden z nich, který pomáhal americkým vojákům, byl mezitím zavražděn. Tehdy to mainstreamová média nijak zvlášť nezajímalo. Jednak byl prezidentem Barack Obama, jednak utrpení lidí v dalekých zemích obecně, a zvlášť utrpení amerických spojenců v Iráku, dějišti Bushovy války, tehdy progresivní veřejnost tolik nevzrušovalo. Je asi dobře, že se k tomu nyní obrací pozornost.

A přece se může ukázat, že Trumpovy akce najdou u velké části veřejnosti podporu. Jednak jim velká média svou dnes již obvyklou hysterií nahrávají. Opakují například tvrzení, že se nikdy žádný uprchlík v USA nedopustil teroristického činu – tvrzení, které prostě není pravdivé. Obcházejí diskusi o tom, nakolik dosavadní prověřování přistěhovalců fungovalo. Zjevně ne, když pákistánská manželka střelce ze San Bernardina byla, jak úřady dnes přiznávají, radikalizovaná ještě před svým příjezdem do USA; když se z otce floridského střelce Omara Mateena vyklubal fanoušek Tálibánu; když somálský student Abdul Artan zaútočil autem a nožem na spolužáky na univerzitě v Ohiu jen půl roku poté, co byl přesídlen péčí americké vlády z Pákistánu.

Příliš nepomáhá ani rutinní přirovnávání k holokaustu a tehdejší americké počáteční nechuti k přijímání židovských uprchlíků z Evropy. Naopak lze slíbené prioritizování křesťanů chápat jako poučení z holokaustu. Dnes je taky každému zpětně jasné, že tehdy měli mít přednost Židé – před desítkami milionů dalších lidí pod Hitlerovou vládou, kteří by podle dnešních měřítek měli taky nárok na azyl. A ať se to komu nelíbí či přijde neamerické, Amerika je historicky a stále i dnes většinově křesťanská země a mnoho Američanů bude cítit přednost pro souvěrce vystavené v muslimských zemích genocidě jako přirozenou. Podle údajů ze srpna 2015 bylo za ten rok přesídleno do USA téměř 11 000 Syřanů, křesťanů mezi nimi bylo 56.

Je tady ale ještě širší důvod, proč Trump zaznamená menší politickou škodu, než by se na první pohled zdálo.

Dovolím si osobní vzpomínku. Koncem 90. let jsem se ve Washingtonu zúčastnil diskuse mezinárodních studentů s panelem washingtonských insiderů – novinářů, expertů, bývalých vládních úředníků. Přihlásila se studentka z Brazílie a postěžovala si na to, jak je celý Washington posedlý aférou prezidenta se stážistkou Monikou Lewinskou, zatímco řešení důležitých mezinárodních problémů vázne. „Kdy se zase začne prezident Clinton věnovat našim problémům, problémům Brazílie?“ doslova se dožadovala studentka. Washingtonští insideři začali znalecky vysvětlovat, že tak to ve Washingtonu chodí, že aféra je vyhnaná stranictvím atd., a jejich reakce se nesla v mírně ostýchavém, omluvném tónu. Přišlo mi už tehdy divné, proč vlastně nikdo z nich neřekne: Milá slečno, povinnosti prezidenta Spojených států jsou dány ústavou, najděte mi, kde v ní stojí něco o problémech Brazílie.

Dnes by jí už možná někdo něco takového řekl. Doba se změnila. Jedním z definičních znaků poválečné éry bylo, že se ze Spojených států stalo jakési centrum globalizace se zvláštními právy a povinnostmi. Mezi nimi bylo jednak to, že při jakékoli větší bezpečnostní či ekonomické krizi se čekalo na to, co udělá Amerika, jednak mezi nimi bylo to, že vlastně každý cítil aspoň potenciální právo stát se Američanem. Americké postavení bylo v tomto směru unikátní a každý akceptoval, že je unikátní. Jen tak je možné, že liberální Američané, kteří se rozhodli splnit své výhrůžky, že se přestěhují do Kanady, najednou zjišťují, že to není tak snadné, protože Kanada má imigrační pravidla. Taková, jejichž zavedení v USA se oni sami bránili. Jen tak je možné, že Írán, považující USA za svého největšího nepřítele, je pobouřen, že jeho občané nemohou do země „Velkého Satana“ cestovat.

Jenže už dlouho takový nebyl ani americký konsenzus. Na začátku jsem zmiňoval zákony, s nimiž se Trumpova vyhláška musí vypořádat – jeden z roku 1952, druhý z roku 1965. To už je dost dávno. Ale američtí politici se na novém přístupu k imigraci již desítky let nemohou dohodnout. Anebo nechtějí – protože vědí, že voličstvo je v této otázce polarizované a ta polarizace jim třeba politicky vyhovuje.

Trump si své zvolení vyložil jako mandát vést zemi jinam. Má být domovem svých občanů, ne supermarketem globalizace. To, že to provádí humpolácky, je jednak vizitkou jeho charakteru, ale taky vizitkou dlouhodobé dysfunkčnosti dosavadní americké politiky.

/
komentátor

Narodil se v roce 1963, Pražák. Studoval češtinu a angličtinu na FF UK. Koncem 80. let přispíval do samizdatové Revolver revue, od roku 1990 novinář - Respekt, Český deník, Lidové noviny, MF Dnes, nejdéle, od roku 2006 do roku 2013, v Lidových novinách. Novinářskou kariéru přerušil v letech 1997-2000, kdy byl tiskovým tajemníkem na velvyslanectví ČR ve Washingtonu. Překládal z angličtiny (Malcolm Gladwell, Niall Ferguson).

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.