Jak se Karel Kryl rozplakal
Výjimečný, vlastně válečný stav (stan wojenny) byl v Polsku vyhlášen v neděli 13. prosince 1981 a ještě po pětatřiceti letech mají ty záběry šedých ulic, jimiž projíždějí tanky, svou tragickou sílu. Pamatuju si na to nedělní ráno, kdy bylo přerušeno televizní vysílání a tehdejší normalizační ředitel televize Zelenka tam vystoupil s jakýmsi projevem, který začínal tím, že sdělil, že od půlnoci se není možné telefonicky spojit s Varšavou (jako by si s Varšavou každou noc volal).
Pak byl ze záznamu puštěn (tlumočený) projev generála Jaruzelského, který v jaksi strnulé pozici a bez jakéhokoli výrazu mechanicky četl ortel nad zemí, kde byl právě zardoušen další pokus o trochu svobodnější život.
Ty záběry prvních střetů polských demonstrantů s ozbrojenou mocí se nyní objevují krátce ve filmu polské (vlastně polsko-české) režisérky Krystyny Krauze Bratříček Karel. Ten je pozoruhodným portrétem nejen Karla Kryla, ale i důležitého odstínu česko-polských vztahů, jehož byl Kryl emocionálním symbolem.
I když totiž nepochybně existují rozdíly v polské a české mentalitě, které tu není třeba rozvádět, jistě máme také něco společného. Vedle toho, že si zkrátka po jistém cviku můžeme rozumět, pak jakousi (snad slovanskou?) tesknost a rozcitlivělost, které v dokonalé míře naplňovaly právě Krylovy písně, zvláště ty melancholicko-bojovné, takže by se dalo říct, že Kryl byl „nejpolštější“ český zpěvák, tedy písničkář, čehož si i on byl nejspíše vědom. Tak na něj ostatně vzpomíná ve filmu jeden polský redaktor Svobodné Evropy: i v mnichovské redakci trávil Kryl více času s Poláky než s Čechy.
K setkání Kryla s Poláky muselo tedy zákonitě dojít a stalo se to ještě před jeho odchodem do exilu v září 1969. Rok předtím, v listopadu 1968, přišel Kryl – tehdy ho ještě neznal každý – zahrát stávkujícím studentům na pražské FAMU a Agnieszka Holland, která tam tehdy studovala, vzpomíná, jak byli jeho písničkami doslova přimrazeni. Krylovo vystoupení nahrál student z katedry zvuku Andrzej Zajączkowski, který magnetofonové pásky v prosinci 1968 odvezl do Varšavy, kde se začaly rychle šířit ve studentském opozičním hnutí.
Tím bylo krylovské semeno v Polsku zasazeno, takže poznávací heslo „Kryl“ platilo i – ba možná ještě víc – v polovině osmdesátých let, jak tady dosvědčuje autor článku, jenž do Polska v té době jezdil a udiveně a s dojetím slýchal při (skromných) mejdanech Kryla v polštině, čehož se vždy nějaký muzikální Polák rád chopil. V roce 1984 totiž byla v Polsku nahrána „samizdatová“ magnetofonová kazeta s jeho písničkami, jež do polštiny přeložila polská bohemistka Maryna Miklaszewska a které nazpívali písničkářka Antonina Krzysztoń a Andrzej Michalski.
Ale ještě dávno předtím byl onen pražský student zvuku Zajączkowski po tzv. událostech na Pobřeží v prosinci 1970 (Grudzień 1970) v Polsku zatčen a Kryl – tehdy už v emigraci – pro něj složil píseň Ruka je most s textem „zima je, králíčku, dravci jsou němí, příteli, človíčku v sousední zemi“, jakousi další verzi Bratříčka… A nebyla to jediná píseň, kterou Grudzień 1970 Kryla inspiroval: tou druhou byla skladba Varhany v Olivě – polsky Organy w Oliwie, tedy v katedrále nedaleko Gdaňsku, odkud pocházela Krystyna Krauze, které byly v době předvánočních protestů, během nichž bylo zabito nejméně čtyřicet lidí, čtyři roky.
O devatenáct let později, na začátku listopadu 1989, se s ní Kryl setká na Festivalu nezávislé československé kultury ve Vratislavi: první píseň, kterou hrál ve vratislavském divadle, praskajícím ve švech, byly – polsky – Varhany v Olivě.
To už je Krauze aktivistkou Česko-polské solidarity, a protože ona jeho písně znala – a Kryl vždy byl pozorný k mladým dívkám –, pokračují z Vratislavi na sever Polska, do Gdaňsku, kde má koncert před studenty, a druhý den pak navštíví cisterciácký klášter v Olivě (kdysi vypálený husity), kde Kryl poprvé spatří na vlastní oči orgán, o kterém složil tu českou píseň polského smutku a bolesti. A jak Krystyna Krauze ve filmu prozrazuje, Kryl se rozplakal a dlouze nebyl k utišení. Není divu.
A není divu, že tento v jistém smyslu fascinující česko-polský příběh se stal tématem filmu, kterým režisérka vzdala hold Krylovi, ale i jednomu úseku česko-polského citového vztahu, který by neměl být zapomenut – a kdo ho trochu prožil (jako autor článku), ponese si ho ve svém srdci až do konce.
Bratříček Karel. Scénář a režie Krystyna Krauze Kamera Jacek Petrycki, Daniel Šperl Hudba Karel Kryl Střih Matouš Outrata Zvuk Daniel Němec Producent Barbara Lawska (Studio Filmowe Kronika), Hana Třeštíková (Produkce Třeštíková) Koproducent Česká televize. Výrobce Produkce Třeštíková
Stopáž 79 min. Premiéra 17. 11. 2016.
