Dvojnásobná státní krádež. Napřed Beneš, pak privatizace

Dvojnásobná státní krádež. Napřed Beneš, pak privatizacePŘÍBĚH
Ukradenou, pardon znárodněnou a posléze zprivatizovanou továrnu postavili za První republiky v Dolních Měchopulech podle návrhu architekta Jaroslava Fragnera. Foto: Archiv Benjamina Fragnera
Domov

KAUZA SLAVNÉ RODINY

Pavel Baroch

Tisíce lidí z mnohdy velmi zámožných a úspěšných prvorepublikových rodin okradl demokratický stát hned několikrát. Napřed hned po válce – znárodňovacími dekrety prezidenta Edvarda Beneše – a poté znovu po listopadu 1989 – při privatizaci. Toto je příběh jedné okradené rodiny, která je mimo jiné považovaná za jednu ze zakladatelek moderní farmacie, výroby a vývoje léčiv v českých zemích.

Když architekt Benjamim Fragner počátkem 90. let jel ještě se svým bratrem do farmaceutické továrny v Dolních Měcholupech, kterou před válkou založili jeho předkové, honilo se mu v hlavě všelicos. Třeba i to, že pověsí svou dosavadní profesi na hřebík a začne se věnovat rodinné fabrice.

Po dvaceti letech je Fragner stále architektem a brána slavného podniku je pro něho zavřená. Stát jeho rodině někdejší Léčiva BF a pozdější podnik SPOFA odmítl vydat a vleklý soud nakonec toto rozhodnutí posvětil.

„Zbyla mi z toho akorát hořkost,“ říká po letech tahanic Fragner. Je přesvědčen o tom, že stát i soudy nerespektovaly právo, které jeho rodině mělo být přiznané. „Odehrálo se něco, co jsme vlastně ani nebyli schopni ovlivnit,“ dodává Fragner, který dnes působí ve Výzkumném centru průmyslového dědictví Českého vysokého učení technického v Praze.

Začátek U Černého orla

Historie slavné rodiny Fragnerů ale začala na pražské Malé Straně. V rohovém domu mezi Malostranským náměstím a Zámeckou ulicí je dodnes lékárna U Černého orla. Byla to jedna z nejstarších pražských a možná i středoevropských lékáren. Původně sídlila v protějším domě, kde je dnes vyhlášený hostinec U Kocoura a její počátky sahají až do konce 15. století.

O mnoho let později – v roce 1857 – koupil apatyku Benjamin Fragner. Plný elánu se vrhl na podnikání a vytvořil neobyčejně úspěšný farmaceutický podnik.

Podnik se stýle rozrůstal, nakonec se přestěhoval do nové továrny v Dolních Měcholupech.

Původní dům ovšem přestal brzy stačit, a tak v roce 1889 pokračovatel lékárnického podnikání - syn Karel – přenesl v té době už slavnou a úspěšnou lékárnu do protějšího novorenesančního domu, kde Nerudova a Zámecká ulice ústí na Malostranské náměstí.

Také tyto prostory se ale časem ukázaly pro rozvíjející se podnik jako příliš těsné. Karlův syn Jiří, který tehdy firmu vedl, proto se svým bratrem, slavným architektem Jaroslavem Fragnerem proto vypracovali projekt podniku v Dolních Měcholupech u Prahy.

Příslušník další generace – Petr – se za nacistické okupace v laboratořích továrny v Dolních Měcholupech podílel na utajovaném výzkumu českého penicilinu.

Rudé gardy zasahují

Jiří zůstal v čele firmy, nesoucí tradiční jméno spojené s domem a lékárnou U Černého orla – Léčiva Benjamin Fragner – až do zásadního historického zlomu.

Napřed samozvané Rudé gardy v květnu 1945 vynesli Jiřího Fragnera z továrny a už ho tam nepustili. Další rána přišla na podzim, přesně 28. října 1945 (později komunisty vyhlášený jako Den znárodnění). Prezident Edvard Beneš podepsat svůj dekret číslo 100, kterým zestátnil banky, chemičky, těžební průmysl a další velké fabriky – včetně farmaceutické továrny v Dolních Měcholupech.

Z Léčiv BF se stal národní podnik SPOFA. Uplynulo dalších více 40 let, přišel listopad 1989 a pak rok 1991, kdy parlament schválil zákon o mimosoudních rehabilitacích. Rodina Fragnerova, čítající více než dvacet členů, se přihlásila o svůj původní majetek.

Odpovědné ministerstvo ovšem nechalo podnik s novým názvem Léčiva zprivatizovat managementem továrny a požadavek rodiny Fragnerových zamítlo, ačkoli se uvažovalo například o tom, že by se část akcií vyčlenila právě pro restituenty. Hlavním argumentem se nakonec stalo to, že fabrika byla znárodněna ještě před únorem 1948, takže mimo dobu, na kterou se restituční zákon vztahoval. Podobně dopadly tisíce lidí.

Dvacetiletý soudní proces

Fragnerovi se ale nechtěli vzdát a podali na stát žalobu. „Proces trval asi dvacet let,“ říká advokát Martin Kölbl, který rodinu zastupuje.

Svou argumentaci postavili Fragnerovi na dvou aspektech. Zmiňovaný Benešův znárodňovací dekret počítal s tím, že majitelé zabavených podniků dostanou za svůj majetek náhradu. Jenže to se nikdy nestalo.

Soudy rozhodovaly dlouho a rozporuplně. Nakonec se ale restituce nekonala.

Druhou podstatnou okolností bylo to, že na Benešův dekret navazovala další vyhláška, ale ta měla chyby. Například ji nepodepsal ministr, ale jakýsi úředník. „Znárodňovací proces tak vlastně nebyl dokončen,“ tvrdí advokát Kölbl.

Obvodní soud pro Prahu 5 ale po několika letech požadavek rodiny Fragnerových zamítl. Jenže: odvolací Městský soud v Praze rozsudek zrušil a vrátil kauzu k novému projednání. Uznal například to, že majetek zestátněný v roce 1945 nebyl řádně oceněný, takže znárodnění nebylo pravomocně ukončené.

Po dalších několika letech obvodní soud rozhodl ve prospěch rodiny Fragnerů, jenže tentokrát se odvolal Úřad pro zastupování státu ve věci majetkových a Městský soud v novém složení senátu rozhodl zcela opačně než před lety – požadavek rodiny zamítl. Fragnerovi neuspěli ani u Nejvyššího a Ústavního soudu. Pokaždé narazili na to, že o továrnu přišli mimo zákonem stanovené období.

Odškodnění podle Beneše

I tak by ale nakonec mohli Fragnerovi aspoň částečně uspět. Stále je totiž otevřená otázka náhrady, o které se píše v Benešově dekretu z podzimu 1945 a kterou Fragnerovi (a mnoho dalších) nikdy nedostali. V tom vidí advokát Martin Kölbl jistou naději. „Napřed si ale musíme prošlapat cestičku,“ říká. Zastupuje spolu s dalšími právníky i jiné rodiny, které stejně jako Fragnerovi neuspěly při restitucích. U Obvodního soudu pro Prahu 1 nyní leží tři žaloby na odškodnění právě podle onoho Benešova výnosu - týkají se Porkerovy továrny na mlýnky na maso, Víznerovy továrny na výtahy a Mrázovy továrny v Chocni.

Pokud by Kölbl a jeho kolegové uspěli a přinutili stát, aby po zhruba 70 letech zaplatil, co někdejší prezident Edvard Beneš slíbil, hodlá vystoupit se stejným požadavkem i pro rodinu Fragnerových.

„Soud ale potrvá roky,“ odhaduje Kölbl. Mohl by jít zároveň o průlomový verdikt, který by posunul restituční náhrady za znárodněný majetek před únor 1948.