Mezi Čechy nedůvěra, nesvéprávní sekají
Meteorologická situace se mění každou chvíli, v sociální demokracii probíhá debata, debata probíhá i na jiných místech, jsou ale i místa, kde debata neprobíhá, nedá se ovšem vyloučit, že se to jednou změní. Čas ukáže, holoubkové.
Lidové noviny otevírají anoncí na rozhovor s guvernérem ČNB Miroslavem Singerem, podle nějž by se některé zdejší banky mohly dostat do problémů, pokud by se obchodní válka mezi EU a Ruskem dál stupňovala. ‚„Eskalace obchodní války vedoucí k akcím Ruska proti cizím bankám je schopna významně snížit cenu akcií těch bank, které tam podnikají,‘ řekl Singer. To znamená, že se také zvýší hrozba vyvádění peněz z českých bank do jejich zahraničních centrál v jiných zemích EU. Guvernér nicméně uklidňuje, že ČNB situaci zvládne. ‚Tomu se nám zatím dařilo vždy čelit. Nevidím důvod, proč bychom se tomu nebyli schopni postavit i teď,‘ dodává.“ Na otvírák trochu spekulativní – pokud se stane něco, stane pravděpodobně i něco dalšího, což by mohlo vést ještě k něčemu dalšímu... anebo ne. Ale čte se to s lehkým vzrušením, jak už to u mírně i výrazněji katastrofických scénářů bývá.
Aktuálnější drama (ehm) dýchá z otvírákového titulku Práva. Platy i Duchcov: v ČSSD doutná rebelie. „Ohniska rebelie ve stranických řadách zaměstnávají špičky ČSSD. Lidový dům dostal v posledních dnech hned dva signály, že stoprocentní loajalitu od svých členů, a to i ve sněmovně očekávat nemůže. (...) Neposlechla ho místní organizace v Duchcově, která i přes protesty centrály uzavřela koalici s extremistickou DSSS, a vzepřela se i ústecká krajská ČSSD, která buňku odmítla zrušit. I někteří poslanci volají po mírnějším postupu. (...) Dusno ale nyní panuje i mezi dalšími poslanci ČSSD. To poté, co předsednictvo strany odmítlo navýšení platů politiků o 14 procent. Někteří poslanci jako Antonín Seďa nebo Vítězslav Jandák vytkli vedení ČSSD, že jde proti dohodě všech sněmovních klubů.“ K tomu Duchcovu další – i když tentokrát dost vyhrocená – ilustrace problému, kterého se sociální demokrati nemůžou hned tak zbavit. Každá velká strana nutně má dost různorodé voličstvo. Tábor ČSSD ale zahrnuje skupiny, jejichž pohled na některé důležité věci je tak protichůdný, jak je to jenom možné. Na jedné straně doleva orientované a intelektuálně založené lidi a na té druhé taky těch „dolních deset milionů“, včetně části těch, kteří jsou dole třeba skutečně hodně, a které si ČSSD z důvodů, řekněme, matematických nemůže dovolit ztratit. Jinak k tomu doutnání – to přece je v ČSSD setrvalý stav, nanejvýš občas vystřídaný fází hoření.
Pod titulkem „přímá volba za Zemana nemůže“ píše v Hospodářských novinách Jiří Leschtina: „Bylo by zajímavé vědět, co se Zemanovi honilo hlavou 17. listopadu na Albertově, když dav, který ho vypískal, bouřlivě aplaudoval projevu slovenského prezidenta Andreje Kisky. Jistě i to, že tenhle přímočaře a moderně působící politik v přímé volbě poměrně drtivě porazil populistického premiéra Roberta Fica. A určitě Hrad zaznamenal čerstvé vítězství kandidáta z karpatské německé menšiny a úspěšného starosty Klause Iohannise v rumunském prezidentském plebiscitu. V obou těchto případech přímá volba zapůsobila jako protiváha k populismu a autoritářským tendencím vládní elity.“ Ok. Můj vztah k přímé volbě se vyvíjel po trajektorii „ničemu to asi neuškodí a lidi to dlouho chtějí, takže proč ne“, jež během kampaně přešlo v čím dál znělejší „A jémináčku!“. Ale na tom, co píše Jiří Leschtina, asi něco je.
V Právu text o průzkumu, podle nějž si „Češi vzájemně moc nevěří“. „Myslí si to dvě třetiny obyvatel (64 procent). Výrazně odlišný postoj ale nemá ani zbývající zhruba třetina lidí. (...) Vliv na pocit důvěry většiny lidí má i jejich neúčast ve veřejném životě. Významnou roli hraje i v některých firmách prosazovaný pocit silné konkurence. Zaměstnanci se nepovažují za spolupracovníky, ale za konkurenty, kteří mohou přežít a postoupit jen na úkor toho druhého. Svůj díl k nedůvěře přidávají i politici vzájemnými urážkami, nesnášenlivostí a výpady. Přitom důvěra mezi lidmi je nejen podmínkou partnerského soužití, ale hlavně celospolečenské soudržnosti, fungování státu a jeho institucí, včetně politických stran, nebo i prosazování národních zájmů.“ Tyhle hry na hledání prvotní příčiny bývají vždycky ošidné, může to ale být docela zábava. Takže pár přípodoteků.
Tahle společnost je nedůvěrou skutečně dlouho rozežíraná, což má spoustu neblahých důsledků - od nějakých těch hlubinných po velice praktické. Je otázka, do jaké míry je nedůvěra k institucím, elitám a tak dále, extenzí nedůvěry mezi lidmi na základní úrovni nebo naopak. Počítám, že by se dalo přesvědčivě argumentovat jako pro tezi, že lidi nevěří jeden druhému, protože nevěří politiků, stejně jako že nevěří institucím, protože nevěří jeden druhému. Moc neberu to vysvětlení rozšíření nedůvěry jako důsledek momentálních poměrů třeba ve firmách. Pamatuju si (jasně, argumentace vzpomínkami není zrovna vědecká), že za doby komunismu byla rozšířená ještě víc. Jak se dneska říká „defaultní“ postoj k druhým (kromě kamarádů a blízké rodiny) byla nedůvěra. Tím ale nechci tvrdit, že výlučný důvod nedůvěry dnešní je dědictví komunismu, to by asi bylo zjednodušující. Nějakou (byť asi ne nejdůležitější) roli může hrát to, že nedůvěra je jistým způsobem pohodlná, snímá z člověka nárok – všichni jsou nedůvěryhodní, bylo by bláznovství snažit se být jiní. A umožňuje i užít si trochu té narcistní ublíženosti – jak jsem se mezi těmi všemi nedůvěryhodnými lidmi vzal?
Na titulce stejného deníku obrazotvornost stimulující titulek „Nesvéprávní sekají dluhy kvůli ořezaným občankám“. Jako bych ty sekající a o(b)řezávající nesvéprávné měl před očima.
