Klaus, Zeman... A Drahoš?

Klaus, Zeman... A Drahoš? 1
Názory

Ondřej Štindl

Oznámení kandidatury profesora Jiřího Drahoše vzbudilo u veřejnosti menší pozdvižení, zčásti natěšené –jako kdyby až teď vyvstala možnost, že prezidentské volby budou skutečně souboj, ne jenom formální procedura. Kdekdo cítí potřebu tuto událost komentovat, taky se přidám. Opřu se přitom o komentář trojctihodného kolegy Daniela Kaisera, který byl na těchto stránkách publikován včera. Přišel s v něčem pozoruhodnou myšlenkou – případné vítězství Jiřího Drahoše by znamenalo konec nonkonformistů na Hradě, konec tradice, již v porevolučních českých dějinách ustavil Václav Havel a na kterou nějakým způsobem navazovali i jeho nástupci v úřadě Václav Klaus a Miloš Zeman. Všechno podle Daniela Kaisera prezidenti, kteří „z Pražského hradu učinili místo intelektuální provokace a občasného popichování veřejnosti“. Drahošovým nástupem by se do prezidentského úřadu dostal člověk – „stroj na nicneříkající věty“, který chce být vším pro všechny, a tradice nonkonformních prezidentů by skončila – podle kolegy Kaisera by to byla škoda.

Po nonkonformistech přichází konformní člověk. Skutečně to tak může působit. Z dosavadních veřejných vystoupení Jiřího Drahoše se nezdá, že by jeho druhé jméno mohlo být Ostrovtip ani že by trpěl přetlakem pronikavých postřehů k současnému světu. Na druhou stranu – u prezidentského kandidáta je možné si představit horší věci, nějaké zkušenosti by tu už byly. Zajímavější a možná i důležitější otázka ale je, co to dnes znamená, být nonkonformní nebo naopak konformní, a jestli nonkonformismus sám o sobě představuje nějakou hodnotu. Slovo nonkonformismus má v každém případě dobrý zvuk, možná ještě kvůli tomu, že starší generace vyrůstaly v systému, který tvrdou mocí vynucoval uniformitu. Česká veřejná debata rozhodně působí dojmem, že v téhle zemi jiní lidé než nonkonformisté vlastně nežijí, je to tady individualita vedle individuality, rebel vedle rebela. Je ale zvláštní, že počeštěná verze toho termínu – slovo nepřizpůsobivý – už českému uchu zdaleka tak dobře nezní. Máme rádi nonkonformisty, ale nepřizpůsobiví by být neměli –alespoň to tak působí. Ale konformní, přizpůsobiví vůči čemu? Nonkonformista přece potřebuje nějakou obecně sdílenou normu, aby se od ní mohl odlišit, autoritu, která by si dodržování té normy nějakým způsobem vynucovala. Jakým způsobem se může prezident snažit být nonkonformní, aby byl skutečně nonkonformní?

Protože nonkonformista by měl něco riskovat, přinejmenším konflikt se společností nebo tou její částí, která je pro něj nějak podstatná, jež mu může svou nepřízeň dát účinným způsobem pocítit. Ten dnešní český společný jmenovatel není zrovna vysoký, sféra shody nevelká. Jistě je z ní možné vybočit, kandidovat s tvrzením, že Země je placka, kterou na zádech nesou tři sloni – bylo by to velmi nonkonformní, nevím ale, jestli by to samo o sobě přineslo nějakou hodnotu, kromě přidání dalšího stupně „bizáru“ (každý přece ví, že to nejsou tři sloni, ale čtyři želvy). Jinak ale je zdejší debata omezena na hlasité soupeření, hojně užívaným Orwellovým termínem řečeno, „smradlavých malých ortodoxií“. Umožňuje to lidem, hlavně těm veřejně se vyjadřujícím, cítit se jako nonkonformisté – jejich myšlenky či projevy vlažné snahy o ně někoho naštvou a ten někdo to dá najevo. Je to ale velice bezpečný nonkonformismus, protože ta jejich „bublina“, lidé, jejichž mínění pro mluvčího skutečně něco znamená a mohou ho případně i nějak ohrozit – společensky nebo pracovně –, bude aplaudovat. Nonkonformismus Václava Klause a Miloše Zemana byl většinou právě tohoto rázu, působili konfrontačně na tu část veřejnosti či politiky, která nepředstavovala jejich mocenskou základnu. Navíc z pozice autority na té své straně vytvářeli normy, vůči nimž bylo „dole“ potřeba zůstat konformní.

Jiří Drahoš jistě působí nekonfrontačně, v mnohém konformně, asi nesdílí ten klausovsko-zemanovský bezpečný nonkonformismus, tu radost z toho, naštvat ty správné (a vůči nim přes všechny naštvané články bezmocné) lidi. Z Hradu by za jeho úřadování asi nesršely provokativní myšlenky. Ale opět. Provokativnost sama o sobě nemá hodnotu. Masaryk se netěší respektu jenom proto, že se ve své době zasazoval za myšlenky, které byly v rozporu s většinovým názorem. Ale proto, že v těch sporech, jak dnes víme, měl pravdu. Václav Havel často mluvil o tom, že prezident by neměl být pouhým „kladečem věnců“, on jím rozhodně nebyl. Říkal to hlavně na počátku devadesátých let, v době jistě často naivní víry v to, že věci už budou jenom lepší. Asi by ho tehdy nenapadlo, že nedlouho po jeho smrti přijde čas, kdy ten kladeč věnců na Hradě může znamenat v mnoha ohledech pokrok.