Rozděleni Putinem, spojeni Abbou
Souvislosti slétajících se prezidentů, lodivodské schopnosti Anety Langerové, už ani uzenému lososovi se nedá věřit – co je to za svět?
Lidové noviny popisují možné souvislosti možného lednového příletu Vladimira Putina, který je pozvaný na akci k sedmdesátému výročí osvobození Osvětimi. Podle deníku už potvrdilo účast 23 šéfů evropských parlamentů, šéf Evropské komise Juncker a slovy Rudolfa Jindráka z ministerstva zahraničí „přicházejí první přísliby od prezidentů“. „Největší pozornost se však upírá právě k Putinovi, jehož mluvčí už potvrdil, že Moskva věnuje pozvání do Prahy maximální pozornost, z čehož je doma českým politikům i diplomatům hodně horko. Třeba Poláci na svoji pietu do Osvětimi Putina nepozvali, evropští politici se s ním rovněž nebaví. Výjimka platí jen pro výjimečné a převážně vzpomínkové akce, jakou byly například letošní oslavy výročí vylodění Spojenců v Normandii. (...) Rozpačitě vnímá diplomatickou akrobacii Federace židovských obcí. V oficiálním prohlášení se organizace od pořádání akcí v Praze a Terezíně distancovala. (...) Problematické je to pro českou židovskou obec i z jiného úhlu, a to kvůli pnutí uvnitř dvou největších židovských organizací. Pražské a terezínské setkání pořádá Evropský židovský kongres, který vede Putinův spojenec Vjačeslav Moše Kantor. Zatímco osvětimskou pietu, kterou chtěli mít Poláci očištěnou od politiků, zaštiťuje Světový židovský kongres, který řídí Ronald Lauder.“ Jasně, čas ukáže, většinou to tak bývá. Podstatná otázka asi je, jestli to potenciální setkání ruského prezidenta a představitelů Evropy, bylo nějakým způsobem s Evropany konzultované či koordinované, nebo jestli je to především sóloakce českého prezidenta.
V Právu polemizuje Jan Keller s tvrzením Jiřího Pehe, že mimo jiné korupce, kmotři, klientelismus a řada dalších nešvarů jsou „těžko vykořenitelným dědictvím komunismu“. „Takové konstatování je vším možným, jen ne pokusem o analýzu. Jak potom lze vysvětlit, že všechny zmíněné patologické jevy jsou důvěrně známy v zemích, které nikdy neopustily dráhu kapitalismu. (...) Pokud chce někdo svádět vše na minulý režim, měl by takové tvrzení doprovodit důkazy. Měl by prokázat, že lidé nedotčení členstvím v KSČ se v polistopadovém životě chovali jinak než ti, kteří v KSČ byli. Měl by dokázat, že v desítkách velkých kriminálních kauz figurovali především bývalí straníci.“ Netvrdím, že všechny současné problémy koření ve stejném místě, v časech normalizace. Často ale jsou projevem nějaké kontinuity režimů nebo rozšířeného společenského modu operandi, který se v některých ohledech zas až tolik nezměnil. Existuje rozšířená představa listopadu 89 jako zlomového bodu, po němž bylo všechno jinak. A podle dnes sílícího názoru taky ve zlém. Dřív lidi míň kradli, byli ohleduplnější, víc mysleli jeden na druhého, nepotřebovali uplácet, žili v pohodě, možná trochu sešněrované, ale každá doba má nějaký ten nedostatek. Jenže to není ani trochu pravda. To patologické z dneška bylo i ve včerejšku přítomné hodně silně. Dokonce si myslím, že silněji než teď. Ale to je na delší debatu.
Mladá fronta Dnes obsáhle popisuje práci policejního týmu Tempus, který se vrací ke starším případům nevyřešených vražd. Anoncuje také „velký test uzených lososů“ v zítřejším vydání. „Jsou v nich škodliviny, o kterých se nyní často mluví?“ Srdce dostává další důvod k sevření.
V Lidových novinách je recenzovaná nová deska Anety Langerové. „I přes nepůvodnost materiálu je nejsilnějším momentem celé desky balada Tragédie u nás na vsi. Langerová zde nejcitelněji překračuje vlastní stín a jako lodivod směřuje skladbu k závěrečné bouři...“ Hnidopich ožívá: nevím, jestli neomylně trefit bouřku je ten nejprůkaznější doklad lodivodských schopností.
Blesk zaznamenává přítomnost Václava Klause na premiéře muzikálu Mamma Mia!, řeší, že bývalý prezident se dostavil bez na Slovensku dlící manželky. Mě zaujal samotný fakt, že se Klaus vypravil právě tam. Možná je to další projev utužování klausovsko – zemanovského bloku i na této symbolické rovině. Záliba současného prezidenta v písních čtveřice ABBA je známá, nyní se tedy k té kapele přihlásil i Klaus, jenž se až dosud prezentoval spíš jako fanoušek jazzu. Neoficiální hymnou bojovníků proti alianci spojených kaváren by se mohla stát třeba Dancing Queen.
