Ve Venezuele vládne diktatura 21. století

Leopoldo López Mendoza je venezuelský politik, lídr opoziční strany Voluntad Popular. Výrazně vystupoval vůči prezidentu Hugo Chávezovi. V roce 2008 López plánoval kandidovat na starostu metropole Caracas, vláda mu však zakázala kandidovat do veřejných funkcí po dobu šesti let. López vedl masové protesty proti režimu začátkem roku 2014. 18. února byla zatčen a obviněn ze žhářství, terorismu a vraždy. Mezinárodní organizace ho považují za politického vězně. Tento dopis napsal López z vězení.

 

Mým spolubojovníkům z Demokratické unie a všem Venezuelcům, kteří usilují o demokracii

Tento dopis píši ve své cele ve věznici Ramo Verde. Uplynulo právě pět měsíců ode dne, kdy jsem byl neoprávněně uvězněn za to, že jsem vyzýval k nenásilným protestům a nastolení demokracie lidem a v souladu s ústavou. Nejsem tu jediným politickým vězněm. Je nás víc než 150, včetně dvou sesazených a uvězněných starostů, Enza Scarana a Daniela Ceballose, Ivána Simonovise a členů Metropolitní policie, kteří si již neoprávněně odseděli 11 let.

Venezuela se hroutí. Krize zasáhla všechny oblasti života a denně dopadá na životy milionů Venezuelců. Neexistuje analýza, ani od samotných mluvčích režimu, která by naznačovala, že cesta, po níž jsme se vydali, vede ven z této krize.

Stávající krize nemá původ v poklesu ceny ropy, ani v zahraniční invazi, nejde o hospodářskou válku a už vůbec za ni nemůže venezuelský lid. Všechny problémy mají jediný původ, v systému, v neúspěšném hospodářském modelu, který místo toho, aby využil největšího rozmachu ropného průmyslu za posledních 100 let, připustil nárůst chudoby, a to chudoby extrémní. Antidemokratický, zkorumpovaný, nefunkční a militantní vládnoucí systém dal vzniknout kriminálnímu státu. Ten se snaží upevnit svou moc na podporu vládnoucí elity pěstující dědičný despotismus, který jí má udržet u moci po generace.

Pokládáme tento systém za DIKTATURU, diktaturu XXI. století, diktaturu sice „barevnou“, ale přesto pořád DIKTATURU. Neztrácejme však čas polemikami o tom, zda jde o diktaturu. Vycházejme z tvrzení, že původcem všeobecné krize je systém. Krize byla způsobena politickými problémy a jejich řešení musí být politické.

Je-li původcem krize systém, musíme si položit a zodpovědět tuto otázku: vystoupíme z tohoto systému nebo v něm zůstaneme nadále uvězněni? Je nutno zvolit si jednu z těchto dvou možností: vystoupit nebo zůstat. My navrhujeme vystoupit, vystoupit lidově, demokraticky a ústavně, vystoupit nevratně, usilovat o dosažení demokracie bez ústupků. Ústupky nejsou na místě, stejně jako nebyly na místě v boji o nezávislost Venezuely nebo o svržení diktatury Marcose Péreze Jiméneze.
Stávající situace rozpoutala v rámci demokratické opozice debatu. Musím zmínit, že debata v Národní jednotě je prospěšná, je to pozitivní známka toho, že můžeme mít odlišné vize, máme-li na zřeteli dvě nezbytné podmínky: společný cíl a zachování jednoty.

Podobná debata se odehrála již v nedávné minulosti, když jsme v roce 2009 prosazovali primární volby a jednotný lístek. Tento návrh byl zpočátku ostře kritizován některými členy opozice, ale následně byl přijat jako východisko pro všechny ty, kdo věří v Jednotu.

K tomu, abychom dosáhli změny, o niž usilujeme, je třeba diskutovat, s respektem, ale beze strachu, nebát se nesouhlasit. Bylo by trestuhodné chovat se jako vládnoucí kruhy, které reagují na nesouhlasné projevy poukazující na jejich vnitřní nejednotnost jejich vyloučením, kárným řízení a ukončením debaty. Toto se nám nesmí stát. Naopak, chceme-li dosáhnout demokracie, praktikujme ji, buďme demokraty navenek i dovnitř, jedině tak prokážeme, že jsme schopni spravovat tuto zemi, v niž budou vždy existovat rozdílné představy o různých tématech, demokraticky.

V rámci této debaty již byly vzneseny různé návrhy, které si dovolím okomentovat.

Ramón Guillermo Aveledo a Henri Ramos Allup (Demokratická akce/AD) trvají na obnovení dialogu s režimem. Nechtějí si klást podmínky, aby se tento dialog mohl vyvíjet. Ukázalo se, že hned jeden z prvních pokusů na tomto poli ztroskotal. Na vině nebyla opozice, ale režim, který místo toho, aby se této snahy chopil k dosažení národního porozumění, využil ji k umlčení odporu lidu. Takto přesně a příhodně zhodnotila tento týden situaci Venezuelská episkopální konference (CEV), zastoupená v debatě apoštolským nunciem, která má veškeré morální právo učinit takto zdrcující závěr ohledně tohoto prvního pokusu.

Máme obavy, aby nová etapa v nastolení dialogu nebyla režimem zneužita pro schválení extrémních opatření, jako jsou zvýšení cen ropy, maximální devalvace a další velmi tvrdé kroky, které si v naší stávající neprůhledné a zkorumpované ekonomice nemůžeme dovolit. Nemůžeme doplácet režimu na to, aby mohl dál krást a plýtvat prostředky, které patří všem Venezuelcům.

Musíme si uvědomit, že bez hlasu lidu nelze vést efektivní dialog. Lid to ví: tak jako dělníci sdružení v odborech protestují proti podmínkám kolektivní smlouvy, studenti vyjednávají o jízdném a stravném a městské čtvrti bojují za dostatek vody, stejně tak musíme i my nenásilně bojovat o to, aby režim přistoupil na skutečný dialog, jehož výsledkem bude jediné přijatelné řešení: cesta k demokracii.

Henrique Capriles trvá na tom, aby cílem opozice byla změna Národního volebního výboru (CNE). Henrique má pravdu, CNE je třeba změnit, ale stejně tak musíme změnit Kontrolní úřad, který svou vědomou pasivitou podporuje hluboce zakořeněnou korupci, státní prokuraturu, které zavírá nevinné lidi a nechává na svobodě vrahy, Nejvyšší soud, jehož rozsudky kriminalizující protesty, militarizující politiku a stranící korupci překrucují ústavu, Úřad veřejného ochránce práv (Defensoría del Pueblo), který hájí pouze zájmy Sjednocené socialistické strany Venezuely (PSUV), Národní shromáždění, které je jako debatní resort a politický a demokratický kontrolní orgán nefunkční, a samozřejmě výkonnou moc v čele s Nicolásem Madurem, která je odpovědná za nejvyšší míru nemohoucnosti a korupce, jakou tato země dosud zažila.

Problém je v systému. Už v minulosti pohřbila opozice své pokusy o debatu tím, že ji soustředila na CNE. Nechci tím říct, že máme přestat usilovat o změnu CNE. Samozřejmě, že je třeba to dělat, protože veškerá řešení jsou vyústěním volebního procesu. Jen chci říct, že pro řešení zásadního politického problému je CNE prostředkem, ale ne cílem.

Strana První spravedlnost (Primero Justicia) předložila tezi akumulace sil a jako prostředek změny navrhuje volby do NS v roce 2015.

Problémem tohoto návrhu je, že jsme již jednou vyhráli, a to volby do národního shromáždění v roce 2010, ale vůle lidu nebyla brána na vědomí. Získali jsme 52% hlasů, ale vládnoucí strana získala většinu poslanců, rozložila NS zákonem o zvláštních pravomocích prezidenta, propouštěním poslanců a minimalizací významu této instituce. Tento prostředek by navíc nebyl účinný k dosažení změny veřejné moci, nedošlo by k ní ani v případě dosažení většiny, a navíc tento způsob nereflektuje naléhavost změny.

Znovu jsme vyhráli, aniž bychom tím něčeho dosáhli, v dubnu roku 2013. Henrique Capriles to podal Venezuele a světu takto: vyhráli jsme volby, ale kvůli ústavnímu omezení dnes vládne Maduro. Opakuji: problém je v systému, ne pouze v CNE.

Je nezbytné přehodnotit a reorganizovat Kulatý stůl demokratické jednoty (MUD) a adaptovat ho na tuto novou etapu, tak jak navrhuje Antonio Ledezma, vážně a důkladně, ale zároveň s vědomím naléhavosti, kterou stávající situace vyžaduje.
María Corina Machado, Copei, Bandera Roja a další organizace proto navrhují svolat Velký kongres Národní jednoty, který by byl nástrojem k rozšíření a demokratizaci Národní jednoty, což je nepochybně potřebný úkol, protože demokratické síly v zemi přesahují politické strany sdružené v MUD.

Velký kongres by mohl být ideální scénou pro společné zvolení směru nutného k nastolení změny systému. Tímto způsobem se před 203 lety otcové naši nezávislosti po třech dnech rokování dohodli na podpisu Deklarace nezávislosti (Acta de Independencia) 10 let před tím, než jí bylo dosaženo. Deklarace nezávislosti ze dne 5. června 1811 znamenala vytyčení cíle, jehož bylo dosaženo teprve později, po mnoha letech boje a obětování, ale naši předkové uspěli, kam směřují a čeho chtějí dosáhnout, a převzali na sebe veškerá rizika.

Naše cesta by měla spojovat politickou strategii s hlasem lidu, vytrvale a nenásilně působit na všechny sektory prostoru, v němž se orientujeme a v němž jsme silní, a tím je ULICE. To, co se odehrálo v období od února do května, by nás mělo přesvědčit o tom, jak je důležité organizovaně a nenásilně soustřeďovat protestní hlasy z ulice. Mladí lidé a studenti budou mít v tomto ohledu nepochybně důležitou roli.

Skupina stran a organizací, mezi nimi i strana, k níž náležím (Voluntad Popular), prosazuje v rámci debaty svolání Ústavodárného národního shromáždění (Asamblea Nacional Constituyente) jako prostředku k dosažení důkladné změny, kterou naléhavost situace vyžaduje.

Svolání Ústavodárného shromáždění prosazujeme z různých důvodů. Zaprvé je to nástroj politické změny, s nímž operuje Ústava (článek 347 a článek 348) a který může vzejít z iniciativy lidu. V historii jsme byli svědky různých ústavodárných procesů, které byly všechny svolány mocí. Platná ústava však narozdíl od všech předchozích počítá s možností svolat takovýto proces lidem na základě shromáždění podpisů odpovídajících 15% registrovaných voličů. Jednalo by se o první ústavodárné shromáždění svolané lidem, pro lid. Není to náš vynález, tento institut je jasně uveden v článku 348 Ústavy. Záleží na nás, zda této možnosti dokážeme využít.

Zadruhé, vyjdeme-li z toho, že problém je v systému, je ústavodárné shromáždění tím nejvhodnějším nástrojem pro změnu schématu a výměnu představitelů veřejné moci venezuelského státu a pro případně svolání voleb k legitimaci lidově zvolených funkcí.

Zatřetí by v této ohromné krizi, která na nás dopadá, bylo ústavodárné shromáždění půdou pro setkání, dialog a národní smíření, v němž by byly zastoupeny všechny strany. Chyba není v Ústavě, ale v tom, že byla porušena společenská smlouva a náš stát nám byl ukraden. Proto apelujeme na demokratické složky státní moci, aby hledali přijatelné řešení krize.

Ústavodárného procesu se mohou účastnit všichni, včetně rostoucího počtu odpůrců uvnitř vlády, kteří jsou umlčováni v rámci interní nedemokratičnosti. V případném ústavodárném shromáždění by byla zastoupena PSUV spolu s ostatními organizacemi koalice stran Polo Patriótico, které dnes zpochybňují Madurovu vládu a stěžují si na své vyloučení.

A konečně pokládáme za příhodné svolat ústavní shromáždění kvůli tomu, že je nutné vést debatu o příštím způsobu vlády a státním zřízení. Jaký hospodářský model bude nejvhodnější? Jak zaručit všem jejich práva? Jaká má být úloha armády? Je třeba decentralizovat?

Nestačí nahradit ty, kteří vládnou. Je třeba definovat model země, pro který chceme pracovat a v němž bychom byli všichni zastoupeni. V posledních letech jsme byli svědky růstu mnoha sektorů, jichž by se měla tato změna týkat. Nyní jsou tyto sektory na ulici a chtějí být slyšet: dělníci, lékaři, učitelé, studenti, odbory, výrobci, obchodníci, nevládní organizace. Všichni by se měli podílet na změně od zdola nahoru.

Víme, že náš návrh je jedním z mnoha návrhů, o nichž lze debatovat. A právě tuto debatu mezi těmi z nás, kteří chtějí změnu, bychom měli prosazovat ze všeho nejvíc. Dialog, který by vyústil ve společný cíl, v dosažení demokracie a společné cesty.

Dejme si pozor na to, abychom se neumlčeli navzájem, nebojme se vést co nejotevřenější dialog o všem, co můžeme naší zemi navrhnout.

Bratři a sestry v Národní jednotě, spojme se a beze strachu vložme veškeré naše úsilí do boje o demokracii.

 

Z Věznice Ramo Verde, 14. července 2014.