Donald Trump – zabiják iluzí

Tak se to nakonec stalo. Donald Trump byl zvolen prezidentem Spojených států amerických. Může to být událost s mnohem větším dosahem, než si dnes představuje on i někteří jeho odpůrci.

Skončila volební kampaň, během níž vyšlo najevo, jak moc je Amerika rozdělená (není v tom ohledu jediná). Po zkušenosti Trumpova nástupu by bylo moudré šetřit autoritativně formulovanými prognózami, ale stejně… 

Může se stát, že za čtyři roky bude to rozdělení ještě výraznější – třeba až bude Trump při pokusech uskutečnit některé svoje plány narážet na limity ústavního systému, případně na něj svádět to, že se jeho sliby ukázaly jako nenaplnitelné.

V těch prvních – dost často a docela pochopitelně – zraněných reakcích na výsledek prezidentských voleb zaznívalo, že vyhrály ignorance, rasismus, sexismus, antiintelektualismus, vulgarita, narcismus a tak podobně, na tom všem něco je. Prohrály elity. Elity podle jména. Protože, nemůžu si pomoct, skupina, společenská vrstva, která nedokáže porazit Donalda Trumpa, musí být v nějakém ohledu taky ignorantská, neprozíravá, ne moc schopná, zaslepená narcismem, falešným pocitem dějinné vyvolenosti.

Část voličů Hillary Clintonové jí dala hlas se skřípěním zubů, viděla v ní zlo sice menší, ale pořád dost veliké. Podobně i voliči Donalda Trumpa jistě nejsou kompaktní skupina ochotná odsouhlasit vítězi voleb prakticky cokoliv. Existuje nemálo Američanů, kteří mu dali hlas ne proto, že jim imponuje vulgarita, šovinismus a silácké žvanění, ale navzdory tomu.

Byl pro ně zlem, ale pořád menším zlem. Pokud poražení v těchto volbách (a podobných střetech v jiných zemích Západu, jejichž průběh triumf Donalda Trumpa kopíruje) nedokážou tuto skupinu lidí oslovit, už poraženými zůstanou. Prohra je taky příležitost k sebereflexi. Po všech těch donebevolajících omylech, jichž se západní elity v posledních letech dopustily, by už měl přijít její čas. Protože teď by už snad mohlo být jasné, že představa pokroku (navíc omezeně chápaného) jako síly, která žene svět nezměnitelným směrem, může být prostě mylná. Dějiny nemají předem danou pointu, nějaký ten konec historie, liberálnědemokratickou nirvánu, k níž všichni jdou, jenom si toho – na rozdíl od elitní „avantgardy vývoje“ – třeba nejsou vědomi. Liberální demokracie ale není žádná danost, musí se neustále obhajovat, a pokud toho její stoupenci nebudou schopni, bude se historie ubírat zase jinam.

Svět, tak jak ho známe, skončil, zaznívá v různých obměnách. Ty dramatické reakce na zprávy z včerejšího rána se dají pochopit. Třeba se ale svět v mnoha ohledech prostě nezměnil a Trumpovo vítězství to jenom připomnělo. Skončily jenom iluze.