Major Zeman, portrét hodného fízla ve zlém světě

Je to už čtyřicet let, co se na československých obrazovkách poprvé rozsvítila ta jistým způsobem ikonická znělka. Po silnici vinoucí se malebnou českou krajinou kráčí uniformovaná postava s kufrem. Hudba Zdeňka Lišky a rychlý sled na tehdejší poměry akčních scén: sanitka se řítí ze srázu, mrtvá těla, střílející figury, esenbáci – na koni, v autě i opěšalí, v cizokrajných exteriérech. A především ten možná ne největší, ale nejlidštější, nejvíc „náš“ – Honza Zeman.

Návrat téhle postavy na české obrazovky před lety provázely veliké spory. Právem v tom smyslu, že uvést – tehdy na veřejnoprávní obrazovce – tuhle vnitráckou fantazii z normalizačních 70. let bylo, mírně řečeno, sporné z hlediska vkusu a vlastně i morálky. Některá vyjádření lidí, kteří proti comebacku majora Zemana protestovali, ale jako by vyjadřovala obavu z temné moci téhle postavy a jejích příběhů, zachycených prý tak mistrně a sugestivně, že by snad ti, kdo „Zemanovu dobu“ nepamatují, mohli propagandistické síle starého seriálu podlehnout. Konfrontované s reálnou podobou toho svěžího dílka může přesvědčení o jeho propagandistické brilanci působit nepochopitelně, možná i komicky. Mistrné? Toto? Se vším tím rozvleklým tempem, plytkými detektivními zápletkami, duchamornými dialogy, nezamýšlenou, o to však výraznější komikou? Jak by tomuhle mohl někdo propadnout, zvlášť člověk mladší, který má třeba docela samozřejmou představu toho, jak vypadá dobrá seriálová produkce?

MUŽSKÝ SVĚT, KDE SE PODLÉZAVOSTI MEZE NEKLADLY

Asi se dá rozumět tomu, že se na Zemana dívají různé typy nostalgiků – od po „lepších časech“ tesknících po ty, jimž příhody moudrého esenbáka evokují čas dětství nebo mládí, nebo lidi, kteří mají nějaký hlubší zájem o dobu vzniku třiceti případů, případně recesisty. Může ale setkání s postavou Honzy Zemana něco přinést i člověku, který netrpí ani nostalgií, ani ho nijak zvlášť nepřitahuje československá normalizační produkce? Moc těch obohacení není, jsou-li vůbec nějaká. Snad jen – postava majora Zemana, „Honzy“, jako docela výstižný výplod specificky mužské fantazie, která prošla opět specifickým procesem degenerace. Jako kdyby ta figura vyjadřovala myšlenkové pochody fízla, jenž s očima obrácenýma… těžko říct kam vlastně, stvořil nějakou vysněnou verzi sebe sama. Promítl do ní svoje sentimenty a možná i pocity ubrečeného nedocenění a nepochopení světem. Zaštkat si nad ní, nejlépe ve společnosti sobě podobných – ti přece rozumějí.

Celý pohled na postavu majora Zemana najdete v novém čísle Týdeníku Echo.