Dejte nám bilion, my už ho rozdělíme, vzkázala sněmovna

Není horší hřích než dělat dluhy. I když to tak přímo neřeknou, myslí si to řada liberálních ekonomů a s nimi také exministr financí Miroslav Kalousek. Proto také nenechal nit suchou na návrhu rozpočtu, který včera v prvním čtení schválila sněmovna. Došlo i na nejhorší obvinění: rozpočtem se poslanci vládní koalice chystají projídat budoucnost.

Poslanci z koaličního tábora stran se zmohli na formální připomínky o tom, že Kalousek používá nesprávná čísla, exministr však tyto námitky vždy okamžitě rozmetal. Z debaty tak logicky vyplývá, že sněmovna opravdu přestoupila liberální přikázání a že ji ovládl prvotní rozpočtový hřích.

Obyčejný člověk přesto Kalouskovo rozhořčení nechápe. Z pohledu selského rozumu se nic tak strašného přece neděje. Letošní rozpočet míří podle údajů za tři čtvrtě roku k výdajům pod hranicí 1200 miliard korun. To je zhruba o 20 miliard víc než dosáhly státní výdaje loni a čtyřicet miliard víc než předloni. Když se v příštím roce útrata státu zvýší znovu o dvacet miliard, tak se přece neděje nic převratného. Znamená to každoroční nárůst o dvě procenta, což je víceméně na úrovni inflace.

Vyložit rozpočet Andreje Babiše na rok 2015 jako katastrofu bylo i nad síly rétoricky zručného Kalouska, proto nemohlo ve sněmovně žádné drama ani nastat. Třeba se současnému ministrovi financí dokonce líbilo, když je označován za člověka, který rozhazuje miliardy, aby je občané projedli, a přitom ho to ani velkou část rozpočtu nestojí, sotva částku ve výši půl procenta hrubého domácího produktu.

Projedené miliardy?

Na první pohled je vážnější kritika, podle které Babišův rozpočet snižuje výdaje na investice o dvacet miliard a tyto peníze opět hodlá projíst. Ani v tom se však neskrývá mimořádná změna. Každému muselo být jasné, že se mohutný příliv evropských dotací z poslední doby začne snižovat, nakonec to začalo už letos. Investice z národních zdrojů v rozpočtu poklesnou jenom o dvě miliardy. To se nakonec dá snadno změnit. Babiš a celá vláda se prostě jen nesnaží plnit volební sliby, podle kterých rozjedou ekonomiku desetimiliardovými injekcemi do stavebnictví. Nic víc v tom není.

Kalousek se včera snažil sněmovnu probudit také extrémními prostředky, když dával za vzor svou strategii z let 2009 až 2012, kdy rozpočtové výdaje stagnovaly. Dodal k tomu, že mohl být lepší, kdyby donutil státní aparát výdaje snížit. Když významný politik vyhlásí plán na snižování veřejných výdajů za hlavní rozpočtovou strategii, pak tím jistě vzbudí poprask ve většině evropských parlamentů, zdejší sněmovnu však neprobudil ani tím.

Právě netečnost sněmovny je argumentem, který musí i povrchního pozorovatele nutit k přestupu na stranu Kalouska. Jeho historie v roli ministra financí nabízí jasný příběh, který by ocenili mnozí světoví rozpočtoví liberálové, například jeden z průkopníků německého vyrovnaného rozpočtu Thilo Sarrazin. Ten ve svých publikacích zdůrazňuje, že v úsporné rozpočtové politice je třeba vydržet bez ohledu na to, že se tím likviduje hospodářský růst. Až přes veškeré vládní škrty začne ekonomika přece jen stoupat, zvýší se příjmy a země dojde k vyrovnanému rozpočtu nebo dokonce k přebytkům. Kalousek tuto strategii opravdu striktně dodržoval, to mu musí přiznat i ti, kteří nemají rádi ani jeho ani politiku úspor.

Pravice i s Kalouskem prohrála volby a člověk by čekal, že se nová garnitura k dědictví po přísném liberálovi nějak postaví. Může třeba v dosavadní úsporné strategii pokračovat a počkat ještě jeden nebo dva roky do chvíle, kdy se dostaví dostatečně silný hospodářský růst a kdy se rozpočet k překvapení většiny národa vyrovná. Anebo může otočit kormidlem a najít novou cestu, která povede k nějakému výsledku. Třeba opravdu najít desítky miliard do nových investic, které do pěti let dostanou na úplně jinou úroveň dopravní infrastrukturu.

Nic z toho se však nestalo. Šetřit se přestalo, Kalouskovu či Sarrazinovu kontroverzní vizi sněmovna nesleduje. Opravdu se neinvestuje a ani jinak se rozpočet nesnaží ekonomice pomoci. Dokonce ani nárůst spotřeby se nepodporuje nějakým významným způsobem. Penzisté si oprávněně stěžovali, že se důchody v roce 2013 zvyšovaly v průměru o 130 korun a letos jen o směšných 40 korun. Ohlášené zvýšení o dvě stovky napřesrok však žádný převrat neznamená. Pokud se zároveň životní náklady zvýší o dvě procenta, tak důchodci zůstanou na svém.

Ministr Andrej Babiš a stejně tak premiér Bohuslav Sobotka se prezentují jako chladnokrevní technokraté, kteří budou korektně a bez emotivních výkřiků spravovat veřejné záležitosti. Tento přístup však není v případě rozpočtu vhodný. Může se totiž přeložit jako vzkaz daňovým poplatníkům: Pošlete nám také v příštím roce ten svůj bilion a my už si s ním poradíme. Není vaše věc, k čemu to bude.

Se snižováním dluhů jako s hlavním rozpočtovým přikázáním může souhlasit jen menšina občanů. O povinnosti vlády jasně a přesvědčivě informovat daňové poplatníky, kam jejich peníze půjdou, ale nemůže pochybovat snad nikdo.