Tajný zednářský rituál a vlastnictví exkluzivní pravdy

Civilní letadlo na trase z Amsterdamu do Kuala Lumpuru loni v červenci nad Ukrajinou velmi pravděpodobně sestřelila ruská raketa, která byla vypálena ze separatisty ovládaného území. Za nejpravděpodobnější tuto verzi považují nizozemští vyšetřovatelé, kteří na místě působí, vyplývá to z jejich uniknuvší předběžné zprávy, tu závěrečnou by měli podat v říjnu. Tahle novinka se v končícím týdnu mihla zdejšími médii, nijak zvlášť ale hladinu nerozčeřila. Zvláštní?

Ve dnech a týdnech po katastrofě, při níž zahynulo přibližně 300 lidí se přeci o jejích příčinách všude možně a vášnivě diskutovalo. Na nečekaných místech člověk narážel na lidi přesvědčené o své zorientovanosti třeba v otázkách letových schopností ukrajinských stíhaček, účinku různých typů munice na trup dopravního letadla a všem možném dalším. Po tehdejším vzrušení už ale dnes není ani stopy. Rozumí se to  samo sebou – od katastrofy už přece uplynulo… deset měsíců. Úplná věčnost, vzdálená jak doba, kdy v údolí Vltavy okousávali dinosauři přesličky nebo co to tam vlastně dělali. V čase zrychlujícího se informačního cyklu události „stárnou“ rychle, cesta do zapomnění docela odsýpá. Má to všelijaké důsledky. V paměti publika stiženého kolektivním deficitem schopnosti udržet dlouhodobější pozornost se vysvětlení různých událostí typu třeba sestřelení letadla, zdánlivě nemotivované hromadné vraždy a podobně uchovává v jaksi syrovém stavu. Zůstane v ní to, co jsme věděli v době, kdy kauza budila pozornost a kdy zároveň o přesném průběhu a příčinách události bylo známo málo detailů a objevovala se všelijaká více či méně excentrická vysvětlení. Po čase, když už jsou ty detaily a motivy známé, se zájem publika už dávno přesunul někam jinam. „Konzervovány“ jsou dohady zas o něčem jiném. 

Je to ideální prostředí pro šíření konspiračních teorií, které přinášejí jakési instantní uspokojení z vlastnictví exkluzivní pravdy, jejíž nalezení nevyžaduje myšlenkovou velkou námahu. Pomáhá to jejich prolínání z okraje do hlavního proudu. Mnoho lidí, vyslechne-li dvě verze událostí, řekne si, že „pravda je někde uprostřed“. Poloha toho „mezi“ se ale rychle posouvá. Budou-li v obecném povědomí živé teorie, podle nichž je třeba mistrovství světa v kopané zednářský rituál nebo pohybem vyjádřená šifra pro příslušníky celosvětového spiknutí mlékařů, ocitne se to „mezi“ na docela zvláštním místě. Navíc podle výzkumů konspirační vidění světa posiluje „schopnost“ přijímat navzájem se vylučující verze reality – věří-li někdo, že princeznu Dianu zavraždila britská tajná služba, je u něj pravděpodobnější i víra v to, že Diana nikdy nezemřela.   

Takto důkladně „informované“ prostředí je snadným cílem propagandy, která už nemusí být nějak ideologicky koherentní, není  potřeba hlásat do světa, třeba že komunismus je nejlepší a jednou v něm všichni budeme žít, a snažit se to dokázat. Teď stačí jen pomocí neověřitelných (a často taky neuvěřitelných spekulací) zpochybňovat všechno, posilovat nedůvěru, která už je ve společnosti beztak silně přítomná. A počkat si, až její rozkladná síla pořádně zabere. sovy nikdy nejsou tím, čím se zdají být, třeba jsou to ve skutečnosti rorejsové a krtci, pokud možno zároveň.