Miluj bližního svého, i uprchlíky. Ale ne víc než sebe

Miluj bližního svého, i uprchlíky. Ale ne víc než sebe 1
Blogy
Paweł Lisicki
Sdílet:

Papež František vyzval klášterní komunity a farnosti, aby každá z nich přijala přinejmenším jednu uprchlickou rodinu. „Obracím svou výzvu k farnostem, řeholním komunitám, klášterům a poutním místům po celé Evropě, aby daly výraz konkrétnosti evangelia a přijaly rodinu uprchlíků,“ prohlásil Svatý otec během nedělního setkání s věřícími. A aby mu nikdo nepředhodil, že jsou to jen plané deklarace, dodal, že rodiny uprchlíků přijmou i dvě farnosti ve Vatikánu.

Není těžké se domyslet, že výrok papeže vyvolal upřímné nadšení západních médií. Publicisté a komentátoři si s úlevou vydechli a předháněli se ve vymýšlení pochlebných definic Františkových slov. Bohužel, právě ve chvíli, kdy současný římský biskup opětovně prozrazuje odtržení od reality a staví utopické krasodušství nad realismus. Masový příliv muslimských rodin do katolických farností je přímou cestou k úpadku již tak značně oslabeného křesťanství na Západě. Co hůř, vedlejším efektem takovýchto výzev musí být zvětšení uprchlické vlny a oslabení těch politických sil, které mají ještě zbytky odvahy a snaží se bránit hranice Evropy před invazí islámských imigrantů. Proč je vlastně řeč pouze o jedné rodině a ne dvou, třech nebo deseti? Proč mají uprchlíky přijmout pouze dva vatikánské kostely? V samotné bazilice svatého Petra by se našlo dost místa pro stovky běženců. Proč se omezovat a stavět jakékoli bariéry?

Pochopitelně, apel na pomoc lidem v nouzi je věcí pěknou a šlechetnou. Nicméně imigrační politika se nemůže řídit pouze takovými, řekněme humanitárními motivy. Naprostá většina utečenců hledá v Evropě lepší, pohodlnější a bezpečnější život. Na to mají právo. Avšak je to něco úplně jiného než útěk před smrtící hrozbou a pronásledováním. Ze skutečnosti, že si lidé chtějí zajistit lepší život, nemůže vyplývat morální povinnost jiných jim tento požadavek zajistit. Tím spíš v situaci, kdy dopředu víme, že přijetí dané komunity na své teritorium přinese hrozbu konfliktů a nepokojů.

Jak ukazují mnohé příklady muslimských komunit v zemích jako Francie a Německo, příchozí z Blízkého východu neakceptují západní kulturu. Neasimilují se, neváží si pomoci, která je jim nabízena, namísto vděčnosti jsou plni zášti a nároků. Západ je pro ně na jednu stranu zemí zaslíbenou, protože nabízí bohatství, sociální kořisti a vysokou životní úroveň; na druhou místem zkaženosti a úpadku, zemí hříchu a hanebností osídlenou bezvěrci. Mnoho příchozích lehce podléhá radikalismu. Jsou přesvědčeni, že v jejich nových útočištích by se mělo, pokud to jen bude možné, zavést muslimské právo, zvyky a způsob života. Navíc, a to si můžeme být jisti, se mezi uprchlíky nachází zakamuflovaní členové teroristický buněk, ať už tajní zmocněnci Islámského státu nebo přívrženci jiných, stejně krvavých a bezohledných organizací. Lehkost s jakou se dostávají na Západ a nedostatečná snaha oddělit opravdové válečné oběti od špehů a zabijáků bude mít tragické následky.

Já osobně jsem nedávno viděl, že je většina nejstarších římských bazilik chráněna po zuby ozbrojenými italskými vojáky. Před kým tyto svatyně chrání? Před trpaslíky? Ne. Oni hlídají nejstarší kostely – Lateránskou baziliku, Pannu Marii Sněžnou a jiné před možnými atentáty, kterými hrozí vůdci Islámského státu. Dokořán otevřené hranice Evropy a souhlas s přílivem dalších uprchlických vln je de facto vyhlášením kapitulace a bohužel vytváří dojem sebevraždy.

Nejrůznější ideologové z levicových řad křičí, že neochota masově přijímat muslimské uprchlíky je projevem islamofobie, omezenosti, xenofobie nebo nacionalismu - no a samozřejmě nelítostného srdce z kamene. Nic není dále od pravdy. Důkladné pozorování vývoje situace v zemích, kde již nyní žijí značné skupiny vyznavačů Alláha, nezanechávají žádné pochybnosti: tyto komunity bývají líhněmi teroristů. Islám, na rozdíl od křesťanství, neuznává důstojnost a hodnotu lidské bytosti. V samotných základech tohoto náboženství, v Koránu i hadísách můžeme nalézt mnoho příkladů, kdy se schvaluje použití násilí na bezvěrcích. Stejně tak mnoho muslimů, kteří si na Západě nedokáží najít své místo ve společnosti, ať už jsou skutečně obětmi diskriminace nebo mají prostě jen pocit křivdy, s výjimečnou lehkostí sahají po zbraních a teroru. Jsou vychovaní v tradici, která schvaluje násilí vůči nevěřícím, takže když se cítí ukřivděni, dovolávají se ho.

Miluj bližního svého jako sám sebe – říká křesťanské přikázání. To ovšem neznamená, miluj bližního svého víc než sám sebe. Politici, kteří postupují zodpovědně, se nemohou řídit pouze srdcem nebo jednat pod emocionálním nátlakem. Jejich hlavní morální povinností je dbát o dobro vlastní komunity, vlastního státu a národa. Teprve když je toto splněno, mohou pomoci jiným. Obávám se, že nápad, abychom ve jménu pomoci uprchlíkům riskovali bytí a dobro vlastních obyvatel, nemá nic společného s obezřetností. Je zvláštní, že to nepozorují všichni ti politici a publicisté, kteří již týdny vedou hlasitou mediální kampaň vyzývající k masovému přijímání uprchlíků. Proč to dělají?

Je možné, že mají opravdu výčitky svědomí. Zdá se, že se to týká především Němců, kteří po holokaustu trpí nevyléčitelný komplexem viny, a proto se snaží podřídit se politické korektnosti. Přijímáním imigrantů v masovém měřítku chtějí hrát v historickém pokroku prim. Jiní pro změnu již dávno zapomněli, na jakých základech stojí identita a hodnota křesťanské kultury. Pro ně budou islámští příchozí prostředkem k vybudování nové, multikulturní a nezápadní společnosti. Takto ovšem uvažují elity. Obyčejní lidé čím dál častěji hledí na přicházející zástupy muslimů s rostoucí konsternací a strachem.

Škoda, že ani evropští lídři - s čestnou výjimkou Viktora Orbána - ani zástupci církve v čele s papežem Františkem, je nechtějí pochopit.

Autor je publicista a spisovatel, šéfredaktor týdeníku Do Rzeczy. Vyšlo na jeho blogu na portálu Wirtualna Polska, www.wp.pl

Přeložil Lukáš Škraba

Sdílet:

Hlavní zprávy

×

Podobné články