1 TÝDENÍK ECHO

Miloš Zeman není tyran, je jen pán pomsty

Témata:

Ministr kultury Daniel Herman vytáhl na Miloše Zemana slovní zbraň těžkého kalibru. Vydíral ho prý, že nedá jeho strýci Jiřímu Bradymu vyznamenání, pokud Herman neupustí od setkání s dalajlamou. Ministr od ní neupustil, Brady oceněn být nemá. Hrad ale tuto konstrukci odmítá. Otázka tedy zní: musí mít Herman nutně pravdu?

Ke zdravé demokratické skepsi patří předpokládat, že každý politik může lhát. Ale v tomto případě lze věřit spíš ministrově verzi. Velmi dobře to ladí se Zemanovým chováním, tak, jak je za ta léta známe. A naopak to nesedí k Hermanovi – už proto ne, že vymyslet a zinscenovat scénář tak dokonalé PR pasti na Zemana předpokládá rafinovanost, jakou u Hermana zatím nebylo možné pozorovat. Vytýkat mu, že za svého strýce „lobboval“, je směšné – nominace na státní vyznamenání vznikají tak, že je nějací lidé či instituce navrhují. Tedy, jinými slovy, lobbují za ně. Brady byl nominován již dvakrát, v letech 2013 a 2014. Je držitelem vyznamenání Německa, Japonska a Kanady. V takové konstelaci se snad i synovec smí připojit k nominaci z Nového Města na Moravě. Nemá ovšem přijít Zemanovi dobrovolně vyjevit, že je dobrý materiál na rukojmí. Varování Hermanovi: Babiš, kterému rád děláte křoví, vás jednou vyždíme úplně stejně.

Zeman ovšem utrpí jen zaslouženou škodu. Domácí i mezinárodní. Židovské publikum, jež loni bylo nadšené Zemanovým projevem na konferenci AIPAC ve Washingtonu, bude jistě zprávou o Bradyho aféře nepříjemně překvapeno. Zvlášť přichází-li v závěsu za informací, že český prezident dal přednost putinovskému dýchánku na Rhodu před pohřbem Šimona Perese.

České publikum však překvapeno není. Ví, že jednou ze Zemanových konstitutivních vlastností je mstivost. A další jeho vlastností je nezřízenost ve využívání moci. Zneužívání moci je v Zemanově případě takřka nadbytečným pojmem.

Moc jako princip

Moc má vždy nějaké hranice. V liberální demokracii je omezena zákony, tradicí a respektem k samotné podstatě tohoto systému. A tou je právě omezení moci, systém brzd a protivah. Opakem je je moc, již lze zastavit jen násilím. Zeman samozřejmě není tyran (v politologickém smyslu – z jeho rodinného života máme jiné informace). Ale hranice možného v používání moci neustále posouval jedním směrem. Moc používá tak, jak jen to jde – a jak se dřív mnozí domnívali, že to nejde. Svůj mocenský prospěch staví na princip.

Co jiného byla váhavá, takřka skrz zuby proceděná kondolence k úmrtí Věry Čáslavské? Kritizovala přece Zemana. Co jiného bylo jmenování Jiřího Rusnoka guvernérem ČNB? Posloužil mu přece tím, že byl ochoten postavit se do čela vlády bez důvěry, ignorující sněmovní většinu a pokoušející se smýknout ústavními zvyklostmi. Co jiného bylo jmenování Jana Fischera za ministra financí této vlády? Člověka nesoucího mimo jiné odpovědnost za solární bonanzu, kterou sám Zeman v kampani sžíravě kritizoval – ale Fischer podpořil Zemana v druhém kole kampaně. Co jiného bylo překopání již schválených nominací na velvyslance, aby nechal dosavadního ministra zahraničí Schwarzenberga pocítit porážku a odměnit své spojence?

Jakýmsi ikonickým vzorem této mstivosti jako principu je samozřejmě jeho proslulý „seznam třiadvaceti zrádců“ z ČSSD, kteří mají na svědomí jeho nezvolení prezidentem v roce 2003.

Soudit politika podle jeho soukromých neřestí je naivní moralizování. Takový Bill Clinton například byl a je mimo veškerou pochybnost sexuálně nezdrženlivý člověk, který se choval k ženám hulvátsky. Na to, že žádnou neznásilnil, by nikdo duši nevsadil. Ale jeho soukromá neřest nijak výrazně nepřetékala do jeho politické, veřejné činnosti. Teprve když v rámci soudního vyšetřování popřel pod přísahou, že by měl sexuální styky se stážistkou jménem Monica Lewinská, stala se ze záležitosti soukromé morálky bona fide trestní záležitost – prezident se ocitl v podezření z křivé výpovědi. Nejen zahýbal, ale i lhal pod přísahou. Nakonec to vyvrcholilo ústavní žalobou v Kongresu – již Clinton ustál.

Při tom všem musí být Clinton považován za úspěšného prezidenta. Za jeho spoluvládnutí s republikánským Kongresem naposledy rostly mzdy středních vrstev, nezaměstnanost klesla na čtyři procenta a státní rozpočet byl dokonce v přebytku. Nikdo nemůže tvrdit, že by Clintonovi jeho soukromá nechutnost bránila efektivně vládnout. Zradí manželku, zradí voliče – takhle jednoduše to neplatí.

Jenže Zemanovy neřesti jsou integrální součástí jeho vládnutí. Touha po pomstě je možná ještě důležitějším Zemanovým palivem než cigarety a alkohol. A pokud jde o demagogii, povzbuzování pocitů křivdy a hněvu, hraní na nízké pudy, Zeman zas a znova posunoval hranice. V málokterém bodě jeho kariéry o něm můžete říci tak jako některých současných populistech, že vystavil účet vládnoucím elitám za to, co zanedbávaly. Že jsme „spálená země“, že u nás vládnou mafie a proto je některé politiky potřeba „dostat do tepláků“. To si vymýšlel svévolně, s chladnou kalkulací. On těch pocitů nevyužíval, on je rozdmýchával. Šel tam, kam jiní nešli.

Celý text Martina Weisse vyjde ve čtvrtek v Týdeníku Echo. Mimořádně si jej můžete přečíst už nyní na EchoPrime ZDE.

/
komentátor

Narodil se v roce 1963, Pražák. Studoval češtinu a angličtinu na FF UK. Koncem 80. let přispíval do samizdatové Revolver revue, od roku 1990 novinář - Respekt, Český deník, Lidové noviny, MF Dnes, nejdéle, od roku 2006 do roku 2013, v Lidových novinách. Novinářskou kariéru přerušil v letech 1997-2000, kdy byl tiskovým tajemníkem na velvyslanectví ČR ve Washingtonu. Překládal z angličtiny (Malcolm Gladwell, Niall Ferguson).

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.