Koťátka nesmí zemřít! Problémy světa ve Varech
1
Včera ve Varech docela lilo, i tak ale člověk neunikne vědomí, že je léto a on je v lázních, prostředí, kde lidé mají zapomenout na problémy světa i svoje, procházet volným tempem mezi marcipánovými domy a cucat vodu, která je sice dost teplá, ale čaj bych si z ní asi nedělal.
Hojná přítomnost nápisů v azbuce a zvuk ruské konverzace na kolonádě upomíná na Daniila Charmse. „Turgeněv se naštval a odjel do Baden Badenu.“ Jsem v Baden Badenu. Ale na Turgeněva jsem zatím nenarazil. A nezapomínám na problémy světa, svědomitě obrážím projekce filmů, jež na ty problémy světa upozorňují. Znáte to. Svět. Jeden velký problém.
Na film Rabin, poslední den jsem byl docela zvědavý. Jeho tvůrce, izraelský režisér Amos Gitai, je docela známý a hlavně jsem si chtěl připomenout událost v jeho centru, zastřelení izraelského premiéra Jicchaka Rabina po mírové demonstraci v Tel Avivu. Jeden z těch historických přelomů, jež člověk jaksi zprostředkovaně zažil a byl jím otřesen, během těch jednadvaceti let ho ale v paměti přikryly jiné historické přelomy a přitom... Byla to tehdy taková podstatná věc. Co se to tehdy vlastně stalo?
Z Gitaiova filmu se to člověk dozví a nedozví. Ne snad, že by dílo na tohle téma mělo přinést něco zásadně nového, u událostí jako atentát na Rabina to snad ani není možné. S odstupem dvou desetiletí jeho pohled ani není moc prohloubený a emoce, vzrušení přítomného okamžiku mu taky chybí.
Režisér používá archivní materiály, pro film natočené rozhovory, hrané pasáže, někdy stylizované divadelně, někdy naopak dokumentárně. Prostříhávání těžko odlišitelných dotáček do archivním záznamů je praxe, řekl bych, eticky sporná. No nic. Gitaiův film je zvláštní v tom, že nějaký širší kontext, jenž by asi ocenili neizraelští diváci, v něm do značné míry absentují.
Nevysvětluje, že atentát na Rabina byla první politická vražda Izraelce Izraelcem a otřásla zemí, jejíž obyvatelé vyrůstali v přesvědčení, že se v ní něco takového nemůže nikdy stát. Nepopisují se v něm ani důvody, proč Rabinovi odpůrci považovali premiérem uzavřenou mírovou dohodu z Osla za tak skandální. Není v něm moc ani o předcházejícím životě zastřeleného premiéra, o šoku, který pro část izraelské veřejnosti znamenaly záběry často násilného vyklízení židovských osad izraelskou armádou...
Izraelcům asi není potřeba to připomínat. Gitaiův film ale není ani moc „insiderský“, jeho teze je jednoduchá a i člověku, který si tu dobu pamatuje spíš vágně, nezní nijak nově: odpůrci mírového procesu od extremistů po pravicovou opozice v čele s dnešním premiérem Netanjahuem vyhrotili atmosféru v zemi tak, že vražda byla vlastně logická, musela přijít.
Ta teze, asi pravdivá nebo přinejmenším relevantní, je během dvou a půl hodin dokola opakována, nic moc k ní autoři vlastně nepřidávají (snad s výjimkou údajné kletby předních rabínů na Rabina a jejích souvislostí), poselství se z filmu navíc táhne velmi pomalu. V protahovaných scénách zasedání různých komisí například.
Gitai zjevně neměl v úmyslu natočit typické dokudrama, strhující rekonstrukci. Jeho uchopení tématu podivně neurčité, různorodé prostředky vyprávění se v něm neumocňují, spíš činí celek docela rozplizlým. A nahradit publicistickou popisnost nějakou působivou zkratkou nebo metaforou se autorům, myslím, nepovedlo. Dal jsem si kvůli tomu filmu budíka. Takže to bylo osobní.
Kvůli novinářské projekci italského soutěžního filmu Zpovědi, jsem si taky dával budíka. Takže to taky bylo osobní, vlastně ještě osobnější. Taková naleštěná evropská velkoprodukce, uměníčko na druhou. Tak hluboké! Tak pronikavé! Tak... jako... kulturní!! A k věci! To hlavně. To teda fakt.
Odehrává se to na nějakém ostrově na severu Německa, kde se sešla smetánka bohatých a mocných. Asi je to schůzka G8 nebo nějaká jiná příležitost, kde zástupci zvrhlé elity zvolna bloumají chodbami, zvolna plavou spoře nasvícenými bazény, jedí vybrané pochoutky v nazdobených sálech a přitom všem dumají, co hrozného by mohli způsobit trpícímu lidstvu.
Tentokrát si ale tu svou seanci oživili, šéf MMF pozval i zástupce toho lidstva, ke svatosti směřujícího kartuziánského mnicha, celosvětově úspěšnou autorku dětských knih (její nejslavnější dílo se jmenuje Moudré dítě a jsou v něm mj. obrázky ptáčků, hned bych to koupil potomkům) a něco na způsob Boba Geldofa, akorát, že to není Bob Geldof.
Mnich v bělostné kutně v těch chodbách bloudí s nimi a jeho svatost „nastavuje zrcadlo“ jejich zvrhlosti, samozřejmostí je průběžné trousení mouder. Situaci zkomplikuje sebevražda hostitele, stala se navíc vpředvečer oznámení jakési systémové změny zvrhlou elitou připravené. Z filmu není sice jasné o co přesně jde, zjevně se ale jedná o nějaký apokalyptický plán, v jehož důsledku zařvou všechna koťátka na naší zmučené matičce Zemi nebo tak něco.
Ne snad, že by smrt, možná i vražda, do filmu vnesla nějaké tajemství nebo, nedejbože, drama. Nemůže, všechno je přeci jasné. Autorovi, divákovi, každému. Tak proč to jasno nepředvést, nenechat ho rozeznít v okázalých plcích hodných sušenky pro štěstí z čínské restaurace a vypulírovaných obrazových klišé.
V něčem film Roberta Anda působí jako varianta Sorrentinova Mládí - nejsem velkým fanouškem toho filmu, ale takovou „poctu“ si vskutku nezasloužil. Po všech stránkách prostřední, veledůležité nudy, přesvědčené, že je básnicky vyjádřenou diagnózou blbé doby. Spíš je ale symptomem té doby a její blbosti.
Reputaci italského umění v mých očích víc než napravila návštěva projekce strhujícího díla, myslím, že se jmenovalo Itálie proti Německu ve čtvrtfinále fotbalového Eura. Ani dvouapůlhodinová stopáž nevadila, pro mě za mě to mohlo být delší. Ale tak skvělá dramatická výstavba. Strhující tempo. Nervy drásající napětí. Snad jenom ten konec byl trochu předvídatelný. Dalo se čekat, že Němci vyhrají. Ale to je možná další charakteristika skutečného umění - dokáže spojit vědomí osudové předurčeností s nejistotou, že by to třeba tentokrát mohlo být jinak. Přivede člověka, aby do poslední vteřina fandil těm azurovým a věřil, i když sám ví, i když svět ví... Ale stejně to ten Buffon mohl chytit. Snad v nějakém lepším světě...
