S prezidentem Zemanem není nikdy nuda

Česká republika se se svým prezidentem opravdu nenudí. Stalo se již takovou pěknou tradicí, že se každý rok objeví jména profesorů, které se pan prezident rozhodl nejmenovat.

Problém má několik rovin: právní a morální.

Právní problémy jsou hned dva. První z nich zní: platí pro prezidenta princip právního státu, anebo je prezident nad zákonem? Zákon o vysokých školách říká v §74/1, že „V řízení ke jmenování profesorem se prokazuje pedagogická a vědecká nebo umělecká kvalifikace uchazeče, který je význačnou a uznávanou vědeckou nebo uměleckou osobností ve svém oboru.“

Předpokladem pro profesuru tedy není běloskvoucí minulost kandidáta. V žádném případě nechci obhajovat případná minulá selhání kandidátů, profesor by jistě měl být vzorem a součástí společenské elity. Nicméně podle platného zákona to není kritérium pro jmenování profesorem. Proto prezident nemá možnost odmítnout jmenovat kandidáta profesorem kvůli jeho údajnému selhání v minulosti. Pokud tuto možnost mít chce, tak je napřed třeba změnit zákon. Prezident nad zákonem nestojí.

Druhý právní problém spočívá v tom, zda v §73 zákona o vysokých školách „Profesora pro určitý obor jmenuje prezident republiky na návrh vědecké rady vysoké školy podaný prostřednictvím ministra“ slovo „jmenuje“  je třeba vykládat jako „musí jmenovat“, anebo zde existuje prostor pro prezidentovo uvážení.

V minulosti mezi mnohými odborníky i současný ministr spravedlnosti Pelikán v kauze prof. Putny jasně argumentoval, že prostor pro uvážení prezidenta v tomto případě neexistuje.

Morální problém nevidím tolik na straně kandidátů jako u prezidenta. Někdo, kdo veřejně bez důkazu dehonestuje osobnost typu Ferdinanda Peroutky a není ani schopen uznat svoje pochybení, což by každý dospělý člověk dávno udělal, kdo neumí rozlišit, zda je Putin náš spojenec nebo nepřítel, někdo, kdo dovolí své dceři producírovat se na pochybných party před kamerou a kdo mluví do veřejnoprávního rozhlasu jak pasák pražské galerky, nemá právo posuzovat případná selhání kohokoliv.

Nejsem přítelem změn zákona jen kvůli tomu, že momentálně např. prezident není na výši svého úřadu. Toto slovo „momentálně“ se ale v různých variantách vyskytuje již příliš dlouho, a to – mimo profesury - už od prezidenta Klause (vzpomeňme jen na „udělování milostí“).

Možná by současná situace mohla být motivací k přechodu na standardní západní systém, kdy si profesora jmenují vysoké školy a prezident do toho nemá co mluvit. Na jednu stranu by to mohlo oslabit jmenování profesora jako celostátně uznané osobnosti, na stranu druhou by ale šlo o jasné potvrzení akademických svobod a jejich nezávislosti na státní moci.