Tato válka není občanská
Jak se blíží termín prezidentských voleb na Ukrajině, začíná být nad slunce jasné, že základní režijní scénář Ruska – rozčlenění ukrajinského státu pomocí záškodnické války na „lidové republiky“, zkraje „nezávislé“, později ruské – dostává povážlivé trhliny.
I přes svou nebetyčnou nezkušenost nová ukrajinská moc dokázala obnovit a zajistit kontrolu nad všemi oblastmi země, až na dvě, které svou zeměpisnou polohou a složením obyvatelstva jsou nejvíce příhodné pro přeshraniční diverzi. Drobné územní zisky však nemohou zastřít skutečnost, že naprostá většina ukrajinského území i s jeho obyvateli je pro Putinův celoživotní projekt Eurasijského svazu nadobro ztracena. Zatímco v duši hlodají pochybnosti, co dál s Ukrajinou po prezidentských volbách, navenek prosazuje rozjetá kremelská propaganda představu, že se stále ještě jedná o vnitrostátní konflikt coby důsledek nepřekonatelných etnických a ideových rozporů. Ministr zahraničí Sergej Lavrov to výstižně shrnul do snůšky nesmyslů: „Západ ztratí zbytky důvěryhodnosti, pokud neuzná, že mezi západem a východem Ukrajiny existuje zásadní rozdíl. Západní země by měly se vší vážnosti vzít v potaz výsledky lidových referend a přiznat, že země je na pokraji celoplošné občanské války.“ Co slovo, to klam.
Jeden nemusí být třídním premiantem, aby měl povědomí o tom, že mezi obyvateli západních a východních regionů Ukrajiny jsou nepřehlédnutelné rozdíly. Avšak svět je pln státních útvarů obývaných podstatně rozdílnějšími národy. Není třeba mít červený diplom, aby na mysli vytanuly takové Švýcarsko nebo Bosna, o samotné Ruské federaci nemluvě, kde po boku pravoslavných Rusů žijí třeba muslimští Čečenci nebo buddhističtí Kalmykové či Tuvinci, každý navíc s vlastním jazykem. I když kremelská propaganda nyní houževnatě pracuje na obrazu Ukrajiny coby umělého výtvoru Bismarckovy rusofobní politiky, raději mlčí o tom, že Ukrajina není žádný novotvar a za poslední století její státní existence nebyla zpochybňována žádnou ruskou vládou.
Informace o lidových referendech, jakož i o jejich výsledcích, by vůbec neměla být předkládána oznamovacím způsobem, nýbrž kondicionálem. I když na jejich základě v Doněcku, Luhansku a zvlášť ve vesnici Malinovka vznikly samostatné lidové republiky s příslušnými vládami, jedná se o čistou mystifikaci. Jak jinak vysvětlit, že nebývale vysoká účast nebyla ani trochu poznamenána tím, že ve statisícových městech Marjupol, Kramatorsk a jiných hlasování vůbec neproběhlo, neboť se tam čile válčilo. Co se dělo v menších obcích těchto dvou oblastí, ví jen bůh. Každopádně se tam volby nekonaly. Dlouhé fronty k volebním urnám, jejichž obrázek nám nabídli pohotoví ruští kameramani, ani nemohly být kratší, neboť na celé mnohamilionové voličstvo bylo dohromady otevřeno jen dvacet volebních míst, ne vždy místností. Pro srovnání: na dvoumilionovém Krymu fungovalo oficiálně tisíc volebních místností. Avšak i tam dle pozdější vzdorovité zprávy Rady pro lidská práva při prezidentovi RF výsledky hlasování byly upraveny zhruba na dvojnásobek.
Jedním z nejzáludnějších tvrzení ruské propagandy je neustále omílaná teze o tom, že na Ukrajině probíhá občanská válka nebo se k ní přinejmenším schyluje. Nejde jen o to, že zkrachovaly pokusy zažehnout občanský konflikt v Charkově, Oděse, o Dněpropetrovsku nemluvě. Jde o to, že ani na Donbasu, kde Putinovi straní asi většina obyvatel, válka neprobíhá mezi místními občany bránícími se proti genocidě fašistické kyjevské junty na jedné straně a ukrajinskou armádou na trestné výpravě na straně druhé.
Tak třeba do veřejného povědomí vstoupilo jméno velitele „domobrany“ města Slavjansk Igora Girkina přezdívaného Strelcov. To on nyní povýšil sám sebe na vrchního velitele ozbrojených sil Donbasu. To on zajal pozorovatelskou misi OBSE a označil její členy nejdřív za špiony NATO a pak za své narozeninové hosty. Stačí otevřít jeho stránku na sociální síti VKontakte.ru (nebo com), abychom se seznámili s jeho sebeprezentací. Pan Girkin vulgo Strelcov tam pózuje v plné polní carského důstojníka, sděluje o sobě, že je nesmiřitelný pravoslavný monarchista, že přísahal věrnost potomkovi ruského panovnického rodu Kyrilu Romanovovi. Tento „carský důstojník“ je profesionálním zabijákem a opravdovým psem války: zúčastnil se všech válečných konfliktů posledních dvaceti let, od severokavkazských, až po balkánské. Chlubí se svými pracovními styky s důstojníky FSB. V pauzách mezi vytrháváním zubů a vykucháváním zajatých odpůrců píše prý vlastenecké pohádky pro děti. Fašistická junta v Kyjevě je dle jeho názoru dílem židozednářského spiknutí. Nabízí se otázka: co tento pravoslavný židobijce, který celý svůj život žije v Moskvě a na Donbas se dostavil až po kyjevském Majdanu, má společného s občanskou válkou na Ukrajině? Na kterém blešáku tento válečný dobrodruh nakoupil protitankové pěsti, přenosné protiletadlové střely, telekomunikační prostředky a přístroje nočního vidění, jimiž vyzbrojil svou pestrou armádu složenou ze stejných žoldnéřů většinou připutovavších z Krymu nebo odjinud?
Nebo další „polní velitel“ původem z Jižní Osetie Oleg Kuduchov, který zavěsil na YouTube pozoruhodný klip s názvem Osetinští dobrovolníci v Doněcku. Na videu spatříme oddíl fousatých muslimských bojovníků, kteří svého času v ruském žoldu válčili proti gruzínským fašistům a nyní byli vrženi do boje proti fašistům ukrajinským. Otázka zní: leží Osetie někde na východě Ukrajiny? Pokud ne, jakápak občanská válka?
Samozvaným prezidentem Doněcké lidové republiky je jakýsi Denis Pušilin, v Rusku trestně stíhaný za svůj podíl na podvodné pyramidové hře MMM. Přivandroval na Ukrajinu, aby – jak se říkalo za války – „vlastní krví odčinil zločin“. Další podvodník ze stejné pyramidy Denis Jacjuk, vůdce nepovedeného oděského antimajdanu, musel po nezdaru záškodnické akce utéct do Ruska. Nejinak vypadá ostatní „věrchuška“ východoukrajinských povstalců.
Vše řečené neznamená, že na východě Ukrajiny nejsou upřímní stoupenci připojení oblasti k Rusku. Je zde dost nostalgických starokomunistů, válečných veteránů a důchodců ožebračených ještě sovětským režimem, babiček s pletacími jehlicemi, které vám řeknou, že se modlí před Putinovou ikonkou. Je zde dost marginálů všeho ražení, kteří vážně tvrdí, že „80 procent světových vynálezů patří Rusům“. Jenže stejně tak je dost nespokojených důchodců a marginálů v samotném Rusku, kteří vyznávají nejobskurnější spiklenecké teorie a reálně vraždí přistěhovalce, novináře a aktivisty nevládních organizací. Přesto tomu nikdo neříká občanská válka. Skutečnost je taková, že ani marginálové, ani jurodivé babičky s pletacími jehlicemi nejsou schopni zahájit opravdovou občanskou válku. Potřebují k tomu velké peníze, televizní propagandu na vymývání mozků, vycvičené vojáky, výzbroj a výstroj – a to vše jim může poskytnout jen nepřátelský soused v záchvatu rozpínavosti. Staří Číňané tomu říkali „podříznout cizím nožem“ a pak vždy zůstává možnost tvrdit, že nůž přece není váš.
Chcete-li znát pravdu, položte si otázku, co se stane s Doněckou lidovou republikou, když ze situace odečteme Rusko? Stačilo by, kdyby se Rusko oficiálně distancovalo od separatistů a odsoudilo jejich počínání. Odpověď může být jen jedna: zmizí přes noc jak ranní mlha po východu slunce. Pak to ale není občanská válka.
