Nové Star Wars: souboj s bolestí vlastního srdce

Nemyslím, že má smysl předstírat, že nový díl Hvězdných válek lze sledovat bez utkání s touhou, radostí a bolestí svého srdce. Dojetí po prvním zhlédnutí je příliš silné: a čím víc času od projekce uběhlo, tím je vtíravější a omamnější. Ostatně je nesnesitelné a tuze těžké psát tyto řádky a pokoušet se jakkoli o viděném přemýšlet, natož místo vděčného pokorného mlčení a prožívání se ho snažit zprostředkovat a vyložit.

V zjevné sázce na toto dojetí ale zároveň jsou největší deviza i um i slabina Epizody VII. Zážitek z tohoto filmu totiž je výsostně intimní, protože jako málokterému jinému se tomuto daří zprostředkovat fyzický návrat do dětství a světa, který zmizel. Slogan „kdysi dávno v jedné předaleké galaxii“ tak s tímto snímkem získal nový význam a titul dílu Síla se probouzí lze vnímat i jako upozornění, jak málo toho víme o lidské paměti. Ono absolutní opojení náladou filmu samozřejmě je dáno rozhodnutím jeho režiséra J. J. Abramse vrátit se k poetice starých dílů z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let a pominout díly novější (pro pořádek: dějově starší, technicky pokročilejší, vyprávěním domněle blyštivější a celkově na nic).

Bylo o tom napsáno už hodně, dokonce dávno před dokončením aktuálního snímku. Novinka skutečně je špinavá, oprýskaná, liduprázdná a zadumaná jako starší díly, jenže stejně jako ony taky je strukturována. Všecko je tu na svém místě a ve známém pořadí: začíná se úderem zlých, pokračuje se na poušti, zase sledujeme (jak postupně vychází najevo) osamocenou figuru enormně nadanou Silou, zase má komplikované a tajuplné rodinné zázemí, zase se znenadání a v pravý čas objeví Han Solo, zase se přesuneme na zelenou planetu, zase se pravidelně střídají velké přestřelky stíhaček ve vesmíru a souboje jednotlivců na planetě pod nimi, zase se buduje paprsek smrti, proti němuž se bouří odboj. Je-li pravda, že George Lucas prohlásil, že film bude milován proto, že dokonale odpovídá tužbám fanoušků, měl možná na mysli právě tuto dokonalost kopie. Přitom její potíž je v tom, že na rozdíl od předešlých příběhů tentokrát není jasné, proč se co děje.

Balanc mezi třemi

Jak je možné, že pouhých třicet let po pádu Darth Vadera existuje silná organizace První řád, v podstatě teroristická skupina, která má obrovský majetek, takže zvládne postavit ještě výkonnější a větší hvězdu smrti, než jakou mělo císařské impérium? Kdo je to zlý Snoke a kde se vzal? Proč princezna Leia po vítězství nad císařem nevládne celé nebo aspoň své říši, ale je členkou jakési odbojové organizace? Jistě že je na vojenský život zvyklá, ale proč tedy nemá šarži v republikánské armádě? Diváci znalí světa Hvězdných válek nejen z filmů, ale taky z dalších médií tápat zřejmě nebudou, pro ostatní je to nesrozumitelné. Jinými slovy, problém není v otázkách, na něž odpověď přijde v pokračováních, nýbrž v těch, které se vztahují k oněm třiceti letům mezi událostmi z Návratu Jediho (nově a jistě oficiálně Návratu Jediů) a událostmi z aktuálního filmu.

Ten zkrátka neustále balancuje na pozici mezi filmem, jenž účtuje s nepovedenými předešlými díly (nijak je nepřipomíná), hlásí se k povedeným předešlým dílům (nejen uvedenou skladbou, ale i něžnými drobnostmi, jako je scéna v hospodě včetně koncertu mezirasové kapely) a zároveň zakládá svět nový (nových postav, na nichž předvádí, jak se od sedmdesátých let proměnil náš svět: hrdiny jsou žena a černoch, kdežto muž hřebec je odsunut do vedlejší pozice schopného pilota). Úkolem tohoto dílu – aspoň se tak zdá – je starý svět si připomenout i se s ním rozloučit. Vždyť proč nevěřit ohlášeným záměrům studia Walt Disney, které nyní právy k Hvězdným válkám disponuje, že kromě nové trilogie vzniknou i samostatná dobrodružství některých postav, a neobávat se, že celý tento dávný předaleký svět se z výjimečného díla možná promění v standardizovaný seriál v konturách Avengers? Nejen proto, ale i kvůli postupujícímu stáří představitelů někdejších hlavních rolí, scenáristy a hudebního skladatele je to teď zkrátka naposled, kdy se oním dětstvím jde nabažit, než doopravdy a definitivně zmizí a ustoupí dětství jiných generací.

Také proto se s postavami vrátil jeden z nejdůležitějších tvůrců původních Hvězdných válek, a sice scenárista Lawrence Kasdan, jenž napsal už epizody V a VI. Také proto se vrátil Harrison Ford, jehož vesmírný pašerák Han Solo se de facto stal hlavní postavou nynějšího dílu a který v každé své scéně dokládá, proč zrovna on se stal největší hvězdou z ansámblu původních filmů a proč osmdesátá léta byla navýsost fordovská. Není sice příliš poznat, jak se liší Fordův starý Han Solo od Fordova starého Indiana Jonese – dřív se přece jen tolik nepodobali –, zato vyniká Fordova schopnost nadsázky a žánrového herectví ve scénách s Carrie Fisherovou, jejíž toporná Leia jenom rmoutí. Naštěstí „mladí“ dávají naději, že to jednou zvládnou i sami: k vrcholům filmu patří dvě střetnutí Adama Drivera a Daisy Ridleyové, uhraná očima. Driver vypadá, že dozrál do úloh věčně duševně rozjitřených záporáků typu Alana Rickmana.

Loučení jaksepatří

Ale víc než film naděje ze zachráněné budoucnosti přece jen sledujeme film loučení. Takového, jakých mou generaci čeká ještě několik. Současně s Hvězdnými válkami se možná definitivně loučí Rocky, možná ještě jednou dojde na Indiana Jonese, Ramba, Axela Foleyho. Jednou se rozloučí taky Steven Spielberg, Martin Scorsese, Ridley Scott, Arnold Schwarzenegger a další. Kéž by to ale všichni zvládli tak jako George Lucas: odhodláním svěřit bez výhrad své nejlepší dílo mladším. Kéž by to vždy dopadlo tak, jako Hvězdné války. Vnímat je jako zklamání nenaplněných představ, jak se už nezřídka v ohlasech diváků i recenzentů objevuje, je nepochopení tohoto filmu. Jednak každý měl jiné ambice a všem se zavděčit nelze, jednak loučení má být dojemné: a v tomto směru nemohli tvůrci udělat víc.

Výsledek je kalkul přesně v intencích, jakých chtěli tvůrci dosáhnout. Ostatně J. J. Abrams už předvedl, že dovede s klasickou látkou naložit taky bezohledně. Jeho Star Trek na dřívější svou poetiku nedbá a usiluje o dílo, jež se zavděčí současné mládeži. Kdežto Hvězdné války jsou přiznané retro už svým pomalým tempem, díky nemuž dávají zapomenout, že od časů jejich největší slávy vznikl Matrix, Harry Potter, Avatar, Pán Prstenů, Avengers, nový Batman. Člověk nemá jít z kina jako kdysi opojen, že viděl něco nového. Má se vracet do světa, v němž je vše, jak má být; bezpečné a známé. Proto půjdu znova. A vy pojďte taky.