Strašné je žít (jako umělec) aneb V nitru Llewyna Davise

Talent je prý dar. Jak se to vezme a jak pro koho. Většina filmů o umělcích logicky popisuje ty výjimečné případy, tedy tvůrce velkých děl, kteří dosáhli slávy už během svého života nebo se jejich posmrtné ocenění dá vnímat za horizontem vyprávění o jejich pozemských strastech. Fiktivní hrdina posledního filmu Joela a Ethana Coenových – folkový zpěvák Llewyn Davis – je naopak umělec v mnoha ohledech typický. Nikam daleko to nedotáhl a asi ani nemohl, nebude nikdy objeven, možná by toho v jeho případě taky nebylo moc co objevovat. Asi by byl šťastnější ve světě, kde hudba by byla neznámá.

Obrazy z jeho života předkládají tvůrci, kteří „toho“ dosáhli. Američtí klasici, již jsou v pozici, kdy si mohou natáčet prakticky, co chtějí, samozřejmě v rozpočtových mezích té nákladnější nezávislé produkce Jejich práce má publikum, asi v ní nacházejí naplnění. To všechno právem, protože mají-li bratři Coenovi zrovna dobrou chvíli (a mívají je dost často), jsou ve světě současného filmu těžko k překonání.

Film V nitru Llewyna Davise přesto působí jako práce pro Coenovy dost osobní. Jako kdyby ten vynervovaný, protivný a parazitický štvanec múz byl taky nějakou jejich možností, cítili se být jen krok od něj – jako skoro každý, kdo se někdy nechal zlákat k tvorbě. Možná i proto je film o hrdinovi, jenž prakticky není schopen empatie, jedním z jejich nejempatičtějších.

Inspirací pro něj byla autobiografie folkového hudebníka Davida van Ronka, výrazné postavy newyorské čtvrti Greenwich Village v době, kdy tam probíhal folkový boom. Ambicí autorů ale zjevně nebylo vykreslit nějaké historické období. Zimní New York, skvěle zachycený kamerou Bruna Delbonnela, ve filmu vypadá jako místo jistým způsobem abstraktní, vytržené z času a taky dost nevlídné, potemnělá imprese, vzpomínka, které prchavost a ztracenost dodaly smutnou krásu.

 V bludném kruhu

Llewyn Davis (výborný Oscar Isaac) ji ale nevnímá. Neúspěšně se protlouká od jednoho špatně zaplaceného koncertu k dalšímu, další půjčce, dalšímu gauči v bytě někoho ze zužujícího se okruhu těch, kdo ho ještě jakž takž snesou. Pokouší se o sólovou dráhu potom, co se rozpadlo duo, jehož byl členem. Moc se mu to nedaří. Bere kšefty, které jsou pod jeho úroveň. Má nepříjemnou schopnost přivádět partnerky do jiného stavu, otcem se ale rozhodně stát nehodlá, možná i proto, že jeho vztahy s vlastní rodinou jsou všelijaké. K lidem, kteří mu jsou ochotni pomoci, se chová hnusně. Pochybuje o svém umění, přestává v něm pro sebe vidět perspektivu.

Děsí se ale „přežívání“ , jako kdyby jeho život nebyl právě tím. Čeká, že se něco stane. A neděje se nic. Ztratí kamarádovu kočku, pokouší se ji najít, vyrazí na cestu za vlivným promotérem do Chicaga, slibuje si od ní rozhodnutí, pravdu – a taky, že ji dostane. Ať už se ale z té existence, v níž uvízl, zkouší vymotat jakýmkoli směrem, vždycky skončí tam, kde už byl.

V nitru Llewyna Davise se občas popisuje jako pandán k jinému úspěšnému filmu Coenových, komedii Bratříčku, kde jsi?. V obou filmech hraje výraznou úlohu lidová hudba, oba jsou trochu sarkastickou variantou Odysea – první Homérova, druhý Joyceova. V nitru Llewyna Davise je ovšem ve srovnání s Bratříčkem film daleko tlumenější. Je v něm méně světla a také všeho, čím filmy Coenových často oslňují. Ubylo jiskrných dialogů (jakkoliv ve filmu taky jsou), břitkých a přesných charakteristik (dtto), to vše uvolnilo místo emoci, někdy vyjádřené smutným smíchem, jindy ulpívajícím pohledem, poetickou montáží.

Hudba jako maják i bludička

Svět Llewyna Davise působí krutě, ty neúspěšné odvrhuje a i ty chvíle, jež slibují nějakou intimní katarzi, se v něm zvrhnou v krutý žert. A Llewyn Davis se v tom světě bezohledně chová. Film Coenových ale zároveň naznačuje, že kolem nešťastné hlavní postavy je toho víc, v písních, jež zpívá, v obrazech před jeho očima jako by byly přítomné ozvěny jakéhosi smyslu, jenž ale před Llewynem uniká, je pro něj nedostupný, byť jím třeba sám dokáže někdy prodchnout svoje vystoupení.

Říká, že hraje písničky, které „nikdy nebyly nové a nikdy nezestárnou“. A dokáže je zahrát líp než jiní, kteří přitom slaví větší úspěchy než on: například jeho kamarád Jim, jehož „pravdařské“ pódiové manýry si ve filmu krásně vychutnává Justin Timberlake, nebo dobrosrdečný a pitomý Troy (Stark Sands), jenž se ovšem podle manažerů umí napojit na publikum. Llewyn poznává, že svět často funguje cynicky a krutě, náhodně, je mimo jeho kontrolu. Postupem filmu se také ten svět mění z vybledlé dobové fotografie v temnou krajinu duše, jakési hudební zásvětí, kde zvuk projíždějících aut může znít jako zlověstné a nesrozumitelné poselství osudu, a jímž se toulají přízračné figury (nezapomenutelný John Goodman!), mezi něž se hrdina jednou možná zařadí.

Stižený prokletím talentu, dost velkého na to, aby v hudbě rozeznal hodnotu od nápodoby, a příliš slabého na velké autorské gesto, jež by ho vytrhlo z cyklu, v němž je uvězněný. Ty chladné kraje, v nichž bloudí Llewyn Davis, občas prosvětlí hudba. Ta jako maják signalizuje možnost, skutečnost ještě něčeho jiného než je tohle, a jako bludička vede toho nešťastného protivu ještě hlouběji do těch končin, z nichž už nemusí být úniku.

V nitru Llewyna Davise (USA, 2013)

režie: Joel Coen a Ethan Coen

hrají: Oscar Isaac, Carey Mulliganová, Justin Timberlake a další