1 Recenze

Živelná výpověď Heleny Skalické je příběhem jako od Hrabala

Přirozená lidská touha škatulkovat výsledky jakékoli práce do přehledných katalogů by některým knihám nejspíš přisoudila štítek dementní. Ne proto, že by byly špatné, nýbrž proto, že jejich vypravěči jsou jednoznačně abnormální a nároky jejich řeči nutí číst dílo soustředěněji, než je obvyklé. Je to případ Forresta Gumpa, Samka Táleho i strýce Pepina. Je to případ i knihy A to si pak můžeš řikat, co chceš od Heleny Skalické a Pavla Novotného.

Skeptický název knihy je povzdechem života její hrdinky. Helena Skalická (ročník 1951) dnes je úspěšná výtvarnice, představitelka art brut, tedy syrového umění jedinců postižených šílenstvím. Sama Skalická tvoří čímkoli, co jí přijde pod ruku: rtěnkou, uhlím nebo očními stíny. A nad výsledky svého snažení má nadhled: "Řikám ti, mám jenom málo obrázků, který sou tak dobrý jako štípání dříví." Tvoří víc náhodou než ambicemi, protože – jak tvrdí doslov knížky – kreslit a malovat o překot začala Skalická po pětačtyřicítce v arteterapeutických dílnách.

Do té doby jí byla ordinována jiná léčba: despotický otec, který ji neustále bil (a zbytek rodiny se od něj přehlíživosti k Heleně přiučil), život na útěku a na ulici a ponejvíc v psychiatrických léčebnách. Podáno je toto životní zápolení živelně a je plné osvěživého pokrucování češtiny, severočeských nářečních prvků a překotných formulací, takže výsledek je akorát tak arytmický, aby uhranul, ale ještě neztratil přitažlivost výjimečného příběhu, „který napsal sám život“. Ideálně „podle skutečných událostí“.

Pro představu: „Cokoli uděláš, za každou ptákovinu skončíš v síti. Já tam byla kolikrát. Něco mi řekli a já jim dala přes držku a bylo to. Jenže já jim tu síť rozpárala, a už mě měli zase na chodbě. Zůstaly po mně jenom rozpletený provazy. Protože ty provazy se daj takhle rozšmodrchat, buď vylezeš spodem nebo horem. Musíš to ale umět, musíš vědět, kde začít, jinak to nikdy nerozmotáš. A když mě dali do kurtu, ty myslíš, že mě tam měli nějak dlouho? To se spolehni, že takhle se to vezme a urve se to. (…) Anebo prdelošoky. To byla taková bedýnka, musel sis lehnout na břicho, takhle tě chytli, ruce ti drželi a dávali ti elektrický rány do zadku.“

Autenticita, ty vole! Syrovost, ty vole!

Kniha byla několikrát nominovaná v anketě Kniha roku Lidových novin, dosavadní ohlasy spojuje nadšení pro prezentovaný příběh, všechny přiznávají, že výsledná podoba textu je dílem básníka Pavla Novotného (ročník 1976), a všechny aplaudují za „autentičnost“ a „syrovost“ vyprávění. Pravděpodobně za ně autoři recenzí vydávají jednak jazyk, jednak reálie příběhu nešťastným osudem bičované ženy. To, o čem vypráví, zdá se, považují nadšenci za pravdivé. Plodnost takových myšlenek připomíná šedesátá léta a debatu nad literárními reportážemi nebo později v devadesátých letech nad knižními deníky. Literatura – tedy vymyšlené příběhy – tehdy dle mínění mnohých coby seriózní médium skončila a její místo zabral autentický, čili opravdový zážitek.

Potíže jsou dvě. Zaprvé Pavel Novotný v ediční poznámce vypočítává, jak moc a jak konkrétně upravoval Skalické jazyk a strukturu vyprávění, tudíž přiznává, že výsledný text je velmi stylizovaný. (Velmi zdařile ovšem.) Zadruhé pravděpodobně málokdo z fanoušků knihy má zkušenost s nějakými léčebnami, dětskými domovy nebo pasťáky, tamním životem a klientelou. Vývoj v těchto zařízeních za minulého režimu i po převratu nezřídka byl odporný. Dodnes prestiž těchto zařízení stoupla, Česká republika je zhruba vprostřed cesty k západoevropským standardům v ústavní péči o dítě, ale odborné pracovníky je stále co učit. Například správné odpovědi na otázky, zda chování dítěte víc ovlivňuje trest, nebo pochvala a zda pedagog nebo lékař vědí vždy lépe než dítě, co je pro něj nejlepší.

Při vší úctě k Heleně Skalické, jejíž život buď jak buď byl zlý, nezáviděníhodný a jistě i krásný, jsou mi některé zákruty jejích vyprávěnek důvěrně známé. Děti, s nimiž jsem směl v čase své práce ve výchovném ústavu pracovat a žít, nezřídka reagovaly podobně jako ona: nenápadným chvástáním, co všechno dokázaly a jak kdy obstály. Helena Skalická – tedy vypravěčka – takřka každou situaci a problém řeší bitkou, již ovšem vždy a nad všemi vyhrává. Však se jí říká mlátička. Zvládá krkolomné útěkové kousky a na svých útěcích naráží většinou na hodné lidi, aniž připustí, že by někdo mohl být šikovnější a morálnější než ona.

Je to pochopitelná sebechvála: veřejnou prezentací svých schopností si odmítané děti často budují sebedůvěru. S pravdou ale nemívá mnoho společného. Vyprávění je to krásné, jen nevěřím, že se vše seběhlo právě takhle. Proto tleskám, dobrému příběhu.

Helena Skalická, Pavel Novotný: A to si pak můžeš řikat, co chceš, dybbuk, 2013, 144 stran, 197 korun


Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.