Karikatura politické korektnosti v Bílém domě

Karikatura politické korektnosti v Bílém domě 1
Komentáře

Ondřej Štindl

Čerstvě zvolený americký viceprezident Mike Pence před pár dny zašel do divadla, vybral si broadwayskou produkci publikem i kritikou velice ceněného muzikálu Hamilton. Část lidí v publiku na něj bučela, při děkovačce dostal od části ansámblu jakožto představitel obávané Trumpovy administrativy kázání. Příjemné to zřejmě nebylo, posláním divadla asi není „vychovávat“ svoje návštěvníky podobně (v danou chvíli) mocenským způsobem, ale stane se – doba je docela vzrušená. Pence na tu zkušenost reagoval přiměřeně a velkoryse, bučení je podle něj projevem svobody, slova herců po představení vyslechl se zájmem, představení bylo úžasné. Donald Trump ale věc vnímal jinak, na svém pověstném twitterovém účtu poslal divadelníkům jednoznačný vzkaz: „Omluvte se!“

S podobným zaujetím řešil i pravidelný satirický pořad Saturday Night Live, postěžoval si na jeho nevyváženost (v kontextu satiry úkaz skutečně šokující) a dožadoval se nápravy. Jistě, prkotiny, ale docela výmluvné – vypovídající o tom, že se Trump po smířlivých vystoupeních po překvapivém zvolení vrací ke svému obvyklému „nastavení“, permanentní ukřivděnosti.

Jeho vítězství v prezidentských volbách přivítala v Americe i mimo ni skupina lidí, kteří Trumpa v mnoha ohledech nemusejí, vidí v něm ale příslib změny, jež by mohla zvrátit trend zešílevší politické korektnosti (v Česku se projevuje nanejvýš slovně v rámci docela úzké skupiny lidí). Je to planá naděje, v něčem vlastně nesmyslná. Donald Trump a jeho hnutí nepředstavují nějakou alternativu politické korektnosti, spíš její variantu, karikaturu něčeho, co je samo o sobě karikaturou nebo k ní má alespoň blízko. Nejde jenom o to, že Trump v kampani předvedl něco na způsob tzv. identity politics, již akademická levice dlouhodobě prosazuje.

Především přejímá mentální vzorce známé z politicky korektního světa. Skenování všeho vůkol, aby se tam našel důvod k afektovaně formulovanému pobouření, jež je třeba okamžitě a veřejným způsobem projevit. Získat tak pozornost a postavení pronásledovaného mučedníka, vyjevit svoje pocity světu, udělat z něj divadlo svých emocí. Projevuje-li se takhle větší část společnosti, stane-li se pro ni neustálá pobouřenost cílem, přestává být možný nějaký dialog. Zůstanou jenom bubliny, které na sebe vzájemně pořvávají, snaží se přenést rozdělení už segregovaného virtuálního světa i do toho reálného, jedna druhou provokují k nejhoršímu, byť by společnost kolem nich spěla k rozpadu. Začne vyšilovat podobně jako všichni ti jednotlivci, kteří se chovají způsobem, jenž je zničující pro jejich mentální zdraví (popsal to známý psycholog Jonathan Haidt v často citovaném textu The Coddling of the American Mind). Tahle možnost budoucího vývoje rozhodně není specificky americká. A nepřišla na svět s Donaldem Trumpem, ten její příchod pouze učinil pravděpodobnějším a akceleroval ho.