Proč mají lidé raději Popelku než půlnoční

Příchod Spasitele celého světa je dostatečný důvod k oslavám. Ani veškerý komerční cirkus nemůže zakrýt, jaký význam celý západní svět včetně jižní Ameriky, části Afriky a Asie přikládá narození jednoho dítěte v chudé palestinské rodině před více než dvěma tisíci lety. Člověk může naplňovat nákupní košíky třeba ve všech supermarketech ve městě, přesto stále zůstává v kontextu náboženských oslav, které ho spojují s křesťanskou kulturou.

Křesťanství funguje jako kotva, která spojuje dnešní společnost s minulými generacemi, a samozřejmě to platí i pro vánoční mýtus. Je pravda, že jen menšina Čechů, kteří jsou proslulí jako národ neznabohů, zamíří na půlnoční mši do kostela, aby dodrželi klasický římskokatolický či protestantský rituál. To však neznamená, že si nenašli náhradu, jiný příběh spojující je s minulostí. Ví to každý, klasickým vánočním mýtem jsou v Česku Tři oříšky pro Popelku, které každým rokem sleduje aspoň jeden a půl milionu dospělých lidí. Do určité míry to platí i v řadě dalších středo-, východo- i severoevropských zemí. Bez kostela si lze Vánoce představit, i bez opulentních nákupů, ale bez slavné pohádky, natočené před čtyřmi desetiletími a vysílané na Štědrý večer v hlavním čase na hlavním televizním kanálu, to prostě nejde a nepůjde nejspíš nikdy.

Jak nedošli do Betléma

Mnohokrát napodobovaný a kopírovaný film explicitně žádné křesťanské poselství nepřináší, skrývá však některé rozměry vánoční legendy, jak se ustavila ve středoevropském prostoru, tedy postavy venkovanů a lovců v zimních kulisách. Do Betléma sice žádný z nich nakonec nedorazí, ale klidně by mohli posloužit jako vhodná kulisa Božího narození.

Kotvou k minulosti je film Tři oříšky pro Popelku v mnoha dalších ohledech. Režisér Václav Vorlíček umístil příběh do exteriérů a jeho představitele do kostýmů, které měly připomínat vrcholnou renesanci šestnáctého století, a nabídl tím občanům únik z šedivé všednodennosti normalizačního socialismu. Popelka není ušmudlanou proletářkou, jak by se mohlo zdát ještě z předlohy Boženy Němcové, ale sebevědomou renesanční dámou, která se jen omylem ocitla někde na statku. Lid nemá revoluční sklony. Věrně a uctivě poslouchá svou osvícenou feudální vrchnost, což logicky zajišťuje šťastný život.

Naprosto se mýlí výklad, podle kterého Popelka slouží k nostalgickým vzpomínkám po „bezproblémovém“ životě na normalizace, podobně jako třeba Major Zeman nebo Nemocnice. Pohádka byla naopak vzpomínkou na šťastná šedesátá léta, která přinesla do komunistického Československa záblesk svobody. Film se začal připravovat v roce 1970, kdy ještě normalizátoři nestačili vyčistit Filmová studia Barrandov, scénář sepsal František Pavlíček, který už v té době nemohl z politických důvodů u filmu pracovat, a proto se musela pod příběhem podepsat kolegyně.

Rituál pro neznabohy

Vánočního rituálu po Česku se chopila i televize, která chce aspoň na Vánoce udržet diváky u obrazovky, aby neutekli k modernějším médiím včetně počítačů a smartphonů, a na rozdíl od jiných starších i nových filmů se jí to v případě Popelky daří. Tři oříšky jsou nejdražším filmem z archivu a šťastný televizní kanál, který vyhraje losování, ho může uvést jen jednou za rok, prý aby se „neokoukal“. Vánoce jsou také jen jednou.

Přesto nemusí propadat depresím divák, který film nestihl na Štědrý večer ani na programu ČT1 ani na slovenské Markýze. Film z produkce, na které se podíleli i východní Němci, se promítá zvláště v německy mluvících zemích skoro pořád, v samotném Německu běží od 25. do 27. prosince ještě šestkrát, konkrétně na BR, Einsfestival, NDR, RBB, MDR a SWR. Německá verze může Čecha těžko odradit, nakonec se věřící spoluobčané nebojí chodit na mši, i když je vedena v latinském ritu.        

Nemá smysl srovnávat význam Tří oříšků pro Popelku se skutečným vánočním příběhem. Ve dnech, kde se připomíná křesťanská naděje, že se svět může změnit k lepšímu, ale slouží stejnému účelu.