Charlie Hebdo nebyl první a nebude poslední

Charlie Hebdo nebyl první a nebude poslední 1
Komentáře

Martin Weiss

Co lze udělat víc než se poklonit památce jedenácti obětí vražedného útoku na francouzský satirický týdeník?

Je třeba říci, že nám tato událost velkou příležitost ke smysluplné akci neskýtá. Samozřejmě bych nerad byl usvědčen z omylu, ale vypadá to, že ať už se budeme s Francouzi solidarizovat, nebo ne, ať už česká média zaujmou k psaní o islámu jakoukoli redakční politiku, naše země je příliš bezvýznamná a málo propojená s islámským světem na to, aby aby někomu stálo za to nás trestat.

Tomio Okamura prý dostal výhružné vzkazy, ale ty u nás občas někdo veřejně činný dostává. Zbabělost některých vlivných médií, jako The Daily Telegraph, který obálky Charlie Hebdo pixeluje, kanadské veřejnoprávní televize, která vydala oficiální pokyn karikatury Mohameda nezobrazovat, anebo agentury AP, která reprodukce Charlie Hebdo stáhla z fotobanky, je odsouzeníhodná. Ale taky se z našeho závětří odsuzuje snadno.

Naše diskuse nejsou otázkou boje o přežití, jsou vytyčováním zásad, sympatií a antipatií. Pokud nás tyto úvahy mají k něčemu inspirovat, pak snad k hledání analogií v naší situaci. A jistou analogii lze možná spatřovat ve vyjadřování o konfliktu na Ukrajině. Netřeba šturmovat na barikády, jen občas zkontrolovat, zda to gusto, s nímž někteří zdůrazňují ukrajinskou zkorumpovanost, přijímají ruský výklad událostí na východě země a hledají polehčující okolnosti pro chování Kremlu, není motivované strachem či vidinou výhod.

Těžko říct něco nového. Jestliže někdo říká, neschvaluji vraždy, svoboda projevu ano, ale karikatury Charlie Hebdo byly hloupé a provokativní, je mu třeba oponovat starými zásadami: svoboda projevu, která se vztahuje jen na sympatické projevy, není skutečná svoboda. Právo odmítat náboženství je v našem osvícenském kontextu neoddělitelné od práva vyznávat jakékoli náboženství. To není žádný objev.

A taky se nic nového nestane. Těžko bohužel věřit, že by útok na redakci Charlie Hebdo měl být nějakým zlomovým bodem. Tím zlomovým bodem byla fatva na Salmana Rushdieho v roce 1989. Tehdy se s ním solidarizoval prakticky celý intelektuální i politický svět. Od té doby se hráz solidarity, jež stojí proti islamistickým útokům na svobodu projevu, pomalu, ale vytrvale drolí. Ayaan Hirsi Aliová byla vyštvaná z Holandska do USA. Samotné USA ovšem, zřejmě otřesené následky své neuvážené irácké intervence, projevují nápadný relativismus. V roce 2010 se nechal zcenzurovat South Park.

Prezident Obama dnes prohlásil, že „univerzální víra ve svobodu projevu nemůže být umlčena nesmyslným násilím několika jednotlivců.“ Ale v roce 2012, když Charlie Hebdo zveřejnil karikatury proroka Mohameda, řekl jeho mluvčí Jay Carney, že „pochopitelně máme otázky ohledně moudrosti publikování něčeho takového. Víme, že tyto obrázky budou pro mnoho lidí hluboce urážlivé a mají potenciál být pobuřující.“ V téže době vyvíjela vláda nátlak na YouTube, aby stáhlo kontroverzní video egyptského protiislámského aktivisty. A když nakladatelství Yale University Press vydávalo akademickou studii o kontroverzi kolem karikatur proroka Mohameda v dánském časopise Jyllands-Posten, reprodukce samotných kreseb do ní raději nezařadilo.

Je to ovšem hlavně věc naší vlastní cti či duševní hygieny. Na chování islamistů nebudou mít naše postoje velký vliv. Když si dobrovolně uložíme cenzuru, budou islamisté triumfovat. Když ne, budou dál zabíjet. Neusmíříme je ničím – připomínám, že fatva na Rushdieho padla dávno před invazí do Afghánistánu a Iráku. „Ten Holland je zoufalý, jako většina žvanivých socialistů, to nemůže říct, že s nimi zatočí?“ tweetoval dnes můj šéf Dalibor Balšínek. Jenže jak s nimi má zatočit? Podle svědectví těch, kteří přežili, mluvil přinejmenším jeden z útočníků perfektní francouzštinu bez přízvuku. V Sýrii bojuje v řadách Islámského státu asi 1000 Francouzů (v době psaní tohoto textu vydala francouzská policie informaci, že podezřelí z útoku byli jedněmi z nich).

Nejedná se jen o arabské losery z francouzských přistěhovaleckých předměstí. Je známo, že mezi bojovníky je i řada etnických Francouzů z křesťanských či sekulárních rodin jakož i Francouzů arabského původu, kteří byli podle oficiálních kritérií relativně dobře integrovaní. Tomu, kde se bere jejich konverze k fanatismu, nerozumíme a neumíme ji předvídat. To znamená, že francouzské bezpečnostní složky neumí tyto lidi předem identifikovat a monitorovat. Budou zákonitě přibývat další. Jak chcete udeřit na někoho, kdo je společensky neviditelný? V rámci pravidel, která si francouzská společnost uložila, a možností, které si umí představit, teď nemá řešení.

Přitom ovšem francouzská společnost v praxi ukazuje, že lze vytvořit atmosféru, v níž příslušníci určité menšiny usoudí, že pro jejich náboženství, kulturu i pro ně samotné není ve Francii místo, a zachovají se podle toho. Je to jakýsi přirozený, nikým neohlášený a neorganizovaný experiment. Příslušníků této menšiny žije ve Francii asi půl miliónu, jsou v této zemi dlouho usazení a dokonale integrovaní – bez jmen řady z nich si neumíme představit francouzskou vědu, kulturu a politiku. Ale u části Francouzů vzbuzují nenávist, jež v poslední době zesílila.

Jejich nepřátelé pořádají tisícové demonstrace, jež shodou okolností vedou kolem jejich modliteben, v nichž je demonstranti uvězňují. Vláda některé tyto demonstrace zakazuje, ale když se navzdory zákazu konají, nic se nestane. Na Facebooku existují seznamy příslušníků této menšiny s adresami a přičinliví mládežníci je vyhledávají a napadají. Ví se o tom, i na nejvyšší oficiální úrovni o tom dokonce padne odsuzující zmínka, ale menšina nabyla dojmu, že, podobně jako třeba s nezaměstnaností, stát o tomto problému dokáže jen mluvit, ale fakticky ho řešit nechce nebo neumí. A tak tito lidé s dlouholetými francouzskými kořeny odcházejí. Za poslední tři roky se jich vystěhovalo dvacet tisíc a podle jednoho průzkumu o tom uvažuje 74 procent z nich.

Jsou to Židi.