Angloamerickou revoluci nelze izolovat

 

Na listopad nedávno započatého roku připadá dvacáté osmé výročí sametového revolučního svržení komunistické totalitní diktatury a začátek poklidné obnovy ústavně demokratické občanské a státní svobody. Tehdy jsme se po téměř dvaačtyřiceti letech nesvobody a neexistence demokracie opět stali svobodným, to znamená samostatným svrchovaným státem.

Jsme jím i dnes? Závažné pochyby jsou na místě. A poslední dobou dost viditelně zejména v porovnání s děním ve Velké Británii, jež se v referendu rozhodla odejít z Evropské unie, a některými souvisejícími výroky předsedy naší vlády, odsuzujícími již možnost samotné debaty o uskutečnění takového referenda u nás. Rozhodujícím hlavním důvodem pro volbu britských občanů odejít z Evropské unie totiž bylo opodstatněné vědomí ztráty státní svobody, samostatnosti a svrchovanosti, jež členství v Evropské unii způsobuje. Jak by asi takové rozhodování dopadlo u nás?

V první řadě je na místě se zeptat, proč to byli právě Britové, kdo v referendu 23. června loňského roku zatím jako první v dějinách Evropské unie za svůj stát takto rozhodli. Určujícím důvodem je silné a dějinně hluboce a pevně zakořeněné vědomí nedotknutelnosti občanské a státní svobody jako rozhodujícího smyslu vlastní existence. Taková skutečnost u Britů zcela zřetelně převyšuje význam jinak orientovaných úvah a z nich plynoucích pochybností. To ale znamená, že se britská demokratická politická kultura ukázala jako kultura vyššího řádu než politické kultury ostatních členských států Evropské unie. S britskou politickou kulturou se v Evropě může poměřovat jedině demokratická kultura švýcarská, jež zcela přirozeně způsobila, že ve Švýcarsku je vstup státu do Evropské unie nemyslitelným a zásadně nepřijatelným krokem do politického područí.

Možnost vystoupit z Evropské unie se tedy ukazuje jako lakmusový test demokratické občanské vyspělosti států Evropy. A netýká se zdaleka jen Evropy. Byl to např. nynější americký prezident Donald Trump, kdo nadšeně přivítal a ocenil červnové rozhodnutí Britů odejít z EU. „Vzali si svou zemí zpět,“ zněl tehdy jeho komentář. Britská volba proti členství v Evropské unii Trumpa výrazně povzbudila v prezidentské kampani a není proto žádná náhoda, že první zahraniční návštěvu v Bílém domě uskutečnila právě britská ministerská předsedkyně Theresa Mayová.

Vztahy Spojených států amerických a Evropy se od nynějška rozhodně nebudou řídit podle záměrů nedemokratického vedení Evropské unie, ale v první řadě na základě vazeb a porozumění mezi USA a Velkou Británií. Prezident Trump Evropskou unii zcela právem vnímá jako škodlivý, nedemokraticky ustavený a fungující civilizační přežitek, a podle toho se k ní bude chovat. Je příznačné, že například faktická vůdkyně EU, německá kancléřka Merkelová, ani oficiální představitelé Evropské unie dosud nemají sjednaný termín setkání s novým americkým prezidentem, ale u českého prezidenta Zemana se tak již dávno stalo. Prezident Trump bude důsledně upřednostňovat bilaterální kontakty s jednotlivými státy před jednáním s nadstátními dirigistickými organizacemi jako je na prvním místě Evropská unie.

Na budoucnost Evropy bude mít trumpovská zahraniční politika dost zásadní a záhy viditelný účinek. Rozvolňování, postupný rozklad a rozpad nedemokratické konstrukce Evropské unie se letos zřejmě stane rozhodující evropskou skutečností. Unijní reprezentace, včetně naší politické věrchušky, vidí takový pravděpodobný vývoj celkem realisticky jako nebezpečí brzkého konce svých politických kariér. A reaguje až na výjimky panicky zoufalými, až komediálně vyznívajícími kroky a prohlášeními. Tak například předseda české vlády Bohuslav Sobotka v červenci v Otázkách Václava Moravce veřejně odmítl jakoukoli debatu o možnosti vypsat referendum k setrvání Česka v Evropské unii. Doslova totiž řekl „Otevírání této diskuse by už samo o sobě Česko jenom poškodilo.“ A na strunu eurounijní zášti proti Velké Británii pro změnu koncem ledna zahrál výřečný ministr zahraničí Lubomír Zaorálek. Kategoricky odmítl, že by se s Velkou Británií a Evropskou unií uzavírala exkluzivní smlouva: „My přece nemáme zájem dávat nějaké zemi výhodnější smlouvu, než mají Švýcaři, Norové. Nemělo by být přece výhodné opouštět Evropskou unii a tady se ty zájmy střetávají,“ řekl Zaorálek. Nikdo to prý nebude chtít Britům ulehčovat, protože někteří považují jejich počínání za zradu.

Asi jako dosavadní předseda Evropského parlamentu a nynější kandidát na úřad německého kancléře za sociální demokraty Martin Schulz. Britské rozhodnutí odejít z EU by podle něj nemělo vést k nákaze. Schulz řekl v bezprostřední reakci na červnové britské referendum, že bude s německou kancléřkou Angelou Merkelovou hovořit „o tom, jak se můžeme vyhnout řetězové reakci“ z jiných států Evropské unie.

Ve vztahu k Evropské unii se oba kandidáti na německý kancléřský úřad v zásadě neliší. Jsou totiž nepříliš přemýšlivými, fanatickými zastánci tuhého berlínsko-bruselského poručníkování nad členskými státy, v charakteristickémjejich žargonu pouhými zeměmi EU. To se naposledy ukázalo na jejich přístupu k přikazování migrantských kvót. Bezvýhradnou poslušnost zde Schulz přímo spojil se samotnou existencí Evropské unie a hysterickým strašením katastrofálními následky: „Evropská unie je v nebezpečí. Nikdo nemůže říct, zda bude existovat v této formě i za deset let,“ uvedl Schulz. „Pokud ji chceme, musíme za ni velmi tvrdě bojovat,“ dodal výhrůžně. Evropská unie nicméně podle Schulze není jedinou alternativou, další možností je ale podle něj děsivá Evropa, v níž převládne nacionalismus, hranice a zdi. A „to by bylo hrozné, neboť taková Evropa vedla náš kontinent opakovaně do katastrofy,“ dodal.

V demagogickém projektu zastrašování za ním jeho kandidátská sokyně nikterak nezaostává. „Je třeba přeměnit nelegální imigraci na legální,“ říká německá kancléřka. A jedním dechem mluví o „legálních kontingentech“ migrantů, tedy o nařizovaném přijímání migrantských kvót a zdůrazňuje přitom, že „…musíme už trvat na tom, aby každý při rozdělování převzal díl solidarity.“ A že se nyní jedná o samotnou existenci Evropské unie, Angela Merkelová názorně předvedla v podobě zoufalé reakci na brexit ze srpna loňského roku. Byl to kancléřčin improvizovaný summit s francouzským prezidentem Hollandem a italským premiérem Renzim, který se symbolickou okázalostí proběhl na palubě italské letadlové lodi Garibaldi. To aby zdůraznil, že Evropská unie má i své vojenské schopnosti a možnosti, a to přestože je spojené evropské demokracie ve skutečnosti již dávno mají jako členské státy NATO. A právě na letadlové lodi Garibaldi zazněla v přítomnosti Angely Merkelové plamenná výzva ke zřízení unijní euroarmády jako čitelný iracionální výraze nezvládnutého zděšení Německem vedené EU ze svobodného rozhodnutí britských občanů z nedemokratické Evropské unie odejít. Jakoby se nyní probíhající nařizované upnutí na fikci euroarmády mělo stát spásnou záchrannou kotvou britskou nákazou ohrožené Evropské unie. A nejen to.

Je to totiž na druhé straně typické náhradní téma pro veřejnost, jež má z brexitu vylekaným europolitikům umožňit odvést pozornost od skutečně podstatných věcí. Od těch, jež svou velikostí a náročností představují výzvu, jejíž zvládnutí neomylně ukáže, kdo je skutečným státníkem, a kdo by měl pro neschopnost odejít z kola ven. Je to výzva, z níž má proto současná garnitura evropských kontinentálních politiků oprávněný strach: Výzva k uvažování a rozhodování o schůdné alternativě k pro Evropu den ze dne neúnosnější Evropské unii. K Evropské unii totiž alternativa existuje. Ukazuje ji svobodné rozhodnutí a následné klidné demokratické jednání Velké Británie, samostatný a úspěšný postup visegradského uskupení při zvládání migrační záplavy a úspěšný rozvoj Evropského sdružení volného obchodu. Kancléřka Merkelová si ale asi vážně myslí, že poměry v EU po brexitu zdravě utuží pohotově nařízená euroarmáda. A její nynější, právě tak eurofederalistický protikandidát Schulz s ní určitě nebude ve sporu. Je totiž skálopevně přesvědčen, že „všude, kde členské státy trvají na své suverenitě, a proto usilují o vlastní konkrétní cíle, trpí společné zájmy.“

Nerozeznatelnost Merkelové od jejího nynějšího volebního protivníka Schulze srozumitelně vypovídá o stavu německé politické scény. Její hlavní proud se bez ohledu na názvy stran ve skutečnosti již dávno nedělí na pravici a levici. Místo toho je v první řadě téměř monolitně eurocentralistický, samozřejmě ve smyslu faktického vůdcovství Berlína v Evropské unii. Proto se jedinou skutečnou a relevantní, neustále sílící demokratickou pravicovou opozicí celkem přirozeně stala důsledně eurokriticky zaměřená Alternativa pro Německo.

Tak se nyní rýsuje zásadní civilizační konflikt mezi revolučním volebním návratem k základním demokratickým principům ve Velké Británii a USA na jedné straně a nedemokratickou podstatou zejména Evropské unie, fakticky rozhodujícím způsobem řízené Německem, na straně druhé. Tento zcela přirozený a nezbytný svár mezi revolučním anglosaským návratem k nezbytným zásadám demokratické civilizace, a nebezpečným soustavným odklonem od ní zejména v případě Evropské unie čitelně ukazují důrazná prohlášení amerického prezidenta Trumpa.

Ten bez obalu v příkrém protikladu k nynější ideologii a politice Evropské unie označuje brexit jako “požehnání pro svět.“ Rozhodnutí odejít z EU je, jak Trump řekl, “ohromně prospěšná věc, a žádná nevýhoda”. Nedávné okázalé setkání britské premiérky Mayové s americkým prezidentem Trumpem proběhlo v okázalém kontrastu s loňskou návštěvou prezidenta Obamy ve Velké Británii, který ji před referendem o brexitu zneužil svou oficiální návštěvu Velké Británie, aby hostitelskou zemi drsně varoval, že se, pokud si Britové zvolí odchod z Evropské unie, při vyjednávání o obchodní dohodě s USA za trest dostanou až “na konec fronty”. Navzdory tomu americký prezident Trump naopak zdůraznil, že Spojené státy obnovují své hluboké pouto s Británií– vojenské, finanční, kulturní a politické. Zavazujeme se k trvalé podpoře tohoto nanejvýš speciálního vztahu.” A na závěr dodal: “Proto Spojené státy respektují suverenitu britského lidu a jeho právo na sebeurčení…svobodná a nezávislá Británie je požehnáním pro svět a naše vztahy nebyly nikdy silnější.“ POKR.

Pro geopolitiskou orienraci probíhající angloamerické demokratické revoluce je zcela zásadní její stanovisko k Severoatlantické alianci. K tomu je na místě zdůraznit, že americký prezident Trump na tiskové konferenci vedle britské předsedkyně vlády Mayové souhlasně přitakával, když oznamovala: „Dnes jsme opětovně potvrdili neotřesitelný závazek k Severoatlantické alianci. Pane prezidente, myslím, že jste potvrdil, že stoprocentně stojíte za NATO.“ A premiérka Mayová následně prohlásila, že na vůdčí politiky v EU vyvine tlak, aby dostáli výdajů 2% národního příjmu na obranu, tedy to, co požadoval prezident Trump.

Americký prezident vidí v britském odchodu z Evropské unie zásadní dějinný přelom, a to návrat občanské a státní demokratické svrchovanosti a svobody: „Brexit bude pro vaši zemi nádherná věc. Získáte svou identitu a ty, jež ve své zemi chcete, a budete schopni uzavírat dohody o svobodném obchodu.“ V protikladu k obnově demokratických zásad chápe Evropskou unii jako „konsorcium“ nad občany a jejích státy a jako uskupení, s nímž má špatné obchodní zkušenosti.

Zato nedávný šéf Evropského parlamentu a dnešní německý kancléřský kandidát Martin Schulz vehementně naplno obnovuje těžký kalibr primitivního německého antiamerikanismu, a to v dost komickém převleku jakéhosi globálního bojovníka za demokracii. V rozhovoru z pátku 3. února v německém prestižním týdeníku Spiegel arogantně vyhlásil, že americký prezident Trump představuje „velké nebezpečí pro demokracii“ a „zahrává si s bezpečností západního světa.“ Co pana Schulze tak mocně rozčílilo je prezidentův dočasný zákaz cestování do USA pro občany sedmi muslimských států, který je pro kandidáta německé SPD na úřad německého kancléře, jak výslovně přiznal, skutečně „nesnesitelný“.

S konkretizací demokratických principů, jež prý americký prezident porušuje, se ale pan Schulz neobtěžuje. Jako nedávný dlouhodobý představitel zjevně nedemokratického útvaru Evropské unie takové schopnosti zřejmě mít vůbec nemusí. Místo toho svou agresivně poučující rétoriku jen přitvrzuje. V úterý 31. ledna, podle agentury Reuters řekl: „To, co Trump dělá, je neamerické“. Zatímco prý dříve (tedy zřejmě hlavně za prezidenta Obamy) USA více než jakákoli jiná země stály za demokracií a svobodou, tak „jestliže nyní Trump vrhá demoliční kouli proti těmto hodnotám, pak bych mu řekl jako kancléř – toto není německá nebo evropská politika.“ Ano a jistě, evropská, tedy přesněji eurounijní politika je vlastně ta německá. Opravdu milé a upřímné doznání dlouholetého vrcholného reprezentanta EU a německého kancléřského kandidáta, jež rozhodně stojí za dobré zapamatování.

Souhrnně řečeno, Německo a jeho Evropská unie by podle pana Schulze už asi měly amerického prezidenta konečně naučit tomu, co je americké a co je demokracie. Jinak řečeno, bez rázné berlínsko-bruselské převýchovy se z prezidenta Trumpa nikdy nestane skutečný Američan a demokrat. Tento zoufalý agresivní výkřik aspiranta na vůdcovství Německa je a s odstupem času rozhodně bude čím dál směšnějším dokladem odtrženosti hlavního proudu EU a právě tak německé politiky od evropské a světové reality. Jak dlouho se může zpupná fantastika berlínsko-bruselského bunkru proti Evropě a probíhající angloamerické demokratické revoluci udržet?

Nějaký čas si ji zřejmě ještě dosyta užijeme, a to v ještě vyhrocenější podobě. Revoluční návrat k základním principům svobodného demokratického občanství a s ním spjaté samostatné státnosti nálepkuje dnešní propagandistická euromašinerie jako populismus a nacionalismus. Tato hanlivá protidemokratická lež se kolem nás v médiích do omrzení opakuje v Goebbelse připomínající uhlířské víře, že se tím stane pravdou. Její hlasatelé u nás bez ohledu na věk nápadně připomínají někdejší komunistické mládežnické svazáky, vyhlížející spásu světa od nedemokratického způsobu přikazující ideologické nadvlády nad lidmi, národy, státy a světem. Jejich neslavný konec mají dosud mnozí v dobré paměti. Co asi čeká jejich jim tak podobné, nemyslivé kopie?

Evropa se pod vlivem angloamerické demokratické nákazy naštěstí naopak brzy změní k lepšímu, skutečně demokratickému, svobodnému stavu rovnoprávné součinnosti samostatných demokracií. Takový stav obnoví a nově oživí přirozenou vazbu Evropy s USA, kterou dnes navzdory berlínsko-bruselskému volání po centralizované euroarmádě účinně ztělesňuje Severoatlantická aliance. A nastávajícímu přelití angloamerické revoluce na evropský kontinent nebude moci odolat ani berlínsko-bruselský centralistický fanatismus, právě tak jako agresivní chování dnešního ruského, proti demokratické civilizaci zaměřeného imperialismu.