Proč Rusku vadí protiraketový systém v Rumunsku?

Proč Rusku vadí protiraketový systém v Rumunsku?
Blogy

Lukáš Visingr

Mezi závěry přijaté na varšavském summitu NATO náleží také převedení prvků protiraketové obrany v Evropě pod velení Aliance. Konkrétně se jedná o některé americké lodě operující ze Španělska, radar včasné výstrahy v Turecku a nedávno zprovozněnou základnu Aegis Ashore v Rumunsku. Právě poslední zmíněný komponent se stal cílem velmi ostré kritiky z Ruska. Je tato kritika oprávněná, nebo jde pouze o rétorická cvičení?

Na úvod bude vhodné aspoň krátce vysvětlit, co přesně se u rumunského Deveselu nalézá. Jde o verzi opravdu podařeného a úspěšného komplexu protivzdušné obrany MK7 Aegis, jenž byl původně vytvořen pro křižníky a torpédoborce US Navy. Kombinuje vysoce výkonné radary a řízené rakety řady SM (Standard Missile), jež slouží primárně pro ničení letadel a protilodních střel, ale omezeně se mohou uplatit také proti cílům na hladině a ve vesmíru. Své jméno získal komplex Aegis podle štítu starořeckého boha Dia.

V současné době se nachází na více než stovce plavidel, jež vedle amerických zahrnují rovněž např. japonská, norská nebo nizozemská. Na konci 80. let se rozběhly práce na zdokonalování raket i radarů tak, aby Aegis dokázal účinně zasahovat i proti balistickým cílům, tedy aby měl schopnost působit v roli systému protiraketové obrany. Takto modernizovaná verze, nazývaná Aegis BMD (Ballistic Missile Defense), se dnes nalézá na více než třiceti lodích, ovšem jejich počet stále roste a měl by se vyšplhat až někam k osmdesáti.

Dlouho však platilo, že ve funkci protiraketové obrany měl Aegis spíše pomocnou roli, jelikož se více sázelo na mohutné střely GBI. Právě ty se měly nacházet také v Polsku a o navádění se měl starat radar v Brdech. Střely GBI ovšem nenaplnily velkou část očekávání a za prezidenta Obamy byl vzkříšen starý projekt „de-navalizace“ osvědčeného komplexu Aegis, tzn. fakticky jeho přesun na suchou zem, čímž vznikla verze Aegis Ashore.

Radiolokátor a rakety tohoto provedení se tak dnes nacházejí v Rumunsku a v roce 2020 by se měla přidat druhá taková základna v Polsku. Rumunský komplex funguje od května 2016, a to pod trvalou „palbou“ ruských politiků a médií, podle nichž jde o vážnou hrozbu pro Rusko, na kterou bude nezbytné reagovat. Rumuni i Poláci se tudíž údajně mají připravit na to, že budou žit takřka v zaměřovačích ruských raket. Ale proč?

Ruští a pro-ruští politici a novináři argumentují v zásadě dvěma základními teoriemi, na nichž je zajímavé, že jde vlastně o „oprášené“ podoby tvrzení, která se objevovala již v době, kdy se vedla jednání o základně raket GBI v Polsku a radaru XBR v Česku. A obě zároveň vycházejí z tvrzení, jimiž Moskva argumentovala už v 80. letech proti programu SDI (Strategic Defense Initiative), tedy soustavě kosmických zbraní prezidenta Reagana. (Ta však nakonec fungovala hlavně jako obří bluf, který přispěl k „uzbrojení“ SSSR.)

První teorie tvrdí, že americká protiraketová obrana představuje nástroj, který by měl Americe umožňovat „bezpečně“ provést první atomový úder proti Rusku. Protiraketové zbraně (včetně těch v Rumunsku) by se postaraly o zneškodnění odvetného úderu ruských strategických střel. Kreml tedy tvrdí, že takové prostředky narušují rovnováhu mezi oběma velmocemi a ohrožují hodnotu strategického raketového potenciálu Ruska.

Proti tomu lze jmenovat dva základní protiargumenty, první kvalitativní a druhý kvantitativní. Na rozdíl od SDI, která byla skutečně navržena proti SSSR, v případě současného amerického „deštníku“ je tomu od počátku zcela jinak. Protiraketové střely SM-3 jsou určeny k tomu, aby zastavily relativně primitivní balistické rakety od zemí typu Íránu nebo KLDR, nikoli k tomu, aby čelily mimořádně sofistikovaným ruským raketám.

Na tomto místě je nutné zdůraznit, že ruský arzenál ze země odpalovaných strategických raket svou kvalitou představuje absolutní špičku. Střely jako Topol-M a Jars nesou atomové hlavice koncipované tak, aby překonaly každou protiraketovou obranu, k čemuž jsou schopny aktivně manévrovat a používat rušičky nebo klamné cíle. Je prakticky jisté, že střely GBI ani SM-3 by na zastavení moderních ruských mezikontinentálních raket nestačily. Koneckonců se tomu ani nelze divit, protože to od nich nikdo nikdy nežádal.

A i kdyby se nějakým způsobem podařilo sestřelit několik (hypotetických) ruských raket nebo hlavic, stále platí druhý argument, a to prosté počty. Vyjdeme-li ze smlouvy New START, jež byla podepsána v roce 2010 v Praze, pak by každá z velmocí (tj. USA a Rusko) měla mít max. 700 rozmístěných nosičů (čili raket) a 1550 jaderných hlavic. Je ovšem evidentní, že zastavení takové síly je (a bude) zcela mimo reálné schopnosti kohokoli.

Dokonce i (v praxi zcela nesmyslný) předpoklad stoprocentní účinnosti systému Aegis by měl za následek potřebu minimálně 700 protiraketových střel ve vhodných pozicích. Je však velmi pochybné, kdy (resp. zda vůbec) dosáhnou počty hodně nákladných střel SM-3 takové úrovně. A pokud ano, pak budou určitě rozmístěny na mnoha lodích a několika pozemních základnách tak, aby chránily území USA proti útoku z různých směrů.

Suma sumárum, z hlediska kvality i kvantity zkrátka není realisticky možné, aby byl americký systém protiraketové obrany opravdu relevantní hrozbou pro ruský strategický arzenál. Kdyby nastala ona apokalyptická situace nukleární války mezi USA a Ruskem, střely GBI a SM-3 by s největší pravděpodobností hrály naprosto marginální (pokud vůbec nějakou) roli, protože by dokázaly (možná) zastavit několik ruských raket zastaralých typů. Proti stovkám těch opravdu moderních ruských nosičů a hlavic by nezmohly nic.

Druhá teorie, jež se ve spojitosti se základnou v Rumunsku vyskytuje, vychází z konceptu tzv. dekapitačního úderu (neboli „setnutí hlavy“). Tato myšlenka byla v Americe za studené války skutečně rozvíjena. Počítala s tím, že americké nukleární rakety nemohou zničit celý sovětský atomový arzenál, mohou však vyřadit centra a systémy velení, řízení a komunikace, takže pak už na sovětské straně nezůstane nikdo, kdo by vydal příkaz k odvetnému úderu, a i kdyby ano, nebude na to mít příslušné technické prostředky.

O tom, že Moskvě tato koncepce způsobila skutečný strach, svědčí mj. fakt, že se do výzbroje dostal systém Perimetr (přezdívaný „Mrtvá ruka“), který (zřejmě) dodnes funguje a má zajistit provedení odvety i po onom „setnutí hlavy“. Už v době jednání o umístění raket GBI v Polsku se však začalo tvrdit, že do jejich šachet mohou být instalovány i útočné rakety, jež by posílily schopnost USA provést „dekapitační úder“ proti Rusku.

Je nutno přiznat, že striktně technicky možná tato argumentace nebyla lichá, neboť střely GBI využívají jako svůj základ balistické rakety Minuteman, takže určitá „kompatibilita šachet“ se asi připustit dá. Nyní bylo toto tvrzení oživeno v souvislosti se systémem Aegis Ashore, který využívá šachty, ze kterých se kromě střel SM-3 dají odpalovat i jiné zbraně, a to včetně velice účinných a obávaných střel Tomahawk s plochou dráhou letu. Ty mají maximální dolet kolem 2500 km a mohou (teoreticky) nést i jaderné hlavice.

Oficiálně sice byla „atomová“ verze Tomahawku již vyřazena, přesto se však objevuje tvrzení o plánech USA umístit tyto střely v Rumunsku. Proč? Protože jejich rychlost dovoluje, aby za nějaké tři nebo čtyři minuty přeletěly Černé moře a zasáhly Putinovo letní sídlo u Soči, což by bylo vlastně perfektní „setnutí hlavy“ Ruska. Je značně diskutabilní, zda této divoké spekulaci opravdu věří nejvyšší ruské politické a vojenské vedení, ale v některých médiích se tato teorie prezentuje jako „důkaz“ agresivních plánů Washingtonu.

Jestliže tvrzení o hrozbě, kterou má systém Aegis Ashore znamenat pro ruské strategické síly, lze vyvrátit velice snadno, v případě „dekapitační“ teorie to v podstatě možné není. Jde totiž o příklad paranoidního uvažování dle vzorce „schopnost = záměr“, jež bylo charakteristické pro éru studené války (a nutno přiznat, že na obou stranách). Pokud tomu prostě někdo chce věřit, nepřesvědčí ho o opaku žádný racionální argument.

Má tedy Rusko nějaký opravdu relevantní důvod, proč by mu ona základna v Rumunsku měla vadit? Možná ano. Nemusí jít vůbec o rakety, nýbrž o špičkový radar SPY-1, který je součástí systému Aegis a dokáže sledovat vzdušné, kosmické i hladinové objekty na vzdálenost stovek kilometrů. Amerika, potažmo Aliance tímto získala prostředek, který může neustále pozorovat vše, co se děje na Černém moři i nad ním (včetně sporného Krymu), což dříve bylo možné jen v situaci, kdy tam zavítaly lodě se systémem Aegis.

Rusko často jeví sklon považovat Černé moře za svůj „rybník“, takže je logické, že nemá moc radost z tohoto „dohledu“. Taková stížnost na základnu v Rumunsku by byla alespoň částečně pochopitelná, kupodivu ale z Kremlu nepřišla. Místo toho se pořád jen opakují podivné teorie, které odrážejí paranoidní schémata uvažování a k uklidnění situace nepřispívají. Proč se to tak děje, je však již zcela jiná otázka, která patrně souvisí s tím, že leckomu (a nikoli jen v Rusku) současná vyhrocená atmosféra ve skutečnosti vyhovuje.

Další zajímavé články si přečtěte v aktuálním vydání Týdeníku Echo zde