Soud mluví lidským jazykem? Co se to děje?

Podzimní povětrnost. V Lize mistrů byly góly. Neobvykle mnoho gólů. V novinách přiměřené množství názorů.

Lidové noviny pokračují v otvírákovém seriálu na téma očekávané zádrhely a podivnosti na Hradě. Tentokrát popisují zmatky, které prý provázejí organizaci setkání „Wintonových dětí“, jež by mělo proběhnout u příležitosti vyznamenání jejich zachránce. „Jedna z pozvaných LN popsala, jak se rozčílila po telefonickém rozhovoru s vedoucím protokolu Jindřichem Forejtem: ‚Takovou aroganci jsem nezažila,‘ řekla žena, která ale nechce být kvůli další možné publicitě jmenována.“

Hospodářské noviny otevírají zprávou o rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, podle nějž by nadále nemělo být možné, aby úřady tajily platy svých zaměstnanců. Soud jím zpřesnil dřívější verdikt, který instituce ignorovaly a obecné soudy měly obtíže s jeho výkladem. „Případ, který aktuální nález odstartoval, je zdánlivě banální – bývalý starosta Lhoty u Vsetína chtěl vědět, kolik bere ředitel tamní školy. Měl podezření, že odměny, jež mu starostka posílá, jsou neadekvátní. Obecní úřad mu odmítl vyhovět a celá věc po sérii správních i soudních rozhodnutí skončila až na stole Nejvyššího správního soudu. Ten smetl argumenty, že zveřejnění by porušilo právo na ochranu osobních údajů a že by ředitele školy mohlo vystavit závisti. ‚Závist jako lidská vlastnost vyvěrající z malosti duše není něco, čemu by se dalo právními prostředky čelit,‘ napsali Baxa a spol.“ Formulace sympatickým způsobem protichůdná větným pokrouceninám, jež často vycházejí z justičního prostředí. A taky představě, že jsou všechny sféry života zákonem jaksi ošetřitelné.

Více zde: Úřady musí zveřejňovat platy zaměstnanců, rozhodl soud

Volně související věc v rozhovoru se spisovatelkou Radkou Denemarkovou pro přílohu Práva Salon. Je dotázána jestli by si někdo v Německu dovolil používat dehonestující pojem „ženská literatura“. „Absolutně ne. V severských zemích by ho rovnou zavřeli. Tady totiž začínají všechny průšvihy. Tohle jsou rezidua totalitního myšlení, v jehož rámci středověcí učenci na univerzitách diskutovali, jestli žena má duši. Tady se hraje o humanismus, což je pro život a tvorbu zásadní pojem. Před dvěma lety jsem poslouchala diskusi v Českém rozhlase na téma kultura v médiích, kde se sešlo několik kritiků a novinářů. Byla to zdrcující přehlídka buranství. Jednak nepadlo ani slovo o nich samých – o tom, že svým způsobem kulturu a kulturnost této země spoluvytvářejí. Za druhé diskutovali o článku, který vydal Jiří Peňás a použil v něm ironicky označení ‚ženská literatura‘. Ani jeden z přítomných neřekl stop, o takovém nesmyslu se nebudeme bavit, protože je to úroveň spodiny.“ Ani náhodou nechci vstupovat na pole debat o literatuře a genderu – nejsem na to kvalifikovaný a život je mi příliš drahý. Jenom poznámka. Mně spíš jako počátek všech průšvihů přijde představa, že na tom, když zavřou nositele názoru, jejž považuji za buranský, neakceptovatelný, bůhvíjaký ještě, je něco žádoucího. 

Luděk Navara se v Mladé frontě Dnes vrací k případu Pavla Wonky, debatu o něm rozvířil dokumentární film Libuše Rudinské (má se promítat na festivalu v Jihlavě), politický vězeň z 80. let, který zemřel ve vězení, je v něm prý líčený jako agent StB a vůbec sporná osobnost, například rád poutal pozornost. „Možná už jen příliš dlouho žijeme v pohodlí, které nás nenutí zaujímat postoje, a naopak jaksi nutí nevěřit tomu, co je nám předkládáno. A lidé, kteří si kdysi dokázali stát za svým, jsou nám jen vzdálenou a nepohodlnou výčitkou. Stejně jako ti, kteří nám připomínají, že v minulosti takoví lidé byli a s plným nasazením (za nějaké ideály) bojovali. (...) Ale diskuse o Wonkovi není možná bez důkladné diskuse o systému, který tehdy vládl, to je celý vtip. Pavel Wonka strávil ve vězení přes tři roky, což není málo. Zdá se, že režimu čelil až do konce. Možná se najdou v archivech i další dokumenty, které jeho osud ukážou v barvitějším světle, ale na jeho tragické a zbytečné smrti to nic nemění. Nemění to ani nic na vině těch, kteří mají na jeho smrti také podíl. Nezmění to nic na faktu, že nikoho z těch lidí jsme za to nedokázali potrestat.“ Přípodotek, který nesouvisí ani s Pavlem Wonkou ani s filmem, jenž jsem neviděl. To nutkání nevěřit, o kterém Luděk Navara píše, potřeba zjišťovat, že všechno bylo jinak, bourat mýty a legendy – se někdy označuje za projev jakési vyspělosti lidí, kteří k cestě životem nepotřebují všelijaké „berličky“. A může to tak i někdy být – falešné idoly jsou prostě falešné a tak dále. Stejně často jsou ale projevem nedospělosti, infantility osobností, které hledají laciné alibi pro vlastní malost a potřebují proto stáhnout všechny a všechno na svou úroveň.

Další symptom rozpadu hodnot, jistot a vůbec všeho v titulku Blesku „Kotvald naštval Hložka“. No nazdar. Je na místě propadnout panice, pane doktore? Hmmmm... ano.