Michelangelo v Hrusicích. Vyhnání kocoura Mikeše

Prchá vod Sejků k svatýmu Václavovi

Spisovatel uchopil knihu, kterou jsem vzal s sebou, otevřel ji rovnou na tom místě, kde chtěl začít číst, a spustil: „Von Máťa Píťa Dlouhá noha tehdy vymalovával vobrázkama ze života kocourka Mikeše hospodu U Sejků v Hrusicích, a to za chlast, doslova jako ten dávnej Rembrantl. Pak pít přestal, proč ale? Dyť sme byli šťastný. Von najednou začne lajdat po kostelích. Prchá vod Sejků k svatýmu Václavovi, vodběhne do Mnichovic, jak tam maj u svatejch Jakubů a Filipů ty děsivý malby bejků a orlů nebeskejch, to von vokopčil. Běhal zkoumat tu naši Panenku na pahorku do Poříčí. Vobkreslil z betlémských chlívů sousedský zvířata. To pro něj nic nebylo, ty vzdálenost. Dlouhá noha, to víte! Ale dlouhý von neměl jen nohy, kam vy se na mýho Píťu hrabete, vy štěňata!“

Hospody to byly rázovitě psychedelického typu.

Byli jsme opravdu v hospodě U Sejků, které jsou v Hrusicích dvě, jedna na pití, druhá přes silnici na jídlo. Přebíhali jsme tedy z jedné do druhé, vždy si kousli tlačenky a běželi to zapít pivem do druhé. Na silnici mezi hospodami jsme si dali šluka. Tento systém se nám zdál dobře vymyšlený.

Hospody to byly rázovitě psychedelického typu. Jejich stěny byly pokryty výjevy ze středočeské zvířecí mytologie. Její kánonickou knihou je epos o skutcích a činech kocoura Mikeše, kterého naučil Pepík Ševců mluvit lidskou řečí, což nezůstalo bez následků. Mikeš, což je pravděpodobně upravené jméno staroslovanské bohyně Mokoši, si nenechal svou učenost jen pro sebe, ale naučil mluvit i kozla Bobeše a prase Pašíka, což otřáslo vesnickou komunitou. Bylo to narušení prastarých pořádků, a to se v mýtu neodpouští. Když pak tento kočičí Prometheus zvládl k lidské řeči ještě čtení (našel na půdě brýle po dědečkovi a staré kalendáře), čili stal se gramotným, musel přijít trest. Ten na něj dopadl v podobě zdánlivě banálního vylití mléka, pro které ho poslala babička do sklepa. Mikeš měl v té chvíli na nose brýle a pod packami knihu, což se nesneslo s rituálním úkonem nesení mléka. Zakopl a mléko, pochopitelně posvátnou tekutinu, něco jako krev ze svatého grálu, bylo vylité… Mikeš aniž čekal na soud, vytratil se z vesnické komunity a vydal se na bludnou pouť po světě. Z privilegovaného postavení chráněnce jednookého Pepíka Ševce se kocour proměnil v Ahasvera, bludného Žida, čemuž odpovídalo i jeho vzezření, dlouhý kabát čili šuba připomínající kaftan, přes něj přehozená žebrácká mošna a jakási chasidská kšiltovka na kosmaté hlavě. Není divu, že koho potkal (pasáčkové, děvečky, čeledíni, ba i hastrmani), vyjekl strachy, přičemž ho neděsil jen vandrácký zjev, ale i skutečnost, že na ně kocour promluvil lidskou řeči, hlasem, který i velký Karel Höger kladl poněkud vysoko, čímž chtěl naznačit, že Mikeš se podrobil operaci, která byla v těch časech prováděna velmi hrubým způsobem, lze si domyslet jak.

Spisovatel uchopil knihu, kterou jsem vzal s sebou.

Spisovatel pokračoval v četbě: „Chvilinku všichni počkali. A stařenka slzičku odstříkla, čísi štamprle do sebe nalila. A zase se nadechla a spustila.

Lovili ho Hrusický po kostelích, že hospodu nedomaloval, a von zatím seděl někde v kostelní lavici načichlej kvítím a svíčkama, utejranej z přemejšlení. A vo čom dumá? No, von se rozhod, že hospodu U Sejků pojme jako svatej vobraz, a chce do tváří hrdinů kocourkovskejch příběhů, sousedů a kozlů a hastrmanů a luků a babek vnést ušlechtilost ducha dávných mučedníků…“

Byli jsme opravdu v hospodě U Sejků, které jsou v Hrusicích dvě.

Během četby z knihy, jejíž poetiku kdosi (byl jsem to já) nazval „halucinační realismus“, naše zraky klouzaly po výzdobě hostince. Vedle černého kocoura tu byl vymalován velký kozel Bobeš, který se chechtal od ucha k uchu, a usměvavé bylo také velké růžové prase Pašík, které zřejmě netušilo, jaký bude jeho osud navzdory tomu, že mluví. Někde tu bylo i populární koťátko Nácíček, jehož jméno kupodivu v knize přečkalo okupaci, padesátá léta i normalizaci, přičemž by jednoduše šlo změnit třeba na neškodného Mácíček… Někdo (byl jsem to já) pokoutně hledal slavnou příhodu s kočovnými Romy, kteří omylem strčili Mikeše do pytle, když se k nim chtěl přidat a zahřát se u ohně. Autor Lada tehdy neodhalil, jaké byly jejich plány s nebohým kocourkem, zda ho chtěli prodat nebo vycvičit, ale protože jsem četl kdysi v romologickém pojednání o problematickém vztahu Romů ke kočkám, které považují za nečisté zvíře, by se bylo možné obávat nejhorších úmyslů. Tehdy Mikeše zachránili prvorepublikoví četníci, kteří jsou kupodivu autorem líčeni se sympatiemi, přestože politicky tíhnul spíš k anarchismu. Dokonce dali Mikešovi na cestu pár korun a kus salámu.

Spisovatel se napil a pokračoval v předčítání z knihy, kterou napsal v okolí Hrusic.

Spisovatel se napil a pokračoval v předčítání z knihy, kterou napsal v okolí Hrusic. „A stejně jako náš Josef Lada, co podle něj Máťa Píťa tvořil, vymaloval svatýho našeho vojína Švejka, tak vymaloval i Mikeše, mluvícího kocourka, co ho ukradnou cikáni, a ta kurvička Micinka ze Světic ho chce vojet, a vůbec všichni cizí mu ubližujou, ale Mikeš vším projde, prosadí se v cirkusu, kde jinde, dyť taškáři jsme rozený, pozná svět, navíc vychovává svého následovníka, čertovo kvítko kočičí, Nácíčka, jakože fašounka, víme?

Jeee, Nácíček, zachechtá se někdo a v přátelském smíchu se radostně rozvírají tlamy i naslouchajícím od okolních stolů.

To bylo ještě před druhou světovou, Mikeš byl chytrej, nikdo nevěděl, jak se válečný štěstí přikloní, takže mít v rodině aspoň jednoho fašounka bylo setsakra výhodný. Vostatní ale byli dobrý Češi, to přísahám! Kozel i prase i hastrman a všichni! To mi Máťa vysvětlil a já držela hubu, aby mi jich pár nevrazil, dyť byl můj muž.

Všechny měly velké kulaté, proplešlé nebo nakrátko vystříhané palice s malými očkama, kterými přiblble mžouraly na svět.

Lidské postavy byly vymalovány ve známém naivním stylu. Všechny měly velké kulaté, proplešlé nebo nakrátko vystříhané palice s malými očkama, kterými přiblble mžouraly na svět. Představovaly nejspíš nejvíce rozšířený genotyp obyvatelstva centrálních Čech, toho lavoru starých etnik, vzniklých kdysi dávno smícháním Keltů čili bubáků a Slovanů čili hastrmanů. Po hospodě sedělo několik jeho dnešních reprezentantů, kteří se zatím nenechali vytlačit globalizací, jež pronikla i do Hrusic. Jejími představiteli byli cyklisté navlečení do bizarních řvavě barevných oblečků, kteří vypadali jako když jdou na maškarní bál idiotů. Ti pili ovocná piva pro cyklisty a mazali si nohy čouhající ze směšných kamaší opalovacím krémem nebo jakým mazadlem. Bylo to v polovině červnu l. p. 2017, vyspělá Evropa se sunula ke svému zániku, který se odehrával v duchu jejich nejlepších sebevražedných tradic, ale Čechy jako by byly chráněné a své snesitelné peklo si vařily svými prostředky a ze svých zdrojů.

No, divně to celý dopadlo, řeknu vám.

Spisovatel, který vyrostl na březích nedaleko tekoucí řeky Sázavy, k jejímž břehům se chce na stará kolena vrátit, pokračoval dál v přednesu: No ze světa se náš kocourek Mikeš vrátil dom jako boháč a všechny sousedy bohatě vobdaruje, a to je ten dobrej konec, hepáč, jak se říká teďka na Hlavním, když se dílo podaří.

No a co ten náš pan prezident? Co ten vám řek? Jak to s ním bylo? Vyzvídá Koryčan.

No a víte, jak se to nakonec celý vyvrbilo? Pokračuje starucha. Von pak Máťa Píťa na zdi hospody nevyved normální podobenky, depak.

Že ne? Podivil se Koryčan.

No, divně to celý dopadlo, řeknu vám.

Josef Lada by stál, nebo jako kdysi Buonarotti, ležel na lešení.

Na dalším výjevu byli dva brunátní chasníci v pevném sevření, jako by tancovali nějaký surový vesnický tanec, obkročák či dupák, avšak jeden druhému rval na hlavu hrnec či kýbl. Všichni poznali, že je to citace ze slavného obrazu, na němž Lada znázornil obrovskou hospodskou rvačku a vytvořil tak českou variaci na Brueghela staršího, na ty hromadné výjevy za života venkovského lidu. Hromadná rvačka je fascinující věc, chlapi, kteří se dobře znají a kteří přišli do hospody ve svornosti, se napijí, neboť přiopilost je předpokladem toho stavu, kdy do toho člověk jde, a z nějakého důvodu, pravděpodobně dosti malicherného, se do sebe pustí a mlátí se hlava nehlava. Nechtějí se zabít, ale jdou do toho tvrdě, takže se klidně přizabít mohou. Mlátí se pěstmi, půllitry, nohama od stolů, židlemi, rvou se za pačesy, koušou se do holení, kopou se do zadků i do tváří. Krev ještě neteče, ale zuby už nějaké vyražené jsou. Nevím, jestli měla ta rvačka nějaký konkrétní předobraz, možná o tom Lada píše ve svých pamětech, které jsem kdysi dávno četl, ale už si to nepamatuju. Spíš to byla rvačka an sich, rvačka archetypální, rvačka legendární, ale jaksi skutečná a reálně možná. Lada ji nakreslil v několika variacích, některé jsou mírnější, některé brutálnější. Na té mírnější je hospodský pořád ještě u pípy a v klidu točí pivo, rvačky se účastní zatím jen půlka sálu, kapela umístěná na takové jakoby kazatelně ještě hraje a pár párů ještě tancuje. Na té druhé už hospodský, víme, že se jmenoval Antonín Sejk, bere do ruky hůl, na jiném obraze dokonce cep!, a jde rváče zkrotit. Obrazy se liší i tím, zda se do akce zapojil ponocný, který má někdy halapartnu, či hasič, který stojí v okně se stříkačkou, to je radikálnější verze. Je to obraz českého nebe i pekla zároveň. Ten obraz má potenciál Michelangelova Posledního soudu v Sixtinské kapli. Je to souboj andělů a démonů, kteří splynuli v jedno, je to nebeská mela, které jde soudcovat s lískovkou syn Boží, kterého tu zastupuje hospodský Sejk. Kdyby existoval nějaký šílený český papež, nechal by si vymalovat hospodskou kapli touto masovou scénou. Josef Lada by stál, nebo jako kdysi Buonarotti, ležel na lešení, v puse fajfku, zacákaný od barev, kulaté brýle na dobrácké tváři, jedno oko od dětského úrazu od knejpu mrtvě zírající, druhé zaostřené na tu linii, kterou obtahoval kontury té vznešené orgie, z níž se rodí nepoddajný a hrozivý duch češství. Čím jsme starší, tím víc ho mám rád.

Jiná část se vydala hledat chlívek, kde žil Pašík.

Jeden představitel tohoto ducha češství, jemuž dal neortodoxní podobu ve svých podivuhodných spisech, pokračoval: „No divně to dopadlo, řeknu vám!

Vážně?

Ne, byl to průser. Voni dyž za přítomnosti ministerstva turismu a odboru na záchranu českýho venkova a všech zástupců český vlády pomalovanou hospodu U Sejků otvírali, tak to bylo hrozný. Von Máťa trval na tom, že vobrazy budou za záclonou, a dyž jí strhnul, tak vyděsil všechny, hlavně církevní hospodáře v čele s biskupem Dukou!

Cože?

No, vy ste byli eště malí hoši, ale psali pak v Hrusickým zpravodaji, že to byl škandál. Voni měli všichni ty vymalovaný hastrmani a psi svatozáře a divně, úpěnlivě se dívali k nebi a měli sepjatý ruce, pracky a paznehty, a to prase naše zlatý boubelatý, Pašík, bylo navopak celý vypostěný, žebra mu koukaly a kozel měl věkovitou bradu a i s tou svatozáří vypadal prej jak ňákej židák, a vrchol byl, že putovníček Mikeš byl vymalovanej jak černej kocourek, což von teda v knížce je, ale když to vidíš na obraze, tak vypadá jako cikán nebo s vodpuštěním úplnej negr.

Zbyl už jen ten krásný kostelík sv. Václava, který opravdu je na mírném návrší.

Společnost, které autor předčítal, se pak pod dojmem z umělecké literatury rozprchla do různých stran. Někteří seděli v hospodě č. 1 jedna a dojídali guláš, druzí si v hospodě č. 2 objednávali kontušovsku, protože měli dojem, že ji pil rád Švejk, jehož si začínali plést s Mikešem. Jiná část se vydala hledat chlívek, kde žil Pašík a skutečně byli udiveni, že takových míst je Hrusicích více. Při své pouti po obci někteří došli až k místu, kde stál kdysi rodný domek Pepíka Ševců, jenže teď tam byl takový tuctový dům, na němž byla nejzajímavější drátěná bariéra, financovaná EU. Snaha některých romantiků nalézt aspoň zákmit nějaké podobnosti s obrazy Mistra, kterého podle legendy ocenil i Picasso, kterého už moderní umění nudilo, byla dosti marná. Husy, kachny a jiná zvěř, bosí pasáčkové, malebné i když primitivní domy, strejcové a tetky, hliněná náves, něžná boží muka, hastrman na vrbě, taková ta předindustriální útulnost a pěknost, ta byla dávno pryč, pokud kdy někdy byla – tedy bylo jí určitě víc než teď, kdy není žádná. Ze starých Hrusic, které samozřejmě Lada také nemaloval realisticky, zbyl už jen ten krásný kostelík sv. Václava, který opravdu je na mírném návrší a vyvolává touhu se jít do něj pomodlit.

Třetí výklad je, že jde o symbolické znázornění vzkříšení.

Právě po tom jsem po těch pivech a kontušovce zatoužil. Odpojil jsem se od výpravy a zašel ke kostelíků. S úžasem pohlédl na portál, který kdosi vytesal z červeného pískovce už v první polovině 13. století, podle jedné verze sem byl přenesen z husity vyrabovaného benediktýnského kláštera na Ostrově u Davle. Není jisté, koho ty dvě naivně, ale jaksi dojemné, podané postavy na tympanonu znázorňují, prý sv. Václava nebo sv. Vojtěcha, podle jiných je to Cyril a Metoděj, což mi přijde méně pravděpodobné. Třetí výklad je, že jde o symbolické znázornění vzkříšení – anastásis – po Kristově sestupu do pekel, descendit ad infera. To se mi zdálo nejpravděpodobnější. Můj zrak se pak zvedl o trochu výš a náhle jsem skrz onu mírnou opilost spatřil něco, co mi vyrazilo dech. Na archivoltách, na těch obloucích, levitovala řada jakýchsi válcovitých předmětů povědomého tvaru, které byly snad dokonce zakončeny náznakem jakési bambule nebo čepičky nebo jak to říct. Trochu taky připomínaly rohlíky nebo menší bagety, ale o falickém tvaru nemohlo být pochyb. Takovou věc tedy mají v Hrusicích, celé generace vcházely do svého kostelíka pod věncem urostlých pyjů! Ach, ten surrealismus českého venkova! Okouzlen z toho objevu, vrátil jsem se k přátelům, kteří stále přecházeli mezi dvěma hospodami a nemohli se rozhodnout, ve které si dají poslední kontušovku.

Ach, ten surrealismus českého venkova!

Ukázky z knihy Citlivý člověk, jež vyšla v dubnu v nakladatelství Torst, předčítal její autor Jáchym Topol.

www.jiripenas.cz/fotoblog/