12 FOTOBLOG JIŘÍHO PEŇÁSE

Kyjev s Bulgakovem. Volá vám Stalin

FOTOBLOG

Témata:

„Strmé srázy, ošlehané větry, se prudce skláněly nad terasami hluboko pod nimi a ty se rozbíhaly do dálky i šířky, až splynuly s houštím nad silnicí podle veliké řeky, jejíž tmavá, nehybná stuha mizela v zamlžené dáli, kam ani zrak nedohlédne – k dněperským svahům, Záporožské Seči, Chersonu a dalekému moři...“ (Michail Bulgakov, Bílá garda.)

(Fotografie si můžete zvětšit ve fotogalerii)

Když Michail Bulgakov píše o svém Kyjevu, o „nejkrásnějším městě naší vlasti“, je to jako vzpomínka na sen, ve kterém se touží zase rozplynout, zase se do něj vrátit. Kyjev je zapadaný sněhem, kalná mlha stoupá vzhůru od řeky k hornímu městu, tiché uličky táhnoucí se k andrejevskému vršku jsou už brzy zahalené do soumraku, který osvětluje měkké světlo luceren. A v jednom tom domě na úpatí toho svahu, v domě Turbinových – tak se jmenovala jeho babička a on to jméno použil pro postavy svého životopisného románu Bílá garda a pro hru Dny Turbinových, zažívá ten talentovaný chlapec asi nejkrásnější a nejpokojnější roky života.

Za okny padá sníh, po nedaleké obří řece plují ledové kry, venku cinkne rolnička na šíji koně, který těžce stoupá vzhůru po zmrzlé cestě. Vozka ho jemně šlehne bičem, sám je už trochu opilý… A v teplém bílém pokoji klokotá samovar, svítí lampy se zeleným stínidlem. Krásné sestry v jejich světle čtou nějaký francouzský román, bratři se učí na zkoušky z anatomie, matka hraje na piáno, otec právě přišel z univerzity a na vousech mu taje sníh… Všechno je to ještě před nimi.

Zimní Bulgakovův Kyjev jsem já nezažil. Byl jsem v tom městě poprvé a bylo krásně, letně, po modrém nebi plula oblaka, ta se občas zatáhla a spustila se letní bouřka, nad kterou povstala duha. Otec Dněpr majestátně plynul a svahy, pod kterými to město kdysi Vikingové založili, se zelenaly.

Vůbec je Kyjev dosti zelené město, což bude těmi kopečky, na nichž je jeho část rozložena, takže člověk ocení funikular-lanovku, která na Michajlevskij vršek (kopce jsou tu myslím pojmenované podle chrámů, jež se na jejich vrcholech tyčí) jezdí od roku 1902 – takže jí mohl jezdit i malý Miša Bulgakov, kterému bylo, když ji kyjevští inženýři uváděli do provozu, jedenáct.

To ještě v tom domě, kde je od roku 1991 (za Sovětského svazu to s Bulgakovem nebylo jednoduché a oficiálně se spíš nepřípomínal, podobně jako Pasternak nebo Mandelštam nebo Babel) otevřené muzeum, Bulgakovova rodina nebydlela. Sem se přistěhovali v roce 1906 z jiné části Kyjeva, z domu, kde se Michail narodil, ale který dnes už neexistuje.

Bulgakovovo muzeum bylo jedním z těch cílů, které jsem v Kyjevě měl. Hlavním důvodem ovšem byla premiéra Havlovy Asanace, kterou v divadle, které se jmenuje Націона́льний академі́чний драмати́чний теа́тр і́мені Іва́на Франка́ (Ivan Franko, 1856 – 1916, rodák z Haliče, je jejich klasik a dalo by se říct, zakladatel moderní ukrajinské kultury) režíroval Břetislav Rychlík. A já, protože jsem jakýmsi pozorovatelem jeho divadelní činnosti, nejprve herecké, v posledních patnácti letech především režijní, jsem mohl být u toho, za což děkuju Českému centru v Kyjevě.

Břetislav se za ty tři ukrajinské měsíce dokonale poukrajinštil, zmužněl a zlyričtil. Když jsme se setkali v jeho oblíbené tatarské restauraci dole u Dněpru, mluvil plynnou ukrajinštinou horňáckého typu a všechny oslovoval univerzálním „buď láska“, což myslím znamená „buďte tak laskav“ nebo „prosím“. Už měl několik vyšivanek, těch košilí se vzorem na hrudi, přičemž ty vzory, to není jen tak nějaká náhodná geometrie, ale to je mystika. Vycházejí totiž z prastarých symbolů, mezi nimiž hraje základní roli praslovanský symbol alatyr, posvátný, snad jantarový, kámen uprostřed moří, z nějž všechno vychází a prýští, je to střed vesmíru a prvopočátek světa a života a na těch výšivkách vypadá jako taková mořská hvězda s geometrickými chapadly. (Jenom by mě zajímalo, jestli ti, co to vyšívají, vědí, jakých pravzorů se dotýkají.)

Mně to říkala jedna vědma na té Andrejevské ulici, na níž je asi v jedné třetině od spodu ono Bulgakovovo muzeum. Ulice se táhne příkře vzhůru od staré kyjevské čtvrti Podil (česky prostě Podolí) k Andrejevskému chrámu, který vypadá jak rokoková cukřenka, kterou nechal na vršku nějaký šílený obr, a dál na Horní město, kde je Majdan, Kresčatik a centrum města. Vzdáleně by mohla připomínat pražskou Nerudovku: je pitoreskní a jsou na ní stánky s kdejakými zajímavostmi, nikoli turistické kýče, spíš starožitnosti, folkloristika, různé krámy snad ještě předválečného původu, odznaky, carská a sovětská vyznamenání, sem tam nějaký německý kříž, občas i hákový a takové věci. Ze starého gramofonu tam hrají šelakové desky taneční hudbu, na kterou se tančilo v třicátých letech, v čase ukrajinského holodomoru a pak Velkého teroru, kdy do zvuku sovětských cajdáků a romantických písní (Oči čornyje...) znělo cvakání uzávěrů soudruha browninga a pak tlumený výstřel do zátylku, ta univerzální sovětské poprava, po níž někdy následovalo přejetí nákladním automobilem.

Tam jsem zatoužil po jedné červeně vyšívané látce, takovém podélném ubrusu, a ta vědma mi ho začala doporučovat ruštinou, které jsem dobře rozuměl, a popisovala mi, co na té výšivce je, že tady vidím zrno, ze kterého vzejde setba a tady to je mužský princip a tohle ženský princip a ty se spojují v tom alatyru, ze kterého všechno klíčí, rozumíte, starý slovanský symbol, a podívala se na mě a já řekl, že jsem taky Slovan, ale taky trochu Kelt a možná i Germán a příjmení je snad původem španělské, ona tomu ale nevěnovala pozornost a dál tou zvučnou ruštinou popisovala výšivku a pak řekla, tady to je sovětský symbol a vypadalo to na nějaký hákový kříž, ale byla to prý hvězda a já se podivil, co to ti lidoví umělci tam také vyšívali. A ona pochopila, že nejsem příznivcem sovětské moci a řekla, ale mám ještě výšivku s carským symbolem, s orlem, a hned to vytahovala a já pravil, že si raději vezmu tu carskou a rychle zaplatil 500 hriven, což mi přišlo jako slušná cena. Když jsem tu praslovanskou samoděrževnou šálu pak Břeťovi a Monice ukazoval, myslím, že trochu záviděli.

Michail Bulgakov byl nejstarší ze sedmi sourozenců: po jeho narození přibyly tři sestry a tři bratři. Jeho otec Afanasij Ivanovič byl vážený profesor západoevropských náboženství na Kyjevské univerzitě, nejbližší mu bylo anglikánství, znalost jazyků byla samozřejmostí, takže si přivydělával jako cenzor francouzských, německých a anglických knih. Matka byla z učitelské rodiny, její bratři byli lékaři, stejně jako se jimi stal Michail a jeho bratři. Otec umřel v roce 1907, tedy rok, co se nastěhovali do domu, kde je teď muzeum. Trpěl chronickou nefrosklerózou, nemocí ledvin, to po něm zdědil i Michail, který na stejnou nemoc zemřel v roce 1940, bylo mu devětačtyřicet let. Utrápený a vyčerpaný režimem a Stalinem, který si s ním hrál jako kočka s myší. Naštěstí stačil před smrtí dopsat jeden z největších románů 20. století, Mistra a Markétku.

To muzeum samotné je z větší části fikce, protože původního se tam nezachovalo skoro nic. I celý dům se na začátku 90. let přestavěl. Vybavení pokojů působí také, jako by šlo o kulisy nějaké hry ze začátku 20. století, kdy se odehrával děj Bílé gardy a Bulgakovova jinošství. Na stěnách visí fotografie rodičů a sourozenců: sestry se secesními účesy, bratři v uniformách carské armády, během občanské války sloužili u bílých, na jejich konci se jim podařilo prchnout do ciziny, žili pak ve Francii. Má-li se k nim Bulgakov přidat, či ne, se stane dlouhým dilematem jeho života. Když mu na konci dvacátých let, kdy začne přituhovat, zakážou všechno, co napsal, a de facto mu zničí existenci, požádá v červenci 1929 v dopise Stalina, aby ho „vláda SSSR vyhostila za hranice“.

Půl roku ho Stalin nechá čekat. Čtrnáctého dubna 1930 však spáchá Majakovskij sebevraždu a den po jeho pohřbu 18. dubna, zcela jistě v obavě, aby ho Bulgakov nenásledoval, zazvoní u Bulgakova doma telefon, kde mu hlas oznámí, že mu volá Ústřední výbor strany. Bulgakov si myslí, že je to žert, a to už s ním opravdu mluví Stalin, který se ho ptá, jak se mu vede. Bulgakov poděkuje a Stalin pokračuje, že dostali jeho dopis, vše se soudruhy zvážili a že došli k názoru, že by ho opravdu měli pustit do ciziny… Jen dodá ten cynik: „A to jsme vás opravdu už natolik omrzeli?“, zaskočený Bulgakov odpoví, jak Stalin čekal: „V poslední době jsem uvažoval, jestli ruský spisovatel může žít bez vlasti. Zdá se mi, že nemůže.“ „Správně““, řekla ta kurva Stalin. „Podejde si žádost v Uměleckém divadle (MCHAT), měl byste tam pracovat.“

Za půl hodiny volali z divadla, že je pro něj připravená smlouva. Trápení pokračovalo ještě deset let.

Legendární časy, jak později nazýval Bulgakov své kyjevské mládí, skončily v roce 1915, kdy se ke Kyjevu přiblížila německá fronta a Kyjev evakuoval. Bulgakov studoval tehdy čtvrtý ročník kyjevské lékařské fakulty. Přihlásil se, jak se slušelo, jako dobrovolník na frontu a přidělili ho do vojenských nemocnic, nejprve v Kyjevě, pak v Kamenci-Podolském a Černovcích. Mladý medik řezal a řezal, amputoval nohy, operoval. Diplom dostal doslova do krvavých rukou. V roce 1916 ho odveleli do Moskvy, pak do malé vesnice Nikolskoje ve smolenské gubernii. Všechno pak popsal v čechovovských povídkách Zápisky mladého lékaře, což byla první knížka, kterou jsem od Bulgakova četl, takže ho mám navždy spojeného s tou smutnou, ale věcnou výstižností, s jakou líčí ty otřesné věci, které na něj čekaly, sotva se mu brada ochmýřila.

Na začátku roku 1918 se vrací do Kyjeva, do domu č. 13 na Andrejevském vršku, kde si otevírá venerologickou praxi, tady lečí syfilitiky a kapavkáře, kteří mu sem přicházejí v houfech, neboť nic tak nesvědčí pohlavním nemocem jako válka a revoluce. V roce 1921 ale odjíždí do Moskvy, kde se chce věnovat jen literatuře. Křížová cesta, jak nazvala svou knížku o něm jeho překladatelka Alena Morávková (vyšla v roce 1996 v Pasece), začala.

V muzeu se mě ujala paní, kterých je v kyjevských (a myslím, že v Rusku to nebude jiné) muzeích a galeriích a vůbec všude vždy dost. V každém pokoji „děžurovala“ jedna paní pěkného východoevropského typu s výrazně namalovanou pusou a s těžkou vůní parfému Okťábr. „Naš muzej adin iz najboleje znakómych litěrárnych muzeí v myre“, řekla mi ta paní na uvítanou. Vodila mě pak z pokoje do pokoje a tou pěknou melodickou ruštinou ukrajinského typu mi popisovala exponáty, především fotografie a já jí občas přestával rozumět, ale líbilo se mi, jak o těch dávno mrtvých lidech mluví, jako by je osobně znala: „Éto Věrá, eto Naďá, eto Varjá, braťjá Nikolaj i Ivan… I pasmatritě, eto ikonastas...“ A já chvíli čekal, jestli se před ním pokřižuje.

A pak mě zavedla do místnosti, kde mladý Bulgakov vyšetřoval syfilitiky, a já jsem si právě prohlížel skalpely a mráz mě přejel po zádech, když jsem si představoval ty možné chirurgické zákroky, když tu se otevřely dveře a tiše jedna kolegyně přistoupila k mojí průvodkyni a já zaslechl: „Naďa, Aljoša uměrl“. A já to slyšel a otočil se viděl jsem, jak si paní průvodkyně dává ruku před pusu a vytřeští oči. Ta druhá paní ještě něco řekla a odešla a já se zeptal té své paní, kdo to byl Aljoša, a ona, jako bych byl její známý, řekla, manžel kolegyně, maladoj čelavěk, šesděsjatdva gadov… A já řekl, že je mi to líto. A pak jsme tam stáli a oba vzdychali a ta paní se tak zatvářila, jako by mezi námi vzniklo nějaké pouto, nad kterým se vznášel anděl smrti.

A svědkem nám byl Bulgakov.

Pokračování příště: Babí jar a Kreščatik.

www.jiripenas.cz/fotoblog/

Další zajímavé články si přečtěte v aktuálním vydání Týdeníku Echo

 

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.