1

Invaze na Hrádeček. Disidentské děti se baví

Bájný Hrádeček se nalézá pod zříceninou hradu Břečštejn. Toto skoro nevyslovitelné jméno jest zkomoleninou z německého Brettsteinu čili Prkenné skály. První hrad tam založil ve 13. století jistý Otto ze Steinu, což zní podezřele, ale netřeba hned za vším hledat spiknutí.

Dalšími majiteli byli jacísi Zilvarové, nikoli však z chudobince, nýbrž z blízkých Vlčic. Ti se pro lepší dojem psali ze Silbersteinu a po čase jim to ve studeném lesním hradě přestalo vyhovovat, tak se přestěhovali do těch Vlčic, kde asi zdegenerovali. Hrad pak pustl a stával se strašidelným. Není ale asi náhoda, že v 17. století to tu vzali do rukou Schwarzenbergové a nabídli svým poddaným, zda si tady v údolíčku nechtějí postavit chalupy, k čemuž mohou použít stavební materiál z hradu. Tím byl dán základ osady Hrádeček – Silberstein, kde žilo až do roku 1945 asi ve dvaceti chalupách obyvatelstvo, jemuž pak nezbylo než sebrat pár peřin, hrnků a nějakou tu bižuterii a odejít kamsi za kopce. Opuštěné chalupy většinou zpustly, rozpadly se a sesuly, takže dnes už po nich není ani památky. Těch pár zbylých čekal trochu lepší osud. A jednu přímo legendární: Hrádeček.

A jednu chalupu přímo legendární.

Bájný Hrádeček se nalézá pod zříceninou hradu Břečštejn.

A právě na tu jednu z těch pořád ještě stojících chalup se na přímluvu svého kamaráda Andreje Kroba a pak souseda přijeli na jaře 1967 podívat Václav a Olga Havlovi. Zalíbila se jim a tak ji od dosavadního obyvatele koupili – stála 24 tisíc… A tak to začalo. Historie havlovského Hrádečku, jenž se stal nakonec místem posledního Havlova vydechnutí, byla mnohokrát popsána a různě vylíčena, takže se tu nebudu namáhat. Ale za sebe bych řekl, že je to opravdu kouzelně zašité místo. Jeho ukrytost vynikne zvláště, jde-li se tam pěšky od Mladých Buků, kdy je třeba sestoupit po klikaté silnici dolů do údolí, v němž se Hrádeček nalézá. Delikátní návštěvník by však měl ctít soukromý charakter území a nejlépe by měl dělat jako nic, zastavit se možná u závěry, zkontrolovat zdálky, zda jsou chalupy v pořádku, zda třeba právě nevypukl požár a zase jít dál. Horní chalupa je obývaná Annou Freimannovou a Andrejem Krobem, dolní je ta havlovská. Myslím, že obě byly a jsou udržovány vzorně a s vkusem, který nedovolí nějakou ošklivost či nepatřičnost, jak to často u chalup v sudetském záboru bývá. Ne, tady můžete být klidní, obě chalupářské rodiny by zasloužily medaili za zásluhy o udržování lidové architektury na Trutnovsku neboli postaru: v Trautenaulandu.

Hrádeček je od Havlovy smrti spíše tiché místo.

Hrádeček je od Havlovy smrti spíše tiché místo, ale minulý týden tam bylo živo. Ve vší decentnosti se tam odehrála organizovaná a legální invaze do jeho klidného závětří. Ti lidé, kteří se k němu minulou sobotu po obědě spořádaně a s vědomím, jaké je to obzvláštní místo, trousili, byli většinou staří známí. Mnozí z nich kdysi na Hradéčku zažili leccos důležitého, ba jedinečného ve svém životě, někteří tu prožili pěkné dny svého dětství a řada z nich i pár dnů mládí.

Nyní tam přijeli jako již trochu zestárlí jinoši a děvy, někteří svými auty, jiní se nechali svést, někteří třeba i hromadnou dopravou a kus pěšky. Rozhlíželi se zprvu kolem sebe, zdravili se navzájem a sdělovali si, kdy tu byli naposledy. Dvacet let, třicet let… Čtyřicet. Když tu vládla Olga, když byl Václav ve vězení, když tady ve stodole hráli Plastici, když s nimi vystupoval čtrnáctiletý Filip Topol, když na vratech té stodoly byl čerstvý a aktuální nápis Svobodu Magorovi!, když tady ještě hlídkovali policajti a každého legitimovali, ale pak více méně dali pokoj. No jo, je to tady všechno nějaký menší, ta louka se mi zdá menší a asi je posečenější, ta stodola, kde byl ten koncert, je menší, jak se sem ti lidí mohli všichni vejít? A jak se mohli tady všichni nasytit a napít a uložit? A víš, co bylo nejzvláštnější, že se tady všichni vždycky najedli, napili a uložili, říkaly si ty vyrostlé děti mezi sebou. A kde stál ten lunochod, jak si ho postavili ti fízlové? Jo, tamhle ve stráni? Hele, ale nebyly tady růže? Asi byly. Ale hezký je to tady pořád!

Na starosti tu vlídnou invazi měla Knihovna Václava Havla, která se v Praze stará o odkaz významného chalupáře.

Na starosti tu vlídnou invazi měla Knihovna Václava Havla, která se v Praze stará o odkaz významného chalupáře. V jejím mozkovém trustu vznikla idea letního výjezdního zasedání, k němuž by ve vší zdvořilosti byl použit Hrádeček. Paní Dagmar, jež udržuje stavení ve vzorném stavu, takže se skví čistotou a neporušeností, byla možná právem zprvu ostražitá, neboť tušila cosi o divokých mejdanech, jichž jsou pravdoláskaři (inu, říkejme jim tak, byť ne na každého z nich to doslova platí) schopni. Ale pak, když zjistila, že polovina z nich jsou již abstinenti, třeba knihovník v Knihovně, Jáchym Topol nepije už léta, svolila a s vlídností sobě vlastní Hrádeček a jeho dvoreček otevřela.

Paní Dagmar udržuje stavení ve vzorném stavu.

Jako pozorovatel události snad mohu napsat, že nelitovala. Účastníci zasedání se vzorně rozesadili na červené židličky, udělali si pohodlí, drobným občerstvením nepohrdli. Boxerka Tracy hlídala teritorium a když zjistila, že vetřelci jsou zahnáni, spokojeně slinila k potěšení všech. Ředitel Knihovny, pan Michael Žantovský, seděl v letním triku u neformálního stolku a zkušeně a s vtipem vedl zasedání.

To mohlo připomínat dění, jež tu bývalo zvykem, když se na Hrádeček – a na jiné chalupy či chaty – sjíždělo umlčené spisovatelstvo a když nikomu v Čechách jinému, tak aspoň sobě navzájem četlo, co napsalo.

Tak i nyní přistupovali před spřízněné obecenstvo nikoli snad nutně spisovatelé, ale ti, kteří dostali za úkol cosi o svém vztahu k Hrádečku a jeho domácích pánech napsat. Takovým zadáním je pověřil tajemník Knihovny VH, Jáchym Topol, sám jedno z hrádečkovských dítek. To z jeho hlavy vznikl nápad pojmenovat seminář a z něj brzy vzniklý sborník veršem z jedné básně klasika J. H. Krchovského: „disidentský dítě, sežere tě, sní tě...“

Bylo to tak vtipné, že paní Dagmar, se smála úplně stejně, jako se směje v Holkách z porcelánu.

Tak to disidentské dítě jedno po druhém předstupovalo před publikum. Začínalo se Tobiášem Jirousem, kterého sem před třiceti lety jako nadějného caparta s maminkou Věrou poslal Havlův vzkaz z vězení. Byla tu Veronika Tuckerová, dcera kritika a editora Jana Lopatky, nyní vážená profesorka na amerických univerzitách, kde s americkými bohemisty zkouší přeložit Havlovu větu „Bez, trhals?“ Kus ze svých vtipných memoárů, na nichž slíbil dále pracovat, tu četl architekt Jan Hájek, syn profesora Jiřího Hájka, jednoho z prvních tří mluvčích Charty 77. O kus svého dětství se podělil Marek Tomin, jenž byl po šikaně svých rodičů odeslán na výchovu do britských internátních škol, což se na něm pozitivně projevuje dodnes. Své emotivní vyznání k hrádečkovskému géniu locí tu přednesla Betyna Landovská, literární astroložka, jež své řečnické nadání zdědila po svém mnohokrát tu připomínaném otci, jen ho trochu zjemnila. Jako divadelní poctu pojala svůj příspěvek básnířka a profesorka klasických studií Sylva Fischerová, dcera prvního Havlova mentora, filosofa J. L. Fischera, která s lahváčem v ruce přehrála směšnohrdinský kus inspirovaný svým mládím. A téměř geniální etudu předvedla Halka Třešňáková, ano, dcera Vlastimila Třešňáka, která „svůj život s Václavem Havlem“ ztvárnila jako přednášku v jazyce, který mohl připomínat honduraskou španělštinu. Bylo to tak vtipné, že paní Dagmar, se smála úplně stejně, jako se směje v Holkách z porcelánu, kde se směje, jak si pamatujeme, senzačně.

Tím ovšem program neskončil. Zpestřil ho zpěv Moniky Načevy, doprovázené mistrem Pavlíčkem a pak promítal své hrádečkovské fotografie Bohdan Holomíček, který bydlí přes kopec v Jánských lázních, takže to měl kousek vždy, když si Václava a myslím, že ještě raději Olgu chtěl vyfotografovat. A ty fotografie Olgy jsou tak nádherné, že všichni ztichli a hleděli na to možná se zvlhlým zrakem, což jsem ale nekontroloval, jen to předpokládám.

Zpestřil ho zpěv Moniky Načevy, doprovázené mistrem Pavlíčkem.

Tak takhle to na tom Hrádečku bylo. A kolem osmé se začalo šeřit a v devět už byla úplná tma, tak se ti lidé přesunuli nahoru ke Krobům, kde se i autor tohoto popisu podílel na rozdělání ohně, který za chvíli vzplál. A u něj se dlouho postávalo, trochu popíjelo a klábosilo a já jsem se občas podíval k té chalupě, kde paní Dagmar s boxerkou Tracy svítila a člověk si řekl jaké to tady asi muselo být před těmi třeba čtyřiceti lety v zimě, když bylo všude zapadáno, Krobovi v Praze a jenom za tím jedním rozsvíceným oknem seděl ten člověk a něco psal, co by nenapsal v Praze, kde na to neměl klid, třeba Dopis Husákovi nebo Moc bezmocných. A v tom okně se svítilo stejně jako teď, a on byl sám, jen o pár metrů dál se v chajdě, kterou si pro ten účel stloukli, nudil esenbák, který ho aspoň hlídal. Za to hlídání bychom měli tomu esenbákovi být vděční. Byla to možná nejužitečnější věc v jeho životě.

Za to hlídání bychom měli tomu esenbákovi být vděční.

Všechny blogy na www.jiripenas.cz/fotoblog/

 

Další zajímavé články si přečtěte v aktuální vydání Týdeníku Echo zde

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.